Právní teoretici odnepaměti mluví o rozdílu mezi přirozeným a pozitivním právem. To první vychází ze sdílených hodnot a soudních precedentů, to druhé se striktně drží právní dikce a písemně daných norem. Nejvyšší správní soud při svém rozhodnutí o rozpuštění Dělnické strany zjevně upřednostnil druhý přístup, který však je právě při posuzování tak delikátní otázky, jako je činnost politické strany, tou horší volbou.

Politická strana je zakládána za cílem získání moci ve státě, jakékoliv jiné hledisko je pro ni podružné. Už z této definice a dvou negativních historických zkušeností je zřejmé, že respekt k právu a úctě k základním demokratickým principům je pro takové strany okrajové. Stejně tak jde o uchopení politické moci Dělnické straně, jak ostatně ukázala krátce po rozhodnutí soudu, kdy vyhlásila boj o vítězství ve volbách.

To takové straně nelze vyčítat, pak je ale s podivem, jak soud použil argument o aktuálnosti nebezpečí hlásaného programu a jeho realizace. Dělnická strana dnes disponuje několika zastupiteli, co je ale důležitější, působí jako platforma pro sdružování lidí spjatých s neonacismem a dává jim prostor k vyjádření. Shromáždění jsou samozřejmě začasté legální a veřejně přístupná, to z nich však nedělá demokratickou akci. Samotná existence (a legálnost) takové strany dává také signál potenciálním sympatizantům, že jí hlásané názory jsou právně v pořádku a nehrozí za ně postih. Takový signál jistě neposiluje demokratický charakter státu a už jen proto by mělo ministerstvo co nejdříve vypracovat nový návrh, neboť neonacisty bude rozhodnutí soudu tímto způsobem bezesporu vnímáno.

Kam vede právní neutralita? Nicméně zásadnější než pozitivně-právní přestupky jsou projevy na takových shromážděních vyslovené. Dělnická strana otevřeně propagovala nacismus a její šéf byl několikrát hostem akcí neonacistického Národního odporu, sdružení ve svých programech vyhlašuje boj demokratickému zřízení a poštvává lidi proti menšinovým skupinám (hlásá tedy násilí proti jedné skupině obyvatel). Argument, že tak chce dosáhnout vítězstvím ve volbách, je zavádějící, zvlášť v situaci, kdy stejným způsobem se v roce 1946 dostali k moci komunisté. Tato fakta soud nebral v potaz, nebo je nejlépe postavil na roveň formálním kritériím. Podlehl tak fikci, že soud by měl rozhodovat absolutně nestranně bez ohledu na společenský kontext, historii a hodnoty dané společnosti. Tak tomu není a striktním uplatňováním takového přístupu si dláždíme cestu k další porážce méně smířlivým a více ideologicky zapáleným hnutím. Tohle soud zjevně nevzal v potaz.

Rozhodnutí soudu se samozřejmě chytla opozice, která zkritizovala ministerstvo za nekvalitně odvedenou práci, až šlendrián. Přitom se zapomíná, že podobný návrh ministerstvo vnitra podalo vůbec poprvé a to, že neuspělo, je pouze částečný neúspěch. Soud totiž do budoucna určil kritéria, pro která lze politickou stranu rozpustit. Stanovil tak precedens, který by měl být brán významně v potaz při dalším rozhodování, jinými slovy - více využívat principů přirozeného práva. Nejvyšší správní soud takový postup využívající hodnotových a historických zkušeností ve středu nevyužil, pozdě však určitě ještě není.

výkonný redaktor CEVRO Revue