Lehkost, s jakou nám někteří předkládají jednoduchá řešení složitých problémů, je udivující. Není snad vážný společenský problém, který by nejrůznější samozvaní spasitelé nevyřešili mávnutím kouzelného proutku, na který, podle nich, dosud nikdo nepřišel.

Takovým řešením je s velkou slávou senátorem Okamurou a houfem přeběhlíků kolem něj předložený návrh zákona, jenž má vyřešit problém nesmyslných částek, které platí ti, kteří musí bydlet v tzv. ubytovnách. Je to podle nich, jak nám sdělil, přece jednoduché: stanovíme zákonem, že za takové ubytování se mohou platit jen "ceny v místě obvyklé".

Zákonodárci však bezstarostně přehlížejí, že nic takového jako je "cena v místě obvyklá" neexistuje. Z toho, že se autoři této "objevené Ameriky" odvolávají na cenovou mapu vydávanou ministerstvem pro místní rozvoj (MMR), by bylo možné usuzovat, že mají ve skutečnosti na mysli místně obvyklé nájemné, stanovené podle § 696 občanského zákoníku.

Potíž je však v tom, že na zařízení provozovaná jako ubytovny se toto ustanovení nevztahuje, neboť nejde o byty, ale o nájem obytných místností v zařízeních určených k trvalému bydlení podle § 717 občanského zákoníku, na která se ustanovení o nájmu bytu nevztahují.

Cenové mapy vydávané MMR žádný místně obvyklý nájem neurčují, neboť takový nájem mohou stanovit pouze soudy na základě žaloby podané podle § 696 odst. 2.

O závaznosti těchto map jsem již publikoval případ ze své bývalé advokátní praxe: žaloval jsem určení nájmu podle cenové mapy na částku 65 Kč za m2, ale soud určil místně obvyklé nájemné ve výši 25 korun...

Samozřejmě můžeme stanovit průměrné náklady na bydlení, samozřejmě můžeme právním předpisem stanovit, že bydlení se bude platit za místnost a ne za osobu, můžeme zákonem určit, že za bydlení se v ubytovnách nesmí platit částky převyšující obvyklé nájemné, jak to navrhuje poslankyně Řápková, proslulá svým ostudným návrhem zákona o zákazu pobytu, která si i zde přihřívá svoji populistickou polívčičku. Pak nám ovšem zbývá jen odpovědět na jedinou otázku: jak donutit majitele ubytoven, aby za tyto stanovené částky ve svých ubytovnách lidem ubytování poskytovali, a co s lidmi, jimž za zákonem stanovené "nájemné" nikdo ubytování neposkytne. Tím se hledači sice jednoduchých, ale vždy nesprávných řešení přirozeně nezabývají.

Ve skutečnosti však potřebujeme najít odpověď na jinou otázku. Totiž proč si lidé, kteří musí hledat a platit předražené bydlení v soukromých ubytovnách, prostě nevezmou do nájmu běžný byt ve vlastnictví obce nebo soukromé osoby, kterých je relativní dostatek, resp. proč s takovými osobami nikdo (obec ani soukromník) běžnou nájemní smlouvu za nájemné stanovené podle shora uvedeného § 696 občanského zákoníku neuzavře.

Až tuto odpověď, bez obviňování se z rasismu a xenofobie, nalezneme, budeme v řešení tohoto problému mnohem dál.

Právo, 3.6.2013