14.10.2019 | Svátek má Agáta


PRÁVO: Katedrála a pravidla hry na spravedlnost IV.

19.3.2009

V.
Nabývací titul

Vraťme se však ještě k otázce vlastnické. K oněm Hayekovým pravidlům správného chování a jejich dodržení či ignorování.

Jedna ze základních námitek advokáta státu oproti aktivní legitimaci žalobců zaznívala od samého počátku sporu. Musela zaznít samozřejmě i v dovolání. Nabývací tituly žalobců, resp. zápis jejich vlastnictví do pozemkových knih ještě v průběhu 19.století při příležitosti zakládání nových pozemkových knih. Tyto zápisy jsou uvedeny bez listin, označeny "sine praesentato" a odkazují na sepsaný protokol o výsledcích šetření. Zápis zní např. takto : pozemek č.4, na kterém je východní podkova kaplí a pozemek č. 5 na kterém je věž. Jenomže protokol, na který je v zápise odkazováno, ani jiný patrný nabývací titul není založen ve sbírce listin. Žalobci nepředložili jediný nabývací titul svého údajného historického vlastnictví, zápis v pozemkových knihách nepostihuje předmět vlastnictví, vyjma pozemků, ve vztahu k budovám, resp. zastavěnosti pozemků a vlastnictví staveb. Lze konstatovat, že dostavby Katedrály sv. Víta v 19.století a v první polovině 20. století jednoznačně nebyly zapsány do pozemkových knih jako vlastnictví žalobce resp.jeho údajného právního předchůdce. Leč, jak již bylo shora naznačeno, jde jen o jednu z námitek, zdaleka ne nejpodstatnějších, vlastnictví lze také při dobré víře vydržet. Otázka "schopnosti" žalobců jako církevních právnických osob vlastnit před vydáním vlád. nař. č.55/1954 Sb. byla podrobně rozebrána v bodě III. této úvahy.

Zdánlivě podružná poznámka k pozemkovým knihám, pokud jde o zápis vlastnictví státu po vydání vlád. nař. č. 55/1954 Sb. Nezřídka se tvrdí, že zápisy v pozemkové knize po přijetí tzv. středního občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. ztratily na významu v tom smyslu, že právní stav (vlastnictví, existující věcné břemeno apod.) neprokazovaly. Toto mínění, které bohužel převzaly soudy obou stupňů,je mylné. Konstitutivní účinek zápisu v pozemkové knize byl totiž už v § 431 o.z.o. spojen toliko s převodem, nikoli s přechodem vlastnického práva. Pokud šlo o přechod vlastnictví, pak konstitutivní účinek měl zápis pouze tehdy, stanovil-li tak výrok příslušného orgánu, jenž o přechodu rozhodoval anebo tak stanovil zvláštní předpis. V ostatních případech zápis toliko deklaroval změnu vlastnictví. (Tuto problematiku řeší nález Ústavního soudu vyhlášený pod č. 166/1995 Sb.) Novinkou tzv. středního občanského zákoníku byla ta skutečnost, že knihovní zápisy přestaly mít konstitutivní účinek ve všech případech. Přesto zápis zůstal povinným, a jen v některých případech odpadla obligatornost zápisu v pozemkových knihách. V našem případě byl zápis v pozemkových knihách jednoznačně obligatorní a knihovní soud měl povinnost zkoumat a také rozhodnout, zda předložená listina je způsobilá zápisu v pozemkových knihách. Tato skutečnost vyplývá z ust. § 114 zák.č.141/1950 Sb.: "V případech, v kterých tak zákon stanoví, přechází vlastnictví přímo ze zákona anebo výrokem soudu, úřadu nebo orgánu veřejné správy. Jde-li o věc nemovitou, zapíše se také přechod vlastnictví v knize pozemkové nebo železniční, anebo se u soudu založí listina." Zápis v pozemkové knize nebyl pouhou evidenční záležitostí, ale měl velmi významné právní účinky, stačí srovnat např. § 91, § 168 odst.2., §190 či § 226 odst.1 zák. č. 141/1950 Sb.

Na způsobu zápisu se nic nezměnilo oproti stavu, který platil na území našeho státu před přijetím tzv. středního občanského zákoníku . Neustále zůstával v platnosti zákon č. 95/1871 ř.z. o zavedení obecného zákona o pozemkových knihách (byl zrušen až zákonem č. 22/1964 Sb. o evidenci nemovitostí) a další navazující knihovní zákony. Soud se při rozhodování o zápisu řídil zněním § 94 zák.č. 95/1871 ř.z., jenž uvádí: "Soud knihovní má žádost a přílohy její bedlivě zkoušeti a může k zápisu knihovnímu povoliti jen tehdá, když: 1. z knih pozemkových nejde na jevo, že by v příčině nemovitosti neb práva bylo žádanému zápisu něco na překážku, 2. když tu není důvodné pochybnosti, že ti, k nimž zápis se vztahuje, jsou osobně spůsobilí (citace uvedena v původním pravopise) vládnouti věcí, jíž zápis se týče, aneb že žádající má právo, o zápis žádati, 3. když z předložených listin vychází, že žádost je odůvodněna a 4. když listiny předložené, co do formy, jsou takové, jak potřebí, aby se vložení, zaznamenání nebo poznamenání mohlo povoliti."

