Ústavní soud nedávno rozhodl, že odvolání předsedy nebo místopředsedy soudu představitelem výkonné moci zasahuje do nezávislosti soudů. Zrušil příslušnou část zákona ustanovující takový postup (§106 odst. 1 zákona o soudech a soudcích) i rozhodnutí prezidenta republiky o odvolání předsedkyně Nejvyššího soudu.

Jedním z důsledků rozhodnutí Ústavního soudu je faktická „neodvolatelnost" předsedů soudů. Vzniklá situace vyvolala celkem zajímavou právní debatu, jejímž základem je zda předsedové soudů na které je delegována část výkonné moci ve věcech správy soudů, mají požívat obdobnou ochranu jako samotní soudci. Tento příspěvek nemá ambici k ní jakkoli přispět a záměrně nechává „právní" stránku debaty zcela stranou.

Ekonomická analýza práva mj. sleduje jaké společenské náklady jsou spojeny s prvkem „neodvolatelnosti" ve vztazích mezi tím kdo určitou moc deleguje (principál, tedy stát) a tím na koho je delegována (zástupce, tedy soudce).

Stát vytváří autonomní systém, od kterého očekává spravedlivá rozhodnutí ve sporech vznikajících mezi jeho subjekty. Spravedlnost má v tomto případě dvě základní složky. První je soulad s pravidly vytvořenými jinou odnoží státní moci a druhou je včasnost vydání takových rozhodnutí. K dosažení první složky spravedlnosti, tzv. souladnosti je třeba určitého kritického množství času. To mnohdy může vést k rozporu s druhou složkou spravedlnosti, tj. včasností rozhodnutí. Téměř novinářský obrat „pomalá spravedlnost" je protimluv a nedává žádný smysl. Jakkoli souladné rozhodnutí vydané po dlouhých letech souzení nemůže být spravedlivé. Účelem delegace státní moci na soudní soustavu je dosažení co nejvíce souladných rozhodnutí v co nejkratším čase (pomalá a nesouladná rozhodnutí by si stát uměl vytvářet i bez soudního systému).

Moderní systémy organizace státní moci počítají s tzv. nezávislostí soudní moci, jejímž klíčovým prvkem je neodvolatelnost jednotlivých zástupců, na které je taková moc delegována, resp. zaručení doživotního výkonu funkce (základy viz. A. Hamilton, Federalist č. 78, „... all judges who may be appointed by the United States are to hold their offices during good behavior..."). Tímto opatřením má být dosaženo vyššího užitku z první složky spravedlnosti, tj. souladnosti. Jakkoli nechci zpochybnit význam nezávislosti soudní moci, je třeba upozornit, že v systémech delegovaných pravomocí obsahujících prvky „neodvolatelnosti" zástupců dochází ke vzniku zvýšených nákladů zastoupení resp. snížení efektivnosti celého systému. Čím více se takové prvky umocňují, tím více se nízká efektivita systému konzervuje. Dobrým příkladem je rozpínání principů soudního systému do oblastí, které netvoří jeho jádro (tj. diskutovaná neodvolatelnost předsedů soudů).

Nízká efektivita systému se pak negativně promítá zejména do druhé složky spravedlnosti tj. včasnosti a mnohdy paradoxně vede k negativním důsledkům i ve své první složce tj. souladnosti (k udržení souladnosti nedostačuje pouze diskutovaná nezávislost ale i kvalifikovanost).

Nyní jen pár poznámek k teorii zastoupení a nákladům zastoupení. V jakémkoli vztahu založeném na delegovaných pravomocích tj. vztahu mezi principálem a zástupcem, dochází k odklonu zájmů principála a zástupce. Je to jev odpovídající zcela lidské přirozenosti, kdy každý účastník takového vztahu se předně pokouší maximalizovat svůj vlastní užitek. Tím jak je každý člověk odlišný jsou i zájmy ohledně osobního užitku odlišné. Proto v případě střetu zájmů zástupce a principála, dá zástupce přednost svým zájmům a principál zase svým.

