Jak potvrdila studie OECD prezentovaná v minulém roce, Česká republika má jeden z nejsilněji regulovaných pracovních trhů mezi nejvyspělejšími zeměmi světa. Více rigidní je už jen trh práce v Portugalsku. Boj s nezaměstnaností patří mezi jeden z hlavních bodů politického programu standardních levicových stran a stejně je tomu i u naší nejsilnější vládní strany ČSSD.

Pro dodržení slibu snížení nezaměstnanosti používaly levicové vlády během posledních osmi let nástroje tzv. sociálně-tržní hospodářské politiky. Reálným výsledkem je to, že z počáteční míry registrované nezaměstnanosti 4,27 % na konci roku 1997 se v současné době tento ukazatel pohybuje kolem 9 %, tedy na více než dvojnásobku. S trochou nadsázky se dá říci, že největší úspěch levicových vlád při boji s nezaměstnaností za posledních 8 let byla změna metodiky počítání nezaměstnaných, kdy ve 3. čtvrtletí roku 2004 se počet nezaměstnaných přes noc dle oficiálních čísel snížil o zhruba 1 %. Bez této úpravy bychom se nyní pohybovali kolem alarmující hranice 10 %.

Ke snížení nezaměstnanosti nepomohlo vytahování peněz od daňových poplatníků a jejich štědré přeposílání do kapes velkých společností formou investičních pobídek. Počty zaměstnaných lidí se zásadně nemění díky masivnímu utrácení vlády a zvýšení státního dluhu o téměř 300 %. Nezaměstnaných výrazně neubývá dokonce ani v době největší konjunktury v naší zemi za posledních 15 let.

Takovýto vývoj by měl zřejmě vést tvůrce hospodářské politiky k zamyšlení a k jejímu přehodnocení tak, aby vláda opravdu dostála svým závazkům. Jednou z nejzásadnějších možností, jak situaci zlepšit a nepružný pracovní trh učinit flexibilním, je změnit Zákoník práce. Vláda předložila nový zákon, o kterém tvrdí, že je jedním z nejliberálnějších kodexů svého typu v Evropě. Po jeho přečtení je ale bohužel nutné konstatovat, že slova o liberalizaci, pocházející z úst jejich předkladatelů, jsou spíše jakési rétorické cvičení, které s realitou nemá takřka nic společného. Několik málo dobře míněných změn je paralyzováno přidáním nových regulujících prvků, nejednoznačností některých nově zavedených pojmů a návratem filosofie zákona do šedesátých let minulého století, ve kterých vznikla současně platná právní úprava. Původní záměr, vytvořit Zákoník práce jako speciální právní normu navazující na obecnou soukroměprávní normu, tedy Občanský zákoník, byl nahrazen snahou o přijetí Zákoníku práce co nejrychleji za každou cenu, bez ohledu na to, zda-li bude opravdu v souladu s Občanským zákoníkem či ne. To má na kvalitu navrženého zákona zcela zásadní negativní dopad.

Nový zákon má údajně zvýraznit soukromoprávní charakter pracovních vztahů, které se mají řídit zásadou „co není zakázáno, je dovoleno“. Zakázáno, přikázáno a zregulováno je toho ale nakonec podstatně více než v současnosti. Místo nynějších 280 obsahuje nově navržený zákon celkem už 395 regulativních paragrafů.

Je překvapující, že vláda veřejně prohlašuje, jak je nutné dbát na rovné příležitosti všech, a pak v zákoně prosazuje naprostý opak. Nejsilnější odbory ve firmě dostanou právo jednat i za ostatní zaměstnance, kteří do odborů vůbec nemají zájem vstoupit. Čím si odbory zasloužily privilegium jednat jménem všech ostatních? Proč chce vláda takovým zásadním způsobem zvýhodňovat jednu skupinu zaměstnanců na úkor druhých?

Silné odbory vláda zřejmě považuje za hlavní motor ekonomického pokroku, a proto jim umožňuje také další vymoženosti. Z důvodu tzv. „obecného zájmu“ zaměstnavatel musí umožnit odborářům místo práce jezdit na schůze, konference a sjezdy, případně na odborářská školení, která trvají nejméně 5 dnů, a za tuto dobu jim ze zákona musí platit ušlou mzdu ve výši průměrného výdělku. Nejenom to. Zákon dokonce přikazuje, že v případě voleb zástupců zaměstnanců se tato volba musí konat během pracovní doby. K tomu všemu má povinnost na své náklady dát jim pro jejich činnost k dispozici kanceláře a platit náklady na jejich provoz.

Některé části zákona jsou zjevně nedomyšlené. Na jedné straně má zaměstnavatel zákaz ptát se, a tudíž zjistit si, zda-li jsou zaměstnankyně těhotné, a na druhé straně pro něj ze zákona vyplývá spousta povinností, které vůči těhotným ženám musí dodržovat. Ve výčtu podobných příkladů by šlo ještě dlouho pokračovat.

Nově navržený Zákoník práce v tom stavu, v jakém byl Poslaneckou sněmovnou schválen, určitě ke snižování nezaměstnanosti nepřispěje. Naopak, nárůst počtu regulativních paragrafů a posílení moci vybraných skupin zaměstnanců na úkor ostatních budou trend zvyšování nezaměstnanosti v naší zemi podporovat. Vláda měla možnost změnou této právní normy dokázat, že to s bojem proti nezaměstnanosti myslí vážně. Bohužel, zůstalo jen u nesplněných slibů.

Autor působí jako externí poradce prezidenta republiky