Obhájce v trestním řízení stojí nekřesťanské peníze. Proto je moudré této útratě se prozíravě vyhýbat. Nejjednodušší způsob, jak toho dosáhnout, je ovšem poctivý život v souladu s právem a dobrými mravy. Jsou ale lidé, které taková cesta přímo odpuzuje. Těm pak nezbývá než nastartovat vynalézavost. Mohou se mezi nimi najít i koumáci, kterým se podaří zadřít ložiska koleček trestní mašinerie obrácením postavení stran: zaženou policisty do role obviněných a sami se převlečou za nástroj spravedlnosti. Dokládá to následující příběh.

Byli-nebyli kriminalisté Jirka a Saša, kteří pracovali celá léta ve dvojici. Jednou se na ně domluvila parta feťáků a nařkla je, že s nimi při výslechu špatně nakládali. Udání se doneslo tehdejší Inspekci ministra vnitra, která zahájila nekonečné vyšetřování. Až po pěti letech jí kořist unikla tím, že státní zástupce trestní stíhání zastavil s odůvodněním, že se skutek nestal.

Jirka se Sašou i jejich rodiny si oddechli a věnovali se dále své práci. Ale již za několik měsíců jim zkřížili cestu Jaroslav a Bohuš, zvláštní, pro ně osudová dvojice, podnikající v obchodech na hraně zákona. Několikrát se dostali do hledáčku policie, ale zatím se nikdy nikomu nepodařilo je usvědčit.

Nakonec se pustili do leasingových podvodů. Bezohledně nenasytný Jaroslav se nezastavil ani před svým nejbližším okolím: připravil o peníze dokonce i svou přítelkyni. Nenapadlo ho, že by kvůli tomu mohla poslat svého advokáta na policii s trestním oznámením. To se ale stalo.

Oba dobráci pak dostali od policisty Jirky obsílku "k podání vysvětlení". Přišel jen Jaroslav, neboť Bohuš byl v domácím léčení, nemohl po operaci chodit. Během vysvětlování vyšlo najevo, že Bohuš je bývalý policista a dokonce starý Sašův kamarád. Kriminalista se nabídl, že za ním zajde prověřit, kdy bude schopen přijít k podání vysvětlení.

Jaroslav si při podání vysvětlení vedl velmi sebevědomě a před odchodem policistům vysvětlil, že je majitelem hospody, v které míval porady svého štábu zavražděný František Mrázek, a má spoustu přátel a známostí mezi jejich nadřízenými a u Inspekce, s jejichž pomocí je do měsíce dostane "do tepláků", budou-li jej dále obtěžovat.

Z policejní služebny zamířil Jaroslav na Policejní prezidium, kde se svěřil se svými starostmi jednomu ze svých kamarádů. Ten mu zprostředkoval vlídné přijetí na Inspekci ministra vnitra. Jaroslav tam přišel s legendou, že mu Jirka a Saša nabídli odložení jeho případu za úplatek. Inspektorům se rozzářily oči: host jim vracel příležitost dostat za mříže dva obviněné, které jim k jejich velké nelibosti před časem odebral státní zástupce. Snadno se domluvili na tom, že na policisty nastrojí past. Jaroslav oznámí, kdy a kde má dojít k předání úplatku a inspektoři policisty s penězi zadrží. Nejkrásnější na tom bylo, že Jaroslavův zájem byl tak silný, že nabídl inspektorům zapůjčení dvou set tisíc korun v hotovosti na uskutečnění předstíraného převodu. Ušetřil jim tím složité jednání o zapůjčení částky z banky. Velikost úplatku byla stanovena dostatečně vysoko, aby jeho přijetí vyneslo jeho příjemcům pořádný nepodmíněný trest.

Zatímco Jaroslav kul pikle s Inspekcí, nic netušící Saša se vydal na návštěvu k nemocnému Bohušovi. Náhoda ale přivedla do jeho bytu také Jaroslava. Co si ti tři mezi sebou povídali, se vlastně neví. Bohuš po prvním neodkladném podání vysvětlení již odmítl vypovídat v přípravném řízení i před soudem, aby si nepřivodil trestní stíhání a výpovědi Saši a Jaroslava se samozřejmě liší. Zdá se být ale prokázané, že Jaroslav požádal Sašu, aby v pátek přišel znova na návštěvu s tím, že mu u Bohuše nechá listinné důkazy jejich neviny.

Saša skutečně v pátek přišel. Když pak z návštěvy odcházel, na ulici jej zadržela skupina inspektorů. Postavili jej obličejem ke zdi a prohledali. Zmocnili se jeho brašny a za jeho zády radostně ohlásili nález peněz. Sašovi nasadili pouta a odvezli jej k podání vysvětlení na služebnu.Ze zásahu nepořídili audiovizuální záznam, ba ani prostý zvukový.

Tak již po týdnu začal Jaroslav plnit slib, že dostane policisty do tepláků, a ani na to nepotřeboval měsíc. Jeho námaha ale byla nadbytečná: policisté jej předběhli založením trestního oznámení ad acta. Jeho pozdější oživení se nezdařilo.

