Jednou za čas se objeví případ, který vyvolá vášnivé polemiky, pohříchu spíše v režii bulváru než zasvěcených, jichž bývá v diskusích málo, pokud vůbec. Přitom jich by bylo třeba nejvíce.

V centru pozornosti, o které neví, se ocitl mladý Francouz Vincent Lambert, který havaroval v roce 2008 a od té doby se nachází v tzv. vegetativním stavu. Jiný název pro uvedenou klinickou jednotku je tzv. „apalický syndrom“ (palium je latinsky plášť). Jde stručně řečeno o situaci, kdy mozková kůra - centrum myšlení, mluvy, vědomí, inteligence atd. - je zcela vyřazeno z činnosti a nemocnému zůstane funkční pouze tzv. mozkový kmen, který zajišťuje zjednodušeně řečeno dýchání a pohyb srdečního svalu. Jedinec má sice otevřené oči, které se hýbou (jde o tzv. bloudivé pohyby), avšak není schopen fixace pohledu, nereaguje na žádné podněty - světelné, sluchové, dotekové atd. Příčinou může být dlouhodobá zástava a ischemie mozkových center (nervové buňky jsou nejvíce citlivé na nedostatek kyslíku), nebo tzv. difusní axonální poranění, kdy jsou nárazem přerušena vlákna, vedoucí od nervových buněk kůry k patřičným centrům.

Pro nejbližší jde samozřejmě o velmi traumatizující událost. I když to zní cynicky, z vlastní zkušenosti vím, že rodina snáze přijme smrt svého blízkého, než podobné přežívání, které se - v případě dobrého fysického stavu - může protáhnout na mnoho let. Postižený zůstává buď v péči lékařů (oněch center pro podobné případy je pohříchu málo), nebo si je rodina vezme domů, kde musí být zajištěna prakticky nepřetržitá 24 hodin trvající služba. Jedinec musí být krmen, polohován, přebalován. Vyhlídky na případné uzdravení jsou nulové.

V jiných než vyspělých společnostech tento problém neexistuje, podobně postižený jedinec záhy zemře na nedostatek péče, jídla atd. Moderní medicína (a samozřejmě bezchybné ošetřovatelství) umí tyto jedince udržet v relativně dobrém stavu. Matoucím faktorem jsou právě otevřené oči, jejich bezúčelný, avšak jednoznačně přítomný pohyb, spontánní dech a tlukot srdce, který může dodávat okolí falešnou naději, že jedinec se z tohoto stavu za nějakou dobu probere. Existují samozřejmě i přechodné stavy, kdy nemusí být mozková kůra vyřazena úplně a jedinci zůstanou některé basální funkce uchovány.

Opět se dostává do popředí otázka euthanasie, která je praktikována v některých evropských zemích (Benelux). Zde je však nutno poznamenat, že o žádnou euthanasii nejde, neboť v podobných případech schází to nejpodstatnější a tím je dobrovolný souhlas jedince. V Belgii však už byl vznesen požadavek, aby mohli lékaři „rozhodnout“ o euthanasii bez souhlasu podobně postižených lidí.

Podobné případy budou vždy složité, a to z mnoha důvodů. Zkusím uvést jen některé.

1. Každý takto postižený jedinec je jiný, stejně jako rozsah jeho postižení. Důležitou roli hraje fysický stav (jinak bude stav snášet vrcholový sportovec a jinak naopak 80letý polymorbidní jedinec).

2. Rodina, která může mít na uvedenou situaci různé názory, a to i v extrémní poloze (nikdy nic nepřerušovat, stále pečovat až na druhé straně okamžité ukončení této péče). Mohou zde hrát roli i případné zištné důvody.

3. Extrémní náklady. Dlouhodobá péče o takto postižené jedince je vysoce nákladná záležitost, peníze pak mohou chybět v případech, kdy by mohly být vynaloženy na perspektivnější péči o občany státu.

4. Náboženské důvody s vyhraněnými postoji, reakce společnosti, kde však není zaručeno, že má relevantní informace o podobných případech a v popředí budou jen nic neřešící emoce.

Můj osobní postoj je takový, že neexistuje nějaké zákonem dané řešení. Nelze do papíru vměstnat celou řadu faktorů, které jsem uvedl výše - a kterých by se našlo jistě mnohem více. Teprve po komplexním posouzení stavu postiženého, důkladné vyšetření dostupnými metodikami (dnes se již dá celkem dobře zjistit, jestli je mozek funkční či nikoli), postoj rodiny a blízkých lze nalézt optimální řešení pro nemocného, jeho blízké a koneckonců celou společnost.