V těchto dnech se znovu otevírá Pandořina schránka naší minulosti. Před očima veřejnosti ožívá více než půlstoletí starý politický proces, v němž Gottwaldův režim odsoudil k smrti národně-socialistickou političku Miladu Horákovou. Dnes už snad nikdo, s výjimkou ortodoxních stalinistů, nepochybuje o tom, že Horákové případ byl exemplární demonstrací totalitní moci, která měla ukázat před národem svou sílu a nesmlouvavost, nahnat strach a odvrátit pozornost veřejnosti od vážných ekonomických a sociálních problémů, v nichž se poúnorový režim potácel. Důvod, proč se k procesu s Horákovou vracíme, je zcela aktuální. Pražské státní zastupitelství podalo žalobu na Ludmilu Brožovou-Polednovou, která byla jedním z prokurátorů, kteří poslali Horákovou v roce 1950 na šibenici. Před soudem by tak měla stanout šestaosmdesátiletá žena, žijící dnes v Plzni, pár kroků od náměstí, nesoucího jméno právě Milady Horákové.

Tato zpráva otevírá řadu otázek. Předně: proč je případ otevírán až dnes, s tolikaletým opožděním. Čímž je míněn samozřejmě odstup od listopadu 1989, předtím bylo téma samozřejmě politicky tabu. Pokusíme-li se odpovědět na tuto první otázku, dostaneme možná v odpovědi i určitou charakteristiku celého toho polistopadového období, v němž se mísilo svědomí někdejších aktérů, leckdy až nepochopitelná shovívavost staronové justice a velmi pomalá dějinná setrvačnost. Vymlouvat se ale na to, že chyběl dostatečný hodnotící historický odstup, by bylo liché. Vina a trest v kauze Horáková je - přinejmenším z hlediska mravního, ne-li právního - zcela mimo diskusi.

Ostatně - hledání vysvětlení v této věci je souběžné s otázkou, proč se teprve po téměř dvaceti letech od pádu totality našla politická vůle začít vážně reflektovat nedávnou minulost.Tato vůle našla přímé vyjádření v nedávno přijatém zákoně o Ústavu pro studium totalitních režimů, instituci, která by měla dokumentovat, archivovat a do souvislostí dávat údaje a informace o tom, jak jsme žili ve 20. století. Dalo-li tolik politické práce samo prosazení instituce určené ke studiu a dokumentaci nedávné minulosti, není skoro třeba se divit podobnému zpoždění, které vykazují vyšetřovací a justiční orgány.

Druhá otázka je rovněž nasnadě - a na rozdíl od té prvé ji kladou i mnozí novináři v českých médiích. Je to ostatně stejná otázka, s níž se museli popasovat ve Francii při souzení Maurice Pappona, v Německu v kauze Antona Mallotha, a v docela jiné konstelaci třeba i v Chile - při posuzování vin a zásluh Augusta Pinocheta. Ta otázka zní prostě: má vůbec smysl soudit starce, často už nesvéprávné či vážně nemocné, za činy, nad nimiž se pomalu zavírá milosrdná voda dějinné paměti? A pokud ano, jaký trest vyměřit? Být důslední a chtít, aby starci dožili svých pár měsíců či let za mřížemi, kam mnozí z nich patřili před desítkami let, ale místo toho žili buď v ústraní (jako mnoho pohlavárů nacistického Německa), nebo dokonce na výsluní moci (jako naši komunističtí lídři typu Hoffmana či Biľaka)?

Absolutní odpověď na to není. Proto se většina komentátorů rozumně uchyluje k závěru, že smyslem soudních projednávání starých politických zločinů je uchránit je od veřejného zapomnění, uchovat je s příslušným morálním předznamenáním pro příští generace. A tím předznamenáním má být výrok o vině, který je - zejména v případech takto velmi starých obžalovaných - mnohem důležitější, než výrok o trestu, jeho podobě a výši. Že zkrátka hlavní je říci: toto byl zločin a tito lidé ho spáchali. Zda ti lidé pak odejdou od soudu domů či za katr, je z hlediska obecné spravedlnosti už vedlejší.

Důležitá je totiž ještě jedna rovina problému: Výrok o činu a vině by měl být prost politického výkladu a sebemenších náznaků pomsty. Proto je tak sporné, když současní Chilané chtěli Pinochetovu hlavu na míse. Mnozí přece z jeho silou udržovaného režimu velmi dobře žili, mnozí bohatě profitovali a jen přímí ideologičtí odpůrci (z poraženého a do emigrace se odebravšího allendovského stáda socialistů) se budování Chile po r. 1973 nezúčastnili. Jenomže jako politicky motivovaní protivníci zase rozhodně nemohou být vnímáni jako nezávislí soudci Pinochetovy éry. V Chile zkrátka rozsudky či zproštění napíše až čas.

V tomto smyslu na tom byli mnohem lépe v Německu. Jejich Mallothové či Vielové byli nespornými zločinci, u nich se nekonala žádná politická vendetta. Tam šlo jen o opožděný dozvuk Norimberku a celoživotních pátracích a očistných snah lidí jako byl Simon Wiesenthal nebo jako je u nás Stanislav Motl.

Hůře na tom byli Němci s Erichem Honeckerem. A podobně my s Miloušem Jakešem a jeho garniturou. Tady už je nutné dospět k politickému hodnocení dějin tvořených těmito lidmi. Toto hodnocení bylo učiněno, dostalo se mu dokonce zákonné podoby (o nepřípustnosti propagace fašismu a komunismu). Na jeho základě dnes bude zřejmě souzena i Ludmila Brožová-Polednová. Je na soudcích, aby velmi pečlivě vážili argumenty a volili ty, které vycházejí z nespornosti dávného hrdelního (justičního) zločinu, a ne ty, které jen nahrávají oponentům, hovořícím o politicky motivované pomstě.

Právo a spravedlnost jsou dvě rozdílné věci a vzdálenost mezi nimi charakterizuje daný stav společnosti. Paní Brožová-Polednová vydala vyjádření, podle něhož chápe svou tehdejší účast v procesu s Miladou Horákovou jako akt naplnění tehdy platného práva. Jinými slovy: očima komunistické legislativy byla Horáková zločinec a Brožová-Polednová byla povinna ze své funkce usilovat o její potrestání. I tuto argumentaci nutno vzít v potaz. Ale jen do té míry, do jaké se braly v potaz obhajoby nacistů, hovořících o tom, že jen plnili svou právní či vojenskou povinnost. Oni ze svého úhlu pohledu měli pravdu, stejně jako je o své pravdě přesvědčena paní Brožová-Polednová. Proto by její proces měl vést právě a zejména k mravnímu konstatování, které jasně označí vinu a trest ponechá v rovině spíše symbolické. Jedním z výsostných znaků dospělé demokracie totiž je i velkorysost. A ta by nám měla spíše radit, abychom posuzovali činy starců, ale starce samé už nechali dožít v jejich vlastním vězení, vykolíkovaném jejich pamětí a svědomím.

(Psáno pro Česká média)