Zopakujme si základní faktografii. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání udělila šest nových digitálních televizních licencí pro multiplexy B a C. Někteří neúspěšní žadatelé se však proti rozhodnutí Rady o neudělení licence odvolali k soudu. Žalobám dvěma z nich (CET 21, Galaxie Sport) Městský soud v Praze již vyhověl. Vedlejším produktem je ovšem také zrušení šesti udělených licencí, což v důsledku znamená ekonomické a lidské ztráty šesti soukromých subjektů, jejichž jedinou „vinou“ je, že byly v licenčním řízení úspěšné. Hlavním potrestaným proto není Rada pro vysílání, nýbrž někdo třetí, kdo vůbec nebyl účastníkem soudního sporu.

V právním státě se výroky soudu respektují a ani já platnost rozhodnutí Městského soudu nijak nezpochybňuji. Jen si myslím, že je hloupé. A také si myslím, že soudce není posvátná kráva, abychom o správnosti či nesprávnosti jeho verdiktu nemohli diskutovat.

Jestliže rozsudek Radě vytýká formální pochybení v odůvodnění neudělení licencí, můžeme polemizovat, zda tato skutečná či domnělá pochybení Rady jsou tak zásadního charakteru, aby vedla k jinému rozhodnutí RRTV. A mějme stále na paměti, že kompetenci k udělování licencí má Rada, nikoli soud. Zrovna tak můžeme diskutovat, jak opodstatněná je výtka soudu, že prý Rada dodatečně měnila podmínky vyhlášeného tendru, když si stanovila vnitřní kritéria, jaké typy televizí bude preferovat. V tom soud může mít pravdu, ale také nemusí, protože ať už bylo licenční řízení vyhlášeno jakkoli, stále platí také § 4 odst. 2 zákona o vysílání, který Radě přikazuje dohlížet „na zachovávání a rozvoj plurality programové nabídky a informací“. Toto jsou ale právní argumenty a diskusi nad paragrafy a zákony rád ponechám povolanějším.

Soudce Ryba a jeho senát si však svérázně vyložili především fyzikální zákony. Dalo by se říci, že si trochu popletli dobu. To když zaměnili věk analogový s digitálním. V čem je problém? Na „analogovém“ kmitočtu může vysílat jen jeden provozovatel. A chce-li tedy soud vrátit neúspěšného žadatele do hry, musí automaticky zrušit i licenci úspěšného účastníka licenčního řízení. To ale neplatí na „digitálním“ kmitočtu. Na něm se přenáší datový tok, jehož součástí je program několika provozovatelů. Do jednoho multiplexu se klidně vejde čtyři, pět, šest i více televizí. Rada přitom na „béčku“ i „céčku“ zatím udělila po třech licencích. Soud tedy bezproblémově může neúspěšného žadatele vrátit do hry, aniž by zároveň automaticky musel rušit licence úspěšných žadatelů. Jenže soudce Ryba, aniž by reflektoval, že se změnilo technické prostředí, aplikoval pravidla z doby „analogové“ i na „digitální“ případ.

Nikdo není neomylný, ani Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, ale ani soudy. Ani senát JUDr. Jana Ryby, který, pokud je mi známo, nemá s mediální problematikou žádné hlubší zkušenosti, neboť mediální problematice se u Městského soudu v poslední době věnovaly jiné senáty. Nechť mi páni soudci prominou, ale na jejich rozsudku je to vidět.

21. 9. 2006, www.petrstepanek.cz