19.3.2024 | Svátek má Josef


POVĚST: Poklad kunčického huťmistra je zřejmě ve Stockholmu

29.5.2023

V Kunčicích pod Ondřejníkem se traduje, že sklářská huť byla odjakživa na místě dnešního Huťařství, a že za vše vděčí obec biskupu Stanislavu II. Pavlovskému z Pavlovic (1545-1598). Obec mu vděčí za mnohé, ale všechno bylo v průběhu staletí zcela jinak, než se vypráví. Nejprve však čtěte prosím jednu zajímavou pověst:

V době, kdy na Pražském hradě panoval císař Rudolf II., vášnivý sběratel uměleckých děl, obrazů, soch, drahocenných šperků a všelijakých jiných zvláštností, na hradě Šilperku byl pánem rytíř Jan Žalkovský ze Žalkova. Moudrý pán a výborný hospodář. Své panství zveleboval, poddaným lidem popřával svobody víry, nijak je neutiskoval a vedle polního hospodářství měl na svém panství ještě železný hamr a kromě toho svou největší lásku – proslulou sklárnu v Mlýnici. Sklo v těchto dobách bylo ještě dost vzácné. Jeho výroba vynášela a pan Žalkovský, stejně jako jiní páni, peníze potřeboval. Měl štěstí, že se mu do sklárny podařilo získat dovedného mistra Dominika Schürera, který nejenom že uměl tavit sklo a vyrábět z něho okenní tabulky, nýbrž uměl sklo i barvit a lít z něho umělé perly od pravých k nerozeznání, napodobeniny drahokamů a různobarevné korálky, které ženy vždycky rády kupovaly a zdobily se jimi. Dávaly si je vsazovat do prstenů, náramků a náušnic, vyšívaly jimi zdobení na čepce a kordule, aby vypadaly jako šlechtičny. Mistr Schürer uměl ještě víc. Dovedl ze skla vykouzlit všecky možné figurky, lidské postavy, ptáčky, motýly, hady, zvířátka, broučky, zkrátka nač si kdo vzpomněl, od tabulky skla až po zdobený pohár a zrcadlo. Peníze za skleněné zboží se panu Žalkovskému jen sypaly. Za to si pan Žalkovský mistra Schürera velice vážil a snažil se ho všelijak odměňovat, jen aby si ho ve svých službách udržel. Pověst mlýnické sklárny a jejího mistra pronikla dokonce i na Pražský hrad a císař Rudolf vyzval pana Žalkovského, aby ho jednou v Praze navštívil a mistra Schürera mu představil. Pan Žalkovský s císařským pozváním radostně spěchal do Mlýnice. „Mistře,“ pravil k Schürerovi, „sám císař se o tvém umění dozvěděl a požádal mě, abych tě k němu přivedl. Chce na vlastní oči spatřit člověka, kterého pověst tak vychvaluje, proto přemýšlej, čím bys císaře překvapil.“ Mistrovi se až ruce rozechvěly, když slyšel císařské pozvání, a dlouho uvažoval o vhodném dárku, který by císaři přinesl. Vyrobil skleněnou skříňku, vyloženou černým sametem. Na jejím víku a na stěnách sestavil z drobných figurek lidí, andílků, trpaslíků, ptáčků, motýlů, broučků, zajíčků a jiných zvířátek barevné obrazy, na každé stěně skříňky jiný, figurky spojil tak, že se otáčením velké perly, umístěné v rohu každé stěny, daly do pohybu a při každém pootočení obraz měnil barvy, figurky jako by se v lomu paprsků pohybovaly, byly jako živé. Dovnitř skříňky na černý samet položil mistr náhrdelník z bílých umělých perel. Náhrdelník měl podobu bílého hada se zlatou korunkou na hlavě, vykládanou drobnými umělými drahokamy. Had měl černá očka a rubínový jazýček a byl seřízen tak důmyslně, že při otevření skříňky zvedl pyšně svou korunovanou hlavičku a vymrštil se ze skříňky, jako by chtěl zvědavého vetřelce uštknout. Když byla skříňka hotova, pozval mistr Schürer pana Žalkovského, aby se na ni přišel podívat. Pan Žalkovský, vida ten umělecký div, zatajil úžasem dech, opatrně otevřel skříňku, a když spatřil hada se zlatou korunkou, který se nečekaně zvedl, leknutím uskočil. Potom objal tvůrce tohoto divu a zvolal: „Mistře, toto je dar opravdu císařský.“ Zabalili pečlivě divukrásnou skříňku a vydali se na Pražský hrad. V císařově komnatě, kam byli uvedeni, postavili skříňku na stůl, přikryli ji hedvábnou rouškou, a když císař vešel, poklekli před ním, jak to žádal tehdejší mrav, a pan Žalkovský pravil: „Císařská Milosti, představuji Vašemu Veličenstvu mistra Schürera z Mlýnice a přimlouvám se za tu milost, abyste na důkaz jeho oddanosti od něho přijal ukázku jeho umění.“ Císař přistoupil pln zvědavosti ke stolu, sňal hedvábnou roušku a oči mu zajiskřily obdivem. Pan Žalkovský s císařovým dovolením povstal, přistoupil ke skříňce a pootáčel perlami na rozích jejich stěn. Císař znova a znova žasl nad živou hrou barvených světel a nad pohyby figurek. „Císařská Milosti,“ prohodil pan Žalkovský šibalsky, „račte skříňku otevřít, protože skrývá malé tajemství.“ Zvědavý císař pozvedl víko, bílý had vyskočil ze skříňky a jeho hlava se naklonila nad císařovu ruku. „Stráže,“ vykřikl bázlivý a nedůvěřivý císař a bledý strachem chtěl prchnout z komnaty.

