10.12.2019 | Svátek má Julie


PRÁVO: Materialistický a formalistický přístup není lidský

24.7.2018

Rád bych připojil svůj osobní pohled k diskurzu o utilitaristickém přístupu k právu a účelu pravidel obecně. S právem pracuji jako advokátní koncipient každý den a důvěřuji jeho roli ve společnosti. Svou představou (nebo slovem Alexyho „Vorverstand“, předporozumění) o právu mám nejblíže k filozofii Gustava Radbrucha. Podle Radbrucha je právo právem, když naplňuje stránku spravedlnosti, účelnosti a právní jistoty. Jiný moderní právní filozof Hart se zamýšlí nad případem, kdy chybějící stránkou je spravedlnost, a pokládá si otázku, zda takové pravidlo je hodné respektování. Nad touto představou se zamýšlím vždy, když na semaforu svítí červená, nikde nic nejede a já váhám, zda přejít. Na tomto příkladu porušení pravidla silničního provozu bych rád ilustroval nespravedlnost a neúčelnost striktně formální právní interpretace, která se v různých formách objevuje i v jiných oblastech života spojeného s právem.

Ustanovení § 74 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu je zcela jasné:

Pro chodce se užívá těchto signálů dvoubarevné soustavy, popřípadě i doprovodných akustických signálů, které znamenají „Signál pro chodce se znamením Stůj!“, že chodec nesmí vstupovat na vozovku.

Při nedodržení automaticky nastoupí sankce za porušení a bude-li naplněna i materiální stránka přestupku, tedy společenská nebezpečnost, pak musí následovat pokuta. Jak bychom ale situaci vnímali prizmatem zdravého rozumu a za okolností, kdy široko daleko nic nejede?

Historicko-teleologickým výkladem zákona o silničním provozu, který upravuje i funkci a poslání semaforu, docházím k závěru, že účelem zákona je především zajistit plynulost a bezpečnost silničního provozu. Semafor je inženýrská pomůcka pro lepší koordinaci toku dopravy ve městě. Plynulost a bezpečnost je jednak veřejným zájmem, ale hlavně mým vlastním zájmem. Kolize zájmů v případě bezpečnosti je na prázdné silnice nulová. Kolize zájmů v případě plynulosti dopravy je nepochopitelně vychýlena v můj neprospěch. Je ještě rozumné v tomto případě stát, nebo je rozumnější pokračovat? První možnost mi přijde docela absurdní, zvlášť když kulisy (okolnosti) přibarvíme o déšť, mráz, vozovku širokou sotva dva metry a čas čtyři hodiny ráno.

Stejný zákon říká (a vycházím i z doporučení BESIPu), že pokud na přechodu pro chodce se semaforem světelná signalizace nejede, opět začne platit absolutní přednost pro chodce. Hypoteticky i špatně seřízený semafor neslouží k naplňování účelu plynulosti dopravy a mohli bychom jej tak brát s rezervou. Při zapojení kvalifikovaného zdravého rozumu bych se považoval za chytřejšího než semafor a měl bych přejít. Navíc nejenže bych neměl dostat pokutu (když mě nahraje kamerový systém a nějaký osvícený robot, počítačový program nebo jemu podobný úředník/policista mi ji pošle), ale ani moje jednání by nemělo vzbudit žádný povyk. Ostatně pokusím se najít východiska v platném právu k ospravedlnění takového rozumného jednání.

Zákon o silničním provozu jako mnoho dalších (technických) zákonů je obecnou, abstraktní normou, vytvořenou v laboratorních podmínkách v určitém čase. Negativním důsledkem abstrakce může být absurdita, která vede do slepé uličky, je frustrující a příčí se zdravému rozumu. Formalistický a inženýrský přístup k právu představuje v tomto případě hájení semaforu, který je jediný, kterému moje chování vadí. Doporučuji v této souvislosti podívat se na „vítěze“ ankety Absurdita roku, která je úsměvnou přehlídkou nezamýšlených důsledků formalistického přístupu[1]. Pokuta 200 Kč za přecházení na červenou, kterou dostal můj kamarád právě za výše popsaných okolností, by se tam také mohla zařadit. Bohužel, takové absurdity se stávají a platí. Při namítnutí se stát schová pokrytecky za rigidnost psaného zákona a nutí úředníky a soudce chovat se pošetile…

