Odposloucháváním novinářů policie dala najevo, že si úlohy médií (v našem ústavním uspořádání) neváží nebo ji nechápe.

Dopis Útvaru zvláštní činnosti Služby kriminální policie a vyšetřování, jehož znění projednávala mimořádná schůze Poslanecké sněmovny, potvrdil, že v souvislosti se šetřením úniku tajné Kubiceho zprávy byli mezi osmi odposlouchávanými i dva novináři - Jan Hrbáček z Českého rozhlasu a Sabina Slonková z internetového deníku Aktuálně.cz.

Snad to tak jde podle zákona vyložit, že odposlouchávat je možné jen toho, kdo je podezřelý ze spáchání závažného trestného činu. Není radno „neprávníkům“ se plést do právních záležitostí a „nepolicistům“ do věcí policejních, ale řekněme, že takzvaná Kubiceho zpráva byla nějak tajná a vyzrazením toho, co v ní stojí, mohl být jistý paragraf porušen, Jenže Slonková tvrdí, že době, kdy se Kubiceho materiál objevil ve Sněmovně, byla parlamentu na hony vzdálená a zpravodajský internetový portál Aktuálně.cz, ve kterém působí, převzal informaci o Kubiceho dokumentu z rozhlasové stanice ČRo 1 – Radiožurnál.

Vypadá to, že policie odposlouchávala Slonkovou jen tak, pro jistotu, hlavně proto, že se domnívá, že má dobré kontakty v bezpečnostních složkách státu. V takovém případě by byla asi nejen dotčena občanská práva novinářky, ale mohlo by se jednat i o dosti hrubý projev neúcty k právu všech občanů užívat svobody projevu a práva na informace.

Kromě jiného je smyslem existence médií a práce žurnalistů zpravovat veřejnost o tom, jestli mocní a vlivní své moci vlivu nezneužívají nad rámec ústavních a zákonných pravidel. Ve veřejném zájmu k tomu novináři používají různé postupy pátrání, ke kterým patří především přebírání informací od lidí, jejichž jména si nechávají pro sebe. V kultivované společnosti to státní správa respektuje. Cení si takové významné společenské funkce médií, váží si služby, kterou novináři poskytují veřejnosti a tuto úctu projevuje tím, že žurnalisty nešpicluje, nezastrašuje, ani nemá snahu je korumpovat.

Ne vše musí být zcela precizně popsáno zákonem. Svoboda slova se zatím u nás naplňovala i podle nepsaných zvyklostí, k nimž patřilo, že policie nechává novinářům, co jejich jest. Na rozdíl od totalitní minulosti, kdy Sbor národní bezpečnosti si vůči žurnalistům žádné servítky nebral a na všechna občanská práva zhluboka kašlal.

Jenže tím, že policie nyní porušila doposud moudře dodržované tabu, jímž byli novinářské zdroje a metody práce investigativních novinářů, tím se velmi křehká a jemná stavba naší náctileté demokracie mohla dost vážně narušit.

Pozdě, ale přece, by patrně vedení policie mělo uvažovat a nějakém tom „mediálním“ vzdělávání svých podřízených, jehož cílem by bylo, aby i policisté pochopili roli novinářů v našem ústavním systému.

(Psáno pro Česká média)