Většina z nás si jistě vybaví komedii s názvem Jak utopit doktora Mráčka. V kostce v ní šlo o to, že rodině posledních vodníků v Čechách, kteří žili v podmáčeném domě, hrozilo, že přičiněním jistého dr. Mráčka budou vystěhováni ze svého podmáčeného domu. Vodníci se rozhodli dr. Mráčka utopit.

Když jsem byl v roce 2005 představen tehdejšímu ministru Jandákovi naším společným známým, rozhodně jsem netušil, že se jednou ocitnu v kůži dr. Mráčka. Zde je možná dobré zdůraznit, že tím společným známým byl jeden brněnský spisovatel, nikoliv tedy pan poslanec Melčák, což některá média chybně zmiňovala. V roce 2005 jsem tedy nastoupil na Ministerstvo kultury ČR, a byla to pro mě skutečně zcela nová zkušenost. Nevím, jak ostatní ministerstva, ale toto v mnoha ohledech jako by žilo svým vlastním životem, zcela mimo realitu za jeho zdmi, a v tomto prostředí pak měly některé zájmové skupiny volné pole působnosti. Ministr Jandák se rozhodl tento stav změnit a já jsem se stal jedním z lidí, kteří měli tu čest mu v tom pomoci. Jedním z mnoha kroků, který nový tým pana ministra učinil, bylo vypracování finančních expertíz u institucí či investic v gesci ministerstva, u kterých vyvstaly oprávněné pochybnosti o účelnosti vynaložených prostředků. V okamžiku, kdy tyto audity byly na stole a na řadu přišla opatření, která tomuto podivnému hospodaření měla zabránit, začaly se dít věci. Paní Dostálová, tehdy poslankyně, interpelovala ministra s tím, že z doby mého předchozího působení dlužím Praze 1 více než milion korun na nájemném. Bylo to trochu jinak a stačilo předložit doklady. To byla ta viditelná část. Ta méně viditelná byli různí „dobří rádci“, kteří proti mně nasazovali přímo u pana ministra. Jsem mu vděčný, že se mne zeptal také na můj názor a po vlastním zvážení se mne zastal. Po změně ministra se tyto tlaky proti mé osobě zvyšovaly v přímé úměře s tím, jak vysychaly finanční toky k oněm zájmovým skupinám. Pan bývalý ministr Štěpánek tyto věci řešil jinak a po naší vzájemné dohodě jsem přestal být prvním náměstkem ministra kultury.

Po vzniku tzv. druhé Topolánkovy vlády jsem byl 10. ledna pozván panem premiérem do Kramářovy vily, kde mne představil paní Třeštíkové. Tímto pozváním jsem byl překvapen a to, že jsem měl možnost nové ministryni sdělit informace o mém pohledu na dění na ministerstvu, považuji za svoji malou satisfakci. Během mé přítomnosti nikdo žádný „nátlak“ na ministryni určitě nevyvíjel. Podruhé, a zatím naposledy, jsme se sešli odpoledne téhož dne, tentokrát na ministerstvu, a tomuto sezení byl v roli jakéhosi hlídače a nápovědy paní Třeštíkové přítomen pan Řepka. To, že bych mohl opět pokračovat v práci náměstka, jsem se dozvěděl poněkud neobvyklou cestou. Volalo mi několik různých osob, se kterými jsem do té doby neměl žádné zkušenosti, a radilo mi, že můj návrat by nebyl vhodný. Od těchto rad jsme se dopracovali přes lukrativní nabídky až k výhružkám. Jedna z nich byla velice konkrétní, vysvětlila mi, ve kterém deníku budu negativně skandalizován a s tím moje kariéra v České republice skončí. Tak jako doktor Mráček jsem věřil, že takové věci se stávají ve špatných filmech a o to víc jsem byl překvapen, když se onen scénář začal naplňovat. V uvedeném deníku onen důvěrný zdroj sděluje, že jsem kamarádem pana Pohanky (v průběhu týdne se tato informace změnila a oním kamarádem je teď pan Melčák). Od té doby se po goebelsovsku stokrát opakovaná lež stala pravdou, všichni zapomněli na předchozího „démona“ Dalíka, který řídí celou českou politiku, a tuto čestnou funkci jsem získal já. Kampaň pokračuje, v titulku článku pátečních Lidových novin jsem se dozvěděl, že jsem na místo památek protlačil supermarkety. Článek samotný sice konstatuje, že na oněch místech sice žádné supermarkety nestojí, ale titulek tvoří článek. Podobných rozhodnutí, jaká článek popisuje, mi za dobu mého působení prošly rukama stovky, možná tisíce. Nebudu se schovávat za to, že není možné, aby v něm popisované rozhodnutí sepsal a podepsal jeden člověk, že je to vždy práce odboru ministerstva a tak tomu bylo i v tomto případě. Když se dívám zpětně do svých poznámek, za svým tehdejším názorem si plně stojím a jsem připraven ho kdykoliv a kdekoliv obhájit. V jednom případě šlo o objekt nenávratně znehodnocený v počátku devadesátých let a v případě druhém o ničím významnou architekturu, která získala památkovou ochranu jako objekt historie dělnického hnutí, protože v ní řečnil Klement Gottwald.

V analogii k doktoru Mráčkovi jsem sice už po ramena ve vodě, ale stále věřím, že mě vodníci, kteří k životu nepotřebují vodu, ale peníze z ministerstva kultury, nestáhnou až na dno.