Před dvěma lety jsem otevřela celonárodní debatu o náhradním mateřství. Částečně se vzpomínkou na mou bezdětnou sestru, zejména však pod vlivem případů, které jsem jako advokátka řešila. A tak se o náhradním mateřství začalo hovořit. Na počátku jsou manželé či partneři, kteří spolu nemohou mít dítě. Proto za ně oplodněné vajíčko donosí jiná žena. Pokud vlastní genetický materiál poskytnout nemohou (například pro neplodnost), získají jej od dárce (třeba ze spermobanky). V praxi mohou nastat tři situace: V první donosí náhradní matka dítě biologickým rodičům. V druhé je rodičem jeden z manželů, třetí variantou je donošení oplodněné dárcovské gamety pro nepříbuzný pár.

Ne že by se v roce 2009 jednalo o situaci zcela novou – tzv. surogátní mateřství je odborníkům i párům toužícím po dítěti známo dvacet let. Za tu dobu přišly tak na svět jen u nás desítky dětí, oficiální statistiky uvádějí průměrně deset ročně. Skutečné počty však budou nejspíš mnohonásobně vyšší. Dosud nemáme pro náhradní mateřství žádnou právní úpravu, platí obecné ustanovení zákona o rodině, podle kterého je matkou dítěte vždy žena, která dítě porodila. Odmítne-li náhradní matka dítě po porodu vydat, je – alespoň dnes - navždy její. Naopak oficiálně mohou biologičtí rodiče získat dítě jedinou, strastiplnou cestou – za pomoci procesu osvojení, schváleného soudem.

Před dvěma lety jsem se rozhodla tuto situaci změnit. Jsem ráda, že mé kroky přinesly první ovoce – ať už v podobě zveřejnění skutečných příběhů náhradních i biologických matek, debat o tom, zda má pro náhradní mateřství existovat zvláštní právní úprava, či jedna věta doplněná do návrhu nového občanského zákoníku. Jako vše, co se týká lidských vztahů, nejde o přehlednou problematiku a otázky a odpovědi na ně nejsou jednoduché. Před dvěma lety byla moje motivace stejná jako dnes – otevřít diskusi a zmapovat hřiště. Položit na stůl sporné body a kritické momenty. Protože stěžejní otázka dnes už nezní, zda náhradní mateřství ANO či NE, ale JAK.

Pojďme se na ně podívat několika pohledy:

1. Pohled náboženský. Ano, zasahujeme do přírodního a přirozeného procesu. Podobným způsobem však zvládáme nemoci a zranění, na která jsme před sto lety umírali, zachraňujeme předčasně narozené a poškozené děti, transplantujeme umělé orgány a geneticky modifikujeme tkáně.

2. Pohled zakazující. Jistě, náhradní mateřství a kroky jemu napomáhající můžeme postavit mimo zákon a všechny zainteresované skupiny trestat. Přesto minimálně rodiče i lékaři budou pokračovat. Ti první proto, že pohlavní pud je nejsilnějším ve zvířecí říši, ti druzí proto, že možnost existuje. Cesta zpět je vyloučena a obě skupiny to vědí.

3. Pohled etický. Rozhodujeme za dítě. Což ovšem dnes už činíme v otázce babyboxů, osvojení, asistované reprodukce či umělého oplodnění šedesátiletých matek. A koneckonců také rozvodů.

4. Pohled ekonomický. Zadarmo donosí dítě jen nejbližší příbuzná, matka, sestra či přítelkyně. Takových případů je 30%, ostatní jsou komerčního charakteru a pro náhradní matku zdrojem příjmu. Zkušenosti ze zahraničí máme všeho druhu – od naprostého zákazu náhradního mateřství vůbec, přes přísnou úpravu s vyloučením komerčních vztahů až po úpravu liberální americkou – obchod pojímaný jako nájem dělohy.

5. Pohled smluvní. Jednou jedna ze stran smluvního vztahu poruší smlouvu: náhradní matka odmítne vydat dítě biologickým rodičům (třeba pro citový vztah k němu) nebo rodiče odmítnou dítě převzít (například pro jeho nemoc či postižení, nebo pokud se pár v mezidobí rozpadne). Co bude náhradní matka dělat s dítětem, které nechtěla? Co když – nedejbože – biologická či náhradní matka před osvojením zemře? Jak mají soudy v takovém případě rozhodovat? Čí zájem převáží – matky biologické, náhradní či zájem dítěte? Bude pro dítě „lepší“, když bude žít s matkou, která je porodila, nebo se svou vlastní, biologickou matka, ba dokonce matkou i otcem? Právních problémů v této oblasti je povícero: minimálně dědictví a výživné. Bude je náhradní matka požadovat od otce biologického?

Otázky a pohledy se jako zrnka písku dnes zdají být akademické. Ale jako právník vím, že je jen otázkou času, kdy se z písku stanou spory pro soudy, policii, sociology a psychology. Času, který máme, lze využít k debatě o možných cestách. Abychom věděli, po kterých se vydat či které pískem znovu zasypat, lépe než strkat do písku hlavu a tvářit se, že problém neexistuje. Pštrosí politika budoucí spory přinese docela určitě. Rozmnožovací pud je totiž nad všechny ostatní a pln síly, která skály přenáší.

LN, 11.7.2011

Autorka je advokátka a bývalá ministryně spravedlnosti