Vzpomíná-li se dnes na éru prezidentského působení Václava Havla, vždy přijde řeč také na jeho velkou amnestii a „podivné milosti“, kvůli nimž krátce před ukončením jeho mandátu Stanislav Gross neváhal vyvolat takřka „policejní manévry“ v jeho kanceláři. Díky jeho způsobu nakládání s touto výsadou se výraz „milost“ stal téměř sprostým slovem, spojovaným s představou podezření na uplácení. Následně se pak všichni prezidentští kandidáti dušovali, že milosti budou udělovat co nejméně nebo vůbec.

Výjimkou nebyl ani jinak střízlivě uvažující Václav Klaus, který se zapřisáhl, že v případě zvolení bude milostí „jako šafránu“, a bohužel tento závazek dodržuje, což je o to horší, že nemá iluze o neomylnosti naší justice. Odhaduji, že kdyby zvýšil počet udílených milostí na trojnásobek, stále by měl právo říkat, že dodržuje dané slovo.

Pověst prezidenta udělujícího „podivné milosti“ je vůči Václavu Havlovi z podstatné části nespravedlivá. Kritizující novináři a politici neměli k disposici informace, na jejichž základě se exprezident rozhodoval, a posuzovali případy ze svých vlastních hledisek, která nebyla pro hlavu státu závazná a většinou ani nebyla objektivní. Podezření na uplácení ne-li přímo exprezidenta, tak aspoň lidí z jeho okolí, se policejním šetřením nepodařilo prokázat.

Podíl skutečně sporných milostí na celém souboru rozhodnutí Václava Havla byl velmi malý, takže v nejhorším případě lze uznat, že i prezident má právo na omyl. Dodávám, že takový omyl mě příliš nebolí, protože je ve prospěch nedotknutelnosti lidské svobody, zatímco omyly soudců působí v opačném směru a je jich řádově více.

Osobně jsem se podílel na vyjednávání dvou z posledních Havlem udělených milostí a mám naprostou jistotu, že nástrojem jejich dosažení nebyly úplatky ani jiné protislužby. Ostatně žadatelé ani neměli zdroje, jichž by mohli použít.

Přesto v tomto ohledu ulpěla na Václavu Havlovi špatná pověst a není naděje, že by se jí do konce života zbavil.

Václavu Klausovi se nehody téhož druhu velmi dlouho vyhýbaly. Je to přirozené: extrémně nízký počet rozhodnutí lze před přehmaty uhlídat snáze. Nicméně v současnosti již obraz jeho milostí není tak neposkvrněný, jak býval zruba do konce r. 2009. V poslední době se objevila ojedinělá rozhodnutí, která vyvolala veřejnou polemiku. Půjde-li to tak dále, hlídací podvraťáci demokracie jej brzy oznámkují stejnou známkou jako Václava Havla.

V této souvislosti mě překvapila ostrá reakce nělika autorů na udělení milosti bývalé brněnské lékařce Aleně Kubáčové. Nechápu, proč právě tento případ vzbudil takovou pozornost, když se jedná o zcela bezvýznamnou, nemocnou ženu pokročilého věku, za kterou nikdo nestojí. Podezření zelených, že důvodem pro udělení milosti by mohlo být její dávné působení v podřadné lokální funkci v ODS, mi připadá stejně směšné jako jeho trapný hlasatel.

Navíc dokonce ani není jisté, že jí pan prezident milostí skutečně prospěl. Její život v oddělení pro pracovně nezařaditelné důchodkyně v ženské věznici byl snesitelný a byla zde v bezpečí před tlaky, jimž bude vystavena na svobodě. Soud odkázal poškozenou Všeobecnou zdravotní pojišťovnu s nárokem na náhradu škody ve výši téměř 10 milionů Kč do občanskoprávního řízení. Omilostněná je první z celé skupiny pachatelů, na kom se pojišťovna může začít hojit, a také jediná, která má zabavitelný majetek. Hrozí jí také vyloučení z Lékařské komory.

Právě tento případ je ukázkou toho, jak obtížné a ošidné je rozhodování prezidenta o milosti a jak velký je rozdíl v měřítcích, při něm použitých, mezi ním a veřejností, zběsile odmítající křesťanské „odpusť nám, jakož i my odpouštíme…“

Nevím, kdo podal Aleně Kubáčové žádost o milost a jakými argumenty ji podložil. Hrad o tom arogantně mlčí. V každém případě upozorňuji, že posláním pana prezidenta není posuzovat, zda čas, který již odsouzená strávila ve vězení, je dostatečným trestem za její podíl na obrovské škodě, kterou utrpěla pojišťovna. Zřejmě spíše uvažoval, zda jí pokračujícím vězněním nevznikne újma, která svou závažností převáží sumu deseti milionů Kč. V daném případě by to mohla být nejspíše újma na zdraví, popřípadě ohrožení života. Rozhodování pak bylo věcí jeho volné úvahy, schopnosti empatie, soucitu. Nelze vyloučit, že bylo nepřiměřeně vstřícné, stejně jako u některých zamítnutých stížností bych přísahal na to, že bylo nepřiměřeně necitelné až surové. Ale to je samozřejmá vlastnost institutu milosti prezidenta republiky.

Znám omilostněnou osobně. Jsem podrobně obeznámen s jejím trestním spisem a zúčastnil jsem se celého odvolacího řízení, v němž se opakovala podstatná část dokazování. Úloha odsouzené v chytře vymyšleném podvodu ke škodě pojišťovny byla nezastupitelná. Projevila v ní naprostou neúctu k právu, nedbalost při vedení administrativy a neodpovědnost k pojišťovně, ale souběžně také soucit s nezaměstnanými těhotnými ženami ze sociálně vyloučených skupin obyvatelstva, které tvořily významnou část příjemců neoprávněně vyplacených dávek. V řízení nebylo zcela jednoznačně prokázáno, v jakém rozsahu a zda vůbec se podílela na výnosech z podvodu. Když zjistila, že z její ordinace někdo odnesl orazítkované formuláře a začal sám vystavovat neschopenky, podala trestní oznámení. Na základě poznatků, které přesahují rámec trestního spisu a soud je neznal, mám pochybnost, zda byla způsobilá pochopit dosah svého počínání. Překvapuje mě, že jinak precizní a objektivní odvolací soud nevrátil věc soudu prvního stupně s příkazem, aby nechal obžalovanou vyšetřit znalcem. Pochybnosti nebylo možné dodatečně objektivizovat, protože Alena Kubáčová se po odmítnutí dovolání rozhodla, že již nebude pokračovat v úsilí o zvrácení rozsudku. Přerušila styk i se svou snaživou obhájkyní. Podle neoficiálních informací z věznice přijala pokorně trest.

Na základě výše uvedeného dovedu pochopit pana prezidenta, že mohl najít důvody pro udělení milosti bez ohledu na velkou způsobenou škodu, zvláště byla-li žádost podložena mně neznámými účinnými argumenty, týkajícími se nejspíš zdraví žadatelky. Podezíravost o nečistých příčinách jeho rozhodnutí není v žádném případě na místě. Tato milost není úkonem revize soudního rozhodnutí, ale uplatněním přirozené spravedlnosti: odsouzená byla patrně uchráněna újmy, jež by převažovala tu, kterou měla odčinit vykonáním trestu. Byl bych rád, kdyby pan prezident stejně vstřícně přistupoval k žádostem o milost dalších, neméně strádajících odsouzených a jejich rodin.