Pěkným zpodobněním absurdity dodržování pravidel na úkor vlastní svobody ukazuje Saint-Exupéry v příběhu Malého prince na postavě Lampáře, který žije na planetce, kde se den a noc střídají jednou za minutu. Před nějakou dobou mu bylo nařízeno rozsvěcet lampu v noci a zhasínat ji ráno. V té době se těleso otáčelo rozumnou rychlostí a lampář měl čas na odpočinek. Poté se ale rychlost otáčení zvýšila. Lampář chtěl zůstat věrný příkazu, a tak rozžíná a zhasíná lampu každou minutu, bez odpočinku. Okolnosti se změnily, ale on stále nekriticky sleduje zadání i za cenu sebezničení.

Ústavní soud je poslední záchranná kotva, která může nálezem o ústavní nekonformitě zvrátit nežádoucí trend ve formalistickém přístupu k právu a mechanické aplikaci právních norem zejména v případě kolize zájmu (veřejného nebo individuálního) se svobodou člověka. Na jedné straně určitě ctí zásadu Fiat iustitia, pereat mundus – tedy nezlomnost zákona samotná stojí vysoko nad obecným blahem, ale zároveň bere v potaz zásadu Summum ius, summa iniuria – tedy, že přepjaté pojímání a výklad práva stává se čirým bezprávím (Cicero). Mnohými nálezy aproboval možnost „přešlapu v zájmu hry“ vůči formalistické normě, když konstantní judikaturou zasahuje proti libovůli při interpretaci, zvýrazňuje potřebu posuzovat účel (cíl) zásahů, zakazuje nadměrnost zásahů do práv a svobod. Příkladem nález I. ÚS 1849/08 (soudkyně Eliška Wágnerová): Orgán veřejné moci proto vykonává určitou pravomoc a kompetenci ultra vires nejen tehdy, jedná-li mimo formálně zákonem stanovený rámec pravomocí a kompetencí, ale materiálně též tehdy, pokud svým jednáním nesleduje určitý předvídatelný a racionálně zdůvodnitelný účel, pro který mu byla určitá pravomoc a kompetence svěřena, resp. tehdy, narušuje-li svým, byť o zákon se opírajícím postupem, základní práva dotčených osob více, než je nezbytně nutné k tomu, aby byl ještě dosažen zákonem stanovený účel. … Omyl veřejné moci nelze nikdy interpretovat v neprospěch jednotlivce tak, že tento je přesto povinen (i za použití donucení v podobě sankcí) se výkonu pravomoci, pohybující se ovšem ultra vires, podrobit.

Jako ultima ratio (vedle okolností vylučující protiprávnost) v kolizi se semaforem přechází v úvahu i aktivace čl. 23 Listiny – občanská neposlušnost. Nakonec každý si nosíme svůj zákon v sobě a každý participujeme na společnosti a obsahem její smlouvy. Lidově přeformulovaný Kantův imperativ[2] dává určité východisko a odpověď na otázku, kterou si v souvislosti s přecházením na červenou kladu: Kdyby každý chtěl udělat či udělal to, co já, byl by svět ok? Osobně si myslím, že ano, a věřím, že naprosto převažující většina ve společnosti také. Východiskem je zde důvěra.

Budováním prostředí důvěry ve zdravý rozum a intuici lidí, kteří s právem pracují, uchopíme řešení za správný konec a zvrátíme trend formalismu a mechanické až robotické aplikace práva.

[1] Výběrem z vítězů ankety: Rok 2015 – Úřad práce chce po zaměstnavatelích údaje, které sám vlastní. Rok 2014 – Zákon nepřipouští u živé hudby písničku na přání kvůli autorským právům. Rok 2012 – Sankce až dva miliony korun za brigádníka, který nemá vstupní prohlídku, byť pracuje jediný den. Rok 2010 – Na státní úřad s dokumenty, které jsou aktualizované on-line.

[2] Jednej tak, aby maxima tvé vůle kdykoliv zároveň mohla platit za princip všeobecného zákonodárství.

Libor Pavlíček


Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.