Server Česká justice toto pondělí informoval o mimoprofesní činnosti kandidáta na soudce Ústavního soudu Pavla Simona, soudce Nejvyššího soudu, v příspěvku zde: https://www.ceska-justice.cz/2023/09/instruktor-cinskeho-cviceni-jde-o-pedagogickou-cinnost-rika-kandidat-na-us-simon/ Článek začíná otázkou: „Může být soudce zároveň instruktorem čínského tělesného a duševního cvičení?“ Asi většina čtenářů dospěje k odpovědi, že i soudce může být instruktorem třeba čínského tělesného a duševního cvičení. Pokud se ovšem (byť) v civilním, respektive sportovním oblečení nevystavuje jako veřejná reklama na cvičení za úplatu. Netušil jsem, že Pavel Simon zašel tak daleko a nabízí se s předmětným stylem cvičení způsobem, jako např. zde: https://orelvhnizde.cz/online-kurzy-rozcestnik/proc-jsem-unaveny-a-jak-nebyt-prodejni-zaznam/ Domnívám se, že něco takového je již za hranou etického chování soudce. Proč? Protože v těchto aktivitách již zjevně prosakuje nástin jakési komerce, avizované úplatnosti za poskytované služby předmětného charakteru, což je podle mého hlubokého přesvědčení neslučitelné s chováním soudce, natož soudce Nejvyššího soudu či dokonce (možného budoucího) soudce Ústavního soudu.

Ale aby byla „slyšena druhá strana“ (rozuměno, abych poukázal na aktivity jiných soudců možná ještě s výraznějšími důsledky ve vztahu k etickému chování), rád bych poukázal na případy, jež jsem svého času popsal v tomto materiálu: https://vrcha.webnode.cz/news/eticky-kodex-soudcu-eticke-zasady-chovani-soudce/ , anebo v článku zde: https://neviditelnypes.lidovky.cz/spolecnost/justice-ombudsmanova-kritika-nejen-vedeni-nejvyssiho-soudu.A210727_224355_p_spolecnost_wag. A není jistě nezajímavé, že mnou popisované aktivity se vztahují také k soudcům Nejvyššího soudu. Leč tehdejší vedení Nejvyššího soudu podobné aktivity soudců nepovažovalo za neetické. Prostě se může asi soudce např. politicky angažovat, nebo fungovat v příslušném orgánu právnické osoby poskytující třeba právní poradenství či (spolu)vydávat při soukromoprávních aktivitách příslušné certifikáty a označovat se jako „předseda senátu Nejvyššího soudu ČR“ atd. Opravdu mi to ale rozum nebere.

Pokud by takové činnosti byly shledány u soudců nižších stupňů, nepochybuji o tom, že by za takovou činnost byly postupně podávány kárné žaloby. Jenže v tomto případě nešlo o soudce nižších soudů.

Nebude-li se ovšem podobným aktivitám měřit stejným metrem, pak nelze hovořit o jednotném náhledu uvnitř justice na řešení problémů. A můžeme mít k dispozici nespočet etických kodexů, Bílých či Zelených knih justice, stovky kongresů věnovaných etickému chování soudců a různému podobnému „mudrování“. Stejně to nebude nic platné, pakliže se bude v těchto případech takříkajíc „odlišovat funkční postavení“ dotčených osob. Pokud tomu tak není, rád bych znal přesvědčivé vysvětlení těchto v praxi odlišně posuzovaných případů (k tomu srov. např. příspěvek zde: https://vrcha.webnode.cz/news/pripad-karne-zaloby-na-teplicke-soudce-miroslava-capka-zasluhuje-zvysene-pozornosti/).