Probíhající debata o povolení manželství pro homosexuální páry jen potvrzuje, že takzvaná liberální společnost neuznává žádné limity pro konání dobra.

V Senátu českého parlamentu se uskutečnila diskuse o možné změně zákona tak, aby i homosexuální páry měly právo uzavírat manželství se všemi právními důsledky včetně společné péče o děti. Proti této možnosti vystupují zastánci manželství jako svazku muže a ženy. V ČT vystoupily dvě ženy, které spolu žijí, a zdůvodňovaly potřebu změnit zákony kvůli tomu, aby se obě mohly starat o dítě jedné z nich, což v současnosti nejde, pokud by si partnerka chtěla vzít volno na péči o dítě, kterému není matkou.

Ve světě již jsou někde homosexuálním párům manželská práva přiznána, například v Kalifornii, tj. homosexuální pár má právo díky tomu pečovat o dítě jednoho z partnerů včetně práva adopce. U nás je zatím uzákoněno registrované partnerství pro homosexuální páry.

Na novinky.cz píše Thomas Kulidakis: „Registrované partnerství je divný název a nedivím se, že homosexuály uráží. Navíc jim nezaručuje práva jako sezdaným. Vymýšlet třetí cestu, tedy práva registrovaného partnerství srovnat s manželskými, ale názvy nechat odlišné, mi přijde jako zbytečné komplikování v duchu chytré horákyně. V jiných zemích, které manželství povolily, se nic strašného také nestalo.“

Pamatuji se, že před řadou let, při schvalování zákona o registrovaném partnerství, tento zákon nikoho neurážel. Naopak, homosexuální páry si pochvalovaly, že vznikl. Již tehdy se ale objevovaly pochyby, zda homosexuální páry nebudou chtít více a více a zda zákon o registrovaném partnerství není jenom počátek „narovnání“ práv. Jak se ukázalo, obavy se ukázaly na místě.

Je jasné, že homosexuálové za svou orientaci nemohou. Homosexualita jako „nemoc“ již byla vyřazena z rejstříku nemocí před asi padesáti lety. Nic ovšem není tak jednoduché. Manželství jako svazek muže a ženy je tradiční, tisícileté uspořádání společnosti. To, že některá manželství nejsou funkční, je pravdou. Nelze však tím argumentovat ve prospěch „funkční“ homosexuální rodiny. Vůbec nejde o to, zda taková rodina zajistí „více lásky“. Při pohledu na malé dítě, kojence, lze snadno dojít k závěru, že je to jedno, zda se o dítě starají muž a žena nebo dva muži či dvě ženy. Ale onen kojenec za 15 let bude pubertálním „nezvedencem“ a pokud bude normální sexuální orientace, může nastat dnes netušený problém. Bude-li mu totiž homosexuální styk připadat „odporný“, může se jeho názor na rodinu, ve které vyrostl, dramaticky změnit.

Proto bych byl velmi opatrný v tom, zda se v zemích, které uzákonily registrované partnerství či manželství homosexuálů, nic „strašného“ nestalo. Existuje zatím velmi málo relevantních dat a tyto zákony platí zatím relativně velmi krátkou dobu. Proto bych se přimlouval spíše za úpravu zákona o registrovaném partnerství tak, aby homosexuální páry mohly adoptovat děti svých partnerů. Není kam spěchat. Manželství bych ponechal jen heterosexuálním párům - muži a ženě.