16.8.2022 | Svátek má Jáchym


PRÁVO: Čest státu vs. čest občana? Dvě stě ku jedné!

5.4.2006

Není čest lidská a hodnota života vždy ta samá hodnota. Paní Libuše Barková nemá osm milionů, jen půlku jednoho a šla bručet, Tomáš Pitr má patnáct milionů a může volně cestovat po trase Aš - Český Těšín, jak je mu libo (za hranice nesmí, bububu!).

Soudce Luboš Vlasák není na orientálním trhu, aby smlouval, ale v klidu rozhoduje i na základě důkazu vskutku kovaného - anonymního dopisu. Zbytku národa, mimo pana Andreje Babiše, jednoho advokátního koncipienta Stanislava Grosse a nešťastných advokátů obou stíhaných, je to všem jedno, možná si nanejvýš řeknou - dobře jim tak.

Jakou to má souvislost se životem a ctí? A jejich cenou? Inu má, a velkou. Soudy nám těmi rozhodnutími říkají, nakolik si cení roků života za mřížemi, a takovou cenu vyžadují jako kauci.

Dobře, ba co víc, správně, že tu kauce jsou, už jenom proto, že vazbu obviněných nemusí hradit daňový poplatník a něco se na penězích v bance pro stát vydělá.

Jde jen o to, jak si stát cení jednoho roku života. Ve věcech zmíněných to je při výpočtu „maximální trest ku výšce kauce“ tak okolo milionu a obecně to nikdy neklesá pod sto tisíc korun za rok.

Člověk žije aktivně tak třicet let, tedy cena jeho života je podle trestních soudů něco okolo osmi milionů korun. Pěkná sumička. Občan se může domnívat: Tak pokud mi někdo zlomí obě nohy, zabije mi manžela nebo snad urazí mou čest, mohu se alespoň trochu utěšit tím, že mi někdo nahradí moje morální ztráty a u soudu se dočkám pořádné satisfakce.

Kdepak, vážení čtenáři. Cena lidského života pro civilní soudy je pevně dána, za mrtvého je dvě stě čtyřicet tisíc, ani o kačku víc. Tak o tom jasně hovoří občanský zákoník v jednom ohromujícím ustanovení z díla našeho parlamentu. A čest je méně než život - ta není ani na půlce. Nastává tedy naprosto paradoxní situace.

Trestní soudci, nesvázání hloupým zákonem, prostě správně odhadli, že každý má jinou hodnotu, a i když jejich výše kaucí přesahuje zrovna u Libuše Barkové zdravé chápání, míří většinou dobře, a nešťastník rád zaplatí a ocení svou svobodu i čest. Jejich civilní kolegové ale poškozeným urážkami, zničeným životem či rozvrácenou rodinou přiznají maximálně padesát tisíc korun. Tato dlouhodobě tolerovaná praxe podpořená nesmyslným zněním občanského zákoníku přivádí Českou republiku na úroveň banánových republik.

Jde o to, že čest státu (v trestním řízení) je ceněna - ať počítám, jak počítám - asi tak dvěstěkrát víc než čest a zdraví občanů. Nechápu vůbec vnitřní přesvědčení trestních soudců, kteří takto rozhodují. Požadovaná kauce přesahuje výrazně jejich výdělek za jeden rok, ale spíš desítky let, a přesto jim to přijde v pořádku. A na druhé straně civilní senáty Nejvyššího soudu klidně schvalují zničení pověsti lidské bytosti v úrovni hodnoty lepší televize či své měsíční mzdy.

Trapná je úroveň právního řádu, který tohle připouští, a vypovídá to o naší společnosti víc než dost. Stát je pán a občan nic, léta komunismu a rovnostářských idejí máme pod kůží pořád dost hluboko.

(LN, 4.3.)

Autor je advokát.