Případ se samozřejmě dostal před soud. Ze zvukového záznamu z hlavního líčení je zřejmá velká Jaroslavova spokojenost se zdarem součinnosti s Inspekcí ministra vnitra. Opět se nabubřele chlubil svými známostmi a popsal skvělou spolupráci s inspektory v den zásahu: zúčastnil se jejich porady, viděl fotografie Jirky a Saši v nadživotní velikosti, byl svědkem rozdělování úkolů. Posléze odnesl do Bohušova bytu obálku s penězi, přelepenými bankovní páskou. Údajně ji položil na stůl, sdělil kamarádovi, že na ni nemá sahat a má ji vydat Sašovi. Po celou dobu zásahu pak seděl na služebně a poslouchal hlášení o jeho průběhu. Na vystupování inspektorů před soudem bylo zajímavé, že se nedokázali rozpomenout, kdo z nich vlastně zásah řídil.

Přestože Inspekce v součinnosti s Jaroslavem předstíraný převod peněz a zadržení příjemce úplatku pečlivě připravila, nakonec se před soudem ukázalo, že v obrazu skutkového děje jsou mezery. Především Jaroslav i Bohuš jednotlivě popírali, že by si jim Saša řekl o úplatek a tvrdili, že o jeho požadavku slyšeli od toho druhého. Přísně vzato dalo by se to vyložit tak, že si Jaroslav Sašovu žádost o úplatek vymyslel a peníze na něj nastražil, aniž by o ně policista skutečně žádal. A konečně od okamžiku Jaroslavova odchodu s bankovkami ze služebny inspekce až do jejich nálezu za Sašovými zády nemáme zprávu z nestranného a tedy skutečně spolehlivého zdroje, co se s nimi dělo. Pouze inspektoři si mohli navzájem dosvědčit, že je skutečně vytáhli ze Sašovy brašny. Zdá se, že Bohuš nebyl do Jaroslavovy součinnosti s Inspekcí zasvěcen, proto ani v jeho bytě nebyly kamery nebo aspoň prostorový odposlech. Při daktyloskopickém vyšetření se na bankovkách sice našla nějaké daktyly, ale žádný Sašův. Páska a obálka se ztratily, daktyloskopickému zkoumání nebyly podrobeny.

Nalézací soud nakonec Sašu zprostil obžaloby pro nedostatek důkazů a s ohledem na pověstnou zásadu in dubio pro reo (v nejistotě ve prospěch obviněného), kterou naši soudci často citují, aby před laiky prokázali vzdělanost, ale řídí se jí jen výjimečně. Důvodem k pochybnostem byla právě nepřítomnost Sašových daktylů na bankovkách.

Jenže senát odvolacího soudu, jemuž předsedala dosud sloužící soudkyně z posledního procesu s Václavem Havlem, se samozřejmě řídil opačnou zásadou in dubio contra reo, zásadně soudci necitovanou, ale o to častěji užívanou. Rozsudek zrušil a věc vrátil zpět nalézacímu soudu. K hlavním rozporům mezi nalézacím a odvolacím soudem patřilo právě vyhodnocení nepřítomnosti otisků na bankovkách, která dle Havlovy soudkyně neměla vylučovat možnost, že Saša skutečně měl peníze v rukou.

Toto se opakovalo ještě dvakrát a vždy se do vyhodnocení důkazů promítl rozdílný přístup k zásadě in dubio pro reo. Potřetí došla odvolacímu soudu trpělivost a přikázal nalézacímu soudu, aby případ přidělil jinému senátu.

Celé dokazování se pak znova opakovalo a pochybností o vině přibylo. Jaroslav jednoznačně prohlásil, že jej policista nikdy nežádal o úplatek. Bohuš odmítl vypovídat, aby si nepřivodil trestní stíhání. Přesto soud shledal Sašu vinným a uložil mu podmíněný trest, který spokojený odvolací senát samozřejmě potvrdil.

Po celou dobu obou trestních řízení sdílela Sašův život půvabná mladá žena. Nevzali se v obavách, že Saša půjde do vězení. Zprávu o jeho odsouzení přítelkyně nezvládla: vzala si život.

Saša se s odsouzením nesmířil. Sáhl po mimořádných opravných prostředcích. Dovolání je téměř vždy neúspěšné a jeho případ nebyl výjimečný. Ústavní soud odmítl jeho ústavní stížnost jako opožděně podanou. Pak se obrátil na ministra spravedlnosti Pavla Blažka s podnětem k podání stížnosti pro porušení zákona. Déle než po půlroce mu z pověření paní ministryně Marie Benešové odpověděl ministerský úředník: paní ministryně neshledala důvod k vyhovění.

Jaroslavovi se podařil skvělý kousek. Použil bývalou Inspekci ministra vnitra ke svému prospěchu a zbavil se hrozícího trestního řízení. Rozhodnutím ministryně spravedlnosti byla potvrzena vysoká spolehlivost jeho cesty k zastavení trestního řízení hned v zárodku přes kriminalizaci policisty. Je to nesporně levnější než nechat věcem volný průchod a platit si pak drahého obhájce. Nejvyššího posvěcení se také dostalo součinnosti tehdejší Inspekce ministra vnitra s podezřelým, jenž se cítil možná právem ohrožen ze strany Jirky a Saši. Zamítnutím podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona paní ministryně nepřímo vyzvala další zájemce k následování.