Je zde však daleko podstatnější argumentace advokáta státu. Oba obecné soudy ve svých rozsudcích v odůvodnění tvrdí, že pojem "Pražský hrad, sídlo prezidenta republiky" není totožný s pojmem "chráněná oblast Pražského hradu" a že nemovitosti, jež jsou těmito pojmy označovány, nejsou totožné. Česká republika však veškeré nemovitosti tvořící chráněnou oblast Pražského hradu nabyla na základě Ústavního zákona č. 541/1992 Sb. o dělení majetku České a Slovenské Federativní Republiky mezi Českou republikou a Slovenskou republikou a jeho přechodu na Českou republiku a Slovenskou republiku ve smyslu čl. 6 odst.1, 2 ve spojení s čl. 2 a na základě principů uvedených v čl.3 odst.1, písm.a). Předmětem přechodu vlastnictví byly samozřejmě i veškeré nemovitosti, které byly uvedeny ve výroku soudu prvého stupně . Nabývacím titulem vlastnického práva pro Českou republiku k nemovitostem, o nichž rozhodovaly oba soudy, je tedy ústavní zákon č. 541/1992 Sb., jenž na rozdíl od vládního nařízení č. 55/1954 Sb. nebyl zpochybňován ani žalobci ve věci, ale ani jedním ze soudů. Nejvyšší soud se touto okolností ve svém rozsudku nezabývá.

Protože nejde o příliš frekventovaný zákon, pro přehlednost příslušná ustanovení zák.č. 541/1992 Sb. si připomeňme:

"Čl.2. Majetkem České a Slovenské Federativní Republiky, který je předmětem dělení podle čl. 1, jsou pro účely tohoto ústavního zákona:
a) nemovité a movité věci ve vlastnictví České a Slovenské Federativní Republiky,
b) státní finanční aktiva a pasiva České a Slovenské Federativní Republiky,
c) měnová aktiva, pasiva a rezervy České a Slovenské Federativní Republiky,
d)jiná majetková práva a závazky náležející České a Slovenské Federativní Republice a státním organizacím v působnosti České a Slovenské Federativní Republiky, nacházející se na území České a Slovenské Federativní Republiky i mimo toto území.

Čl.3. (1) Principy dělení majetku uvedeného v čl. 2 jsou:
a) územní princip, podle něhož přechází majetek na ten nástupnický stát, na jehož území se nachází; pro nemovitosti na území České republiky a Slovenské republiky se použije tento princip vždy, pro věci movité se použije v případech, kdy tyto věci vzhledem k jejich určení, účelu použití, popřípadě povaze tvoří příslušenství nemovité věci,"

Čl.6 .(1) Majetek uvedený v čl. 2 přechází na Českou republiku a Slovenskou republiku dnem rozdělení, kterým je den podpisu dohody o předání a převzetí majetku zmocněnci pověřenými vládou České a Slovenské Federativní Republiky a vládami republik; součástí dohody je soupis předávaného majetku ke dni jeho přechodu. Tuto dohodu je možno uzavřít po nabytí účinnosti ústavně učiněného rozhodnutí majícího za následek zánik České a Slovenské Federativní Republiky.
(2) Jestliže majetek uvedený v čl. 2 nepřejde na Českou republiku a Slovenskou republiku do zániku České a Slovenské Federativní Republiky dnem rozdělení tohoto majetku podle odstavce 1, přechází na Českou republiku a Slovenskou republiku okamžikem zániku České a Slovenské Federativní Republiky."

A v neposlední řadě stojí veškerá judikatura jak Nejvyššího soudu, tak Ústavního soudu, pokud jde o restituce. Ostatně z té především vycházel Nejvyšší soud ve svém rozsudku. Budeme se zabývat jen tím nejpodstatnějším. Základní sdělení k žalobám na určení vlastnictví ve vztahu k restitučnímu zákonodárství vyjádřil Ústavní soud ve výroku svého stanoviska ze dne 1.listopadu 2005, publikovaného ve Sbírce zákonů pod č. 477/2005 Sb.:

"I. Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby dle § 80 písm. c) občanského soudního řádu , a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání.

II. Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy."

Speciální stanovisko Ústavního soudu publikované pod. č.13/2006 Sb.k církevním restitucím bylo ve výroku pléna velmi lakonické :

"Zákon č. 298/1990 Sb. je svojí povahou součástí restitučního zákonodárství."

K tomu přiřaďme rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11.9.2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, když právní věta zní:

"Oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodném období od 25.2.1948 do 1.1.1990 bez právního důvodu, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů (zejména podle § 126 odst. 1. ObčZ), a to ani formou určení vlastnického práva podle § 80 písm. c) OSŘ."

V Brandýse nad Labem 9.dubna 2007








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.