Soud hodnotí umělce, jeho osobnost i dílo a pasuje své závěry na právní normu, což je led přetenký a hlavně cesta špatná. Soudit umění a hodnotit morální kvality osobnosti umělce je nesmyslné, natož na umělce klást vysoké osobnostní, obzvláště pak morální požadavky. Máme mnohé příklady, kdy dílo a osobnost umělce nemohly být rozporuplnější, sáhněme jen po Leni Riefensthalové či Herbertu von Karajanovi. Ani soukromý život mnohých velikánů nebyl vzorem ctnosti. Umělecká duše je přehlídkou všeho. Od patolízalství po hrdinství, od duše národa až po mamonářství. Společnost od umělce může a má očekávat umění, ale mravnější chování?

Ne, to opravdu ne. Soudit umělce podle očekávání právem trestním není možné. Jde o skutky a činy, pohnutky a úmysly, okolnosti a osobnostní strukturu. Soudní spis ale veřejnost nezná a shora uvedená věta letící mediálním prostorem si vyžaduje odezvu. Věřím, že vrchní soud měl dostatek pádných důvodů a zmínka o morálních požadavcích je jen a jen z kontextu vytrženou úvahou obider dictum, tedy nad rámec věci, kterou soud své vlastní úvahy jen komentoval.

MfD, 20.1.2009

Autor je advokát