Pátek 23. května 2025, svátek má Vladimír
  • Premium

    Získejte všechny články
    jen za 99 Kč/měsíc

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996

PRÁVO: Proč a jak soudit starce

V těchto dnech se znovu otevírá Pandořina schránka naší minulosti. Před očima veřejnosti ožívá více než půlstoletí starý politický proces, v němž Gottwaldův režim odsoudil k smrti národně-socialistickou političku Miladu Horákovou. Dnes už snad nikdo, s výjimkou ortodoxních stalinistů, nepochybuje o tom, že Horákové případ byl exemplární demonstrací totalitní moci, která měla ukázat před národem svou sílu a nesmlouvavost, nahnat strach a odvrátit pozornost veřejnosti od vážných ekonomických a sociálních problémů, v nichž se poúnorový režim potácel. Důvod, proč se k procesu s Horákovou vracíme, je zcela aktuální. Pražské státní zastupitelství podalo žalobu na Ludmilu Brožovou-Polednovou, která byla jedním z prokurátorů, kteří poslali Horákovou v roce 1950 na šibenici. Před soudem by tak měla stanout šestaosmdesátiletá žena, žijící dnes v Plzni, pár kroků od náměstí, nesoucího jméno právě Milady Horákové.

Tato zpráva otevírá řadu otázek. Předně: proč je případ otevírán až dnes, s tolikaletým opožděním. Čímž je míněn samozřejmě odstup od listopadu 1989, předtím bylo téma samozřejmě politicky tabu. Pokusíme-li se odpovědět na tuto první otázku, dostaneme možná v odpovědi i určitou charakteristiku celého toho polistopadového období, v němž se mísilo svědomí někdejších aktérů, leckdy až nepochopitelná shovívavost staronové justice a velmi pomalá dějinná setrvačnost. Vymlouvat se ale na to, že chyběl dostatečný hodnotící historický odstup, by bylo liché. Vina a trest v kauze Horáková je - přinejmenším z hlediska mravního, ne-li právního - zcela mimo diskusi.

Ostatně - hledání vysvětlení v této věci je souběžné s otázkou, proč se teprve po téměř dvaceti letech od pádu totality našla politická vůle začít vážně reflektovat nedávnou minulost.Tato vůle našla přímé vyjádření v nedávno přijatém zákoně o Ústavu pro studium totalitních režimů, instituci, která by měla dokumentovat, archivovat a do souvislostí dávat údaje a informace o tom, jak jsme žili ve 20. století. Dalo-li tolik politické práce samo prosazení instituce určené ke studiu a dokumentaci nedávné minulosti, není skoro třeba se divit podobnému zpoždění, které vykazují vyšetřovací a justiční orgány.

Druhá otázka je rovněž nasnadě - a na rozdíl od té prvé ji kladou i mnozí novináři v českých médiích. Je to ostatně stejná otázka, s níž se museli popasovat ve Francii při souzení Maurice Pappona, v Německu v kauze Antona Mallotha, a v docela jiné konstelaci třeba i v Chile - při posuzování vin a zásluh Augusta Pinocheta. Ta otázka zní prostě: má vůbec smysl soudit starce, často už nesvéprávné či vážně nemocné, za činy, nad nimiž se pomalu zavírá milosrdná voda dějinné paměti? A pokud ano, jaký trest vyměřit? Být důslední a chtít, aby starci dožili svých pár měsíců či let za mřížemi, kam mnozí z nich patřili před desítkami let, ale místo toho žili buď v ústraní (jako mnoho pohlavárů nacistického Německa), nebo dokonce na výsluní moci (jako naši komunističtí lídři typu Hoffmana či Biľaka)?

Absolutní odpověď na to není. Proto se většina komentátorů rozumně uchyluje k závěru, že smyslem soudních projednávání starých politických zločinů je uchránit je od veřejného zapomnění, uchovat je s příslušným morálním předznamenáním pro příští generace. A tím předznamenáním má být výrok o vině, který je - zejména v případech takto velmi starých obžalovaných - mnohem důležitější, než výrok o trestu, jeho podobě a výši. Že zkrátka hlavní je říci: toto byl zločin a tito lidé ho spáchali. Zda ti lidé pak odejdou od soudu domů či za katr, je z hlediska obecné spravedlnosti už vedlejší.

Důležitá je totiž ještě jedna rovina problému: Výrok o činu a vině by měl být prost politického výkladu a sebemenších náznaků pomsty. Proto je tak sporné, když současní Chilané chtěli Pinochetovu hlavu na míse. Mnozí přece z jeho silou udržovaného režimu velmi dobře žili, mnozí bohatě profitovali a jen přímí ideologičtí odpůrci (z poraženého a do emigrace se odebravšího allendovského stáda socialistů) se budování Chile po r. 1973 nezúčastnili. Jenomže jako politicky motivovaní protivníci zase rozhodně nemohou být vnímáni jako nezávislí soudci Pinochetovy éry. V Chile zkrátka rozsudky či zproštění napíše až čas.