Principál (stát) může omezit odklon svých zájmů od zájmů zástupce (soudce) vytvořením pobídek, které tyto zájmy sbližují (tzv. náklady sbližování). Pobídky zajišťují, že se zástupce (soudce) zdrží určité činnosti, která je v rozporu se zájmy principála (státu), ačkoliv jsou zcela v zájmu zástupce (soudce). Např. uvěznění neposlušného manžela soudkyně (které jistě může být v dobrém zájmu takové soudkyně), ale narušuje principy spravedlnosti (které jsou v zájmu státu). Stejně tak i pobídky umožňují (resp. měly by umožňovat) aby zástupce (soudce) kompenzoval újmu principála (státu) pokud jeho zájmy zástupce (soudce) poruší. Principál (stát) dále musí vynakládat náklady na kontrolu činnosti zástupce (soudce), aby zajistil že i přes vynaložené náklady sbližování nedochází k porušení jeho zájmů (tzv. náklady na kontrolu). Jakkoli geniálně navržený systém delegace pravomocí (i při vynaložení libovolných nákladů sbližování a nákladů na kontrolu) neumí zcela sblížit zájmy principála a zástupce a vždy bude docházet k tzv. zbytkové ztrátě. Zbytková ztráta plus náklady na kontrolu plus náklady sbližování (podle stávající teorie) vytváří společně tzv. náklady zastoupení. Fungování tohoto vzorce lze vyzkoušet na jednodušších systémech delegovaných pravomocí (např. pokud někoho pověříte úpravou zahrady, vztahy mezi akcionáři a řediteli apod.)

Každý systém je třeba navrhnout tak, aby docházelo k co nejnižší zbytkové ztrátě. Zbytková ztráta se podílí nejvyšší měrou na snížení efektivity navrhnutého systému. Už jen proto, že jako jediný z nákladů zastoupení, není transparentní ani předvídatelný a má největší vliv na zájmy principála (státu). Zbytková ztráta (a tím i tedy náklady zastoupení) je tím vyšší čím vynaložené náklady sbližování a náklady kontroly méně vedou ke sblížení zájmů mezi principálem (státem) a zástupcem (soudcem). V rámci vytvořeného systému dělení státní moci je nemožné aby stát smysluplně vynakládal jakékoli náklady kontroly soudní moci (soudní rozhodnutí nemůže výkonná moc zrušit ani změnit). Jediným (a to velmi omezeným) nástrojem kontroly je státní správa soudů (tedy pokud není delegována na samotné soudy jak jsme tomu svědky). Stát může pouze v omezené míře optimalizovat soudní systém pomocí různých pobídek (tj. náklady sblížení projevující se např. zvýšenou četností stanovených lhůt v zákonech), ale nemůže požadovat na soudcích kompenzaci újmy v případě porušení jeho zájmů. Jak v případě tzv. sbližování tak v případě tzv. kontroly totiž tou základní hrozbou nemůže být „odvolání" soudce.

Pokud je teorie zastoupení správná, předvídá v obdobném systému vznik významné zbytkové ztráty což je pouze jiný termín pro nízkou efektivitu systému. Nemyslím, že bych byl jediný kdo si všiml, že české soudy jsou relativně (počítáno průměrnou délkou soudních sporů a četností nesouladností jejich rozhodnutí) opravdu neefektivní. Omezení státní správy soudů nedávným rozhodnutím Ústavního soudu ztěžuje státu možnost jak soudní systém optimálně nastavit.

________

Pozn. Ve svém důsledku rozhodnutí Ústavního soudu soudní nezávislost spíše oslabí než posílí. Pokud stát nemá zcela rezignovat na optimalizaci soudního systému, bude využívat prostředky, které mu zůstaly daleko intenzivněji. Většina takových kroků bude provedena tak, aby do nich nemohl Ústavní soud zasahovat. Svým rozhodnutím se vlastně Ústavní soud vyřadil z dialogu o tom jak má být soudní systém nastaven. Co se týká funkce předsedy soudů pravděpodobně bude ponechána v čistě formální rovině, ale její náplň bude postupně přenesena na jinou výkonnou složku nebo bude postupně naplněna loajálními úředníky. Ani jedno nezávislosti českých soudů neprospěje a k ničemu jinému rozhodnutí Ústavního soudu nevede.

www.leblog.cz