V tomto smyslu na tom byli mnohem lépe v Německu. Jejich Mallothové či Vielové byli nespornými zločinci, u nich se nekonala žádná politická vendetta. Tam šlo jen o opožděný dozvuk Norimberku a celoživotních pátracích a očistných snah lidí jako byl Simon Wiesenthal nebo jako je u nás Stanislav Motl.

Hůře na tom byli Němci s Erichem Honeckerem. A podobně my s Miloušem Jakešem a jeho garniturou. Tady už je nutné dospět k politickému hodnocení dějin tvořených těmito lidmi. Toto hodnocení bylo učiněno, dostalo se mu dokonce zákonné podoby (o nepřípustnosti propagace fašismu a komunismu). Na jeho základě dnes bude zřejmě souzena i Ludmila Brožová-Polednová. Je na soudcích, aby velmi pečlivě vážili argumenty a volili ty, které vycházejí z nespornosti dávného hrdelního (justičního) zločinu, a ne ty, které jen nahrávají oponentům, hovořícím o politicky motivované pomstě.

Právo a spravedlnost jsou dvě rozdílné věci a vzdálenost mezi nimi charakterizuje daný stav společnosti. Paní Brožová-Polednová vydala vyjádření, podle něhož chápe svou tehdejší účast v procesu s Miladou Horákovou jako akt naplnění tehdy platného práva. Jinými slovy: očima komunistické legislativy byla Horáková zločinec a Brožová-Polednová byla povinna ze své funkce usilovat o její potrestání. I tuto argumentaci nutno vzít v potaz. Ale jen do té míry, do jaké se braly v potaz obhajoby nacistů, hovořících o tom, že jen plnili svou právní či vojenskou povinnost. Oni ze svého úhlu pohledu měli pravdu, stejně jako je o své pravdě přesvědčena paní Brožová-Polednová. Proto by její proces měl vést právě a zejména k mravnímu konstatování, které jasně označí vinu a trest ponechá v rovině spíše symbolické. Jedním z výsostných znaků dospělé demokracie totiž je i velkorysost. A ta by nám měla spíše radit, abychom posuzovali činy starců, ale starce samé už nechali dožít v jejich vlastním vězení, vykolíkovaném jejich pamětí a svědomím.

(Psáno pro Česká média)

Jan Berka
23. 5. 2025

Opatrně se sázkami na dluhopisy. Známe nejhorší scénář

Ladislav Jakl
23. 5. 2025

Kde je líheň myšlení, že každý má právo na peníze druhých?

Aston Ondřej Neff
23. 5. 2025

Izrael si počkal, až Trump vytáhne paty.

Petr Kolman
23. 5. 2025

Přes milion lidí žije na hraně a vláda se raději dívá jinam

Aston Ondřej Neff
21. 5. 2025

Rusové jsou ochotni vraždit neomezenou dobu.

Aston Ondřej Neff
20. 5. 2025

Rumuni tedy rozhodli, jak rozhodli.

Aston Ondřej Neff
22. 5. 2025

V jistém smyslu jde o vzkaz voličům.

Gustav Sitař
21. 5. 2025

Média hlavního proudu se připojila ke kritice Bidenova Bílého domu

přečetl Panikář
20. 5. 2025

Západní civilizace ve jménu „záchrany klimatu“ páchá sebevraždu.

Lidovky.cz, ČTK
23. 5. 2025

Prestižní americká Harvardova univerzita zažalovala administrativu prezidenta Donalda Trumpa kvůli...

pek Petr Ježek
23. 5. 2025

Pokutu 1 500 korun nakonec zaplatila řidička, které v dubnu v Horní Bříze na Plzeňsku ujelo špatně...

Lidovky.cz, ČTK
23. 5. 2025

Rusko a Ukrajina právě uskutečňují výměnu válečných zajatců. Informují o tom zahraniční média s...

Lukáš Kovanda
23. 5. 2025

Tuzemské řidiče asi čeká nejlevnější letní motoristická sezona v historii Česka. O prázdninách...

Pavel Křivohlavý
23. 5. 2025

Kriminalisté prošetřují incident, který se minulý týden stal na Střední průmyslové škole v Resslově...

Vyhledávání

TIRÁŽ NEVIDITELNÉHO PSA

Toto je DENÍK. Do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy. Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston). Příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce.

ondrejneff@gmail.com

Rubriku Zvířetník vede Lika.

zviretnik.lika@gmail.com

HYENA

Tradiční verze Neviditelného psa. Sestává ze sekce Stručně a z článků Ondřeje Neffa - Politický cirkus a Jak život jde. Vychází od pondělka do pátku.

https://www.hyena.cz