Dveře se rozletěly a do místnosti vpadli císařovi osobní strážci a na prsa pana Žalkovského a na mistra Schürera namířili své halapartny. Ale ti se jenom usmívali. Strážci čekali na císařův pokyn, jak mají se zajatci naložit, ale vtom se usmál i císař, propustil stráže a panu Žalkovskému i mistru Schürerovi pohrozil prstem: „Vy čtveráci, pořádně jste mě vylekali.“ Císař opět přistoupil ke skříňce, vyňal z ní perlový náhrdelník a znova se nestačil obdivovat uměleckému dílu, jaké dosud nespatřil. Pak se obrátil k mistru Schürerovi, pokynul mu, aby vstal, podal mu ruku k políbení a pravil: „S radostí přijímám tvůj dar. Neslušelo by se však, aby člověk, který vytvořil takové dílo, zůstal nadále člověkem poddaným. Tvá vrchnost, pan Žalkovský, mi jistě dovolí, abych v uznání takové dovednosti povýšil jejího poddaného do šlechtického stavu a přidělil mu vhodný přídomek. Z mé pokladnice, mistře, bude ti vyplaceno tolik dukátů, aby sis mohl postavit rytířské obydlí a koupit si k němu potřebné pozemky. To je můj dík za tvůj dar.“ Jak mistr Schürer, tak pan Žalkovský poděkovali císaři za jeho velkomyslnost a vrátili se domů. Brzy nato obdržel mistr Schürer císařský list, dosvědčující, že ho císař povýšil do šlechtického stavu s právem užívat přídomek ,,z Waldheimu“. Nový šlechtic si pak od pana Žalkovského jednak koupil, jednak od něho dostal darem pozemky v Mlýnici, ty, které ležely mezi pravým břehem řeky Březné a českými hranicemi. Na získaných pozemcích si pan Schürer z Waldheimu postavil menší zámeček, pivovar a hospodu. V pivovaře vařil výborné pivo, v hospodě je ještě s jinými dobrými nápoji prodával a byl se svou rodinkou dobře živ. A skříňka? Když se s ní císař potěšil a jejím hadem celý dvůr poškádlil, jako velkou vzácnost ji uložil do císařských sbírek, odkud ve válce třicetileté byla s jinými cennostmi odvezena jako válečná kořist Švédy do Stockholmu. Jestli ji vojáci po cestě nerozbili, měla by tam ještě být.

Výše uvedený text je jednou z pověstí, kterou zařadil do své knihy „Pověsti a zkazky zkraje pod Bukovou horou“, spisovatel a básník Václav Rýznar (1901-1980). Má název Skřínka pro císaře. Každá pověst má nějaký reálný podklad. V našem případě je nesporné, že Dominik Schürer (1540-1620) byl huťmistrem v dnešních Kunčicích pod Ondřejníkem a v roce 1581 obnovil sklářskou výrobu v této obci. Pravdou je rovněž i to, že 1. července 1592 povýšil Rudolf II. Dominika Schürera a jeho čtyři příbuzné bratrance (Valentina, Kašpara, Paula a Martina) do šlechtického stavu. Byl jim propůjčen šlechtický titul s přídomkem „z Waldheimu“ a erb. Takže se dá říci, že výše uvedená pověst má velice reálný podklad, i když nevíme zcela přesně, jak je to s tím Stockholmem. Také nevíme zcela, zda jsou letopočty Dominikova života zcela přesné.

Ale téměř naprosto přesně víme, že s tavením skla se v našem kraji započalo někdy počátkem 13. století, zřejmě současně s výstavbou hradu Hukvaldy. Proč by se jinak osada pod hradem později jmenovala Sklenov. Nejdříve tam totiž byla sklárna.

Počátkem šestnáctého století vyráběla sklo (za biskupa Stanislava Turza 1497-1540) sklárna nedaleko Kunčic pod Ondřejníkem. O její obnovu se koncem šestnáctého století postaral právě Dominik Schürer. A když začala huť vynášet, rozhodl se ji zakoupit.

V té době se v Evropě objevuje benátské sklo. Představuje řadu zajímavých a žádaných dekoračních technik (byť mnohé byly používány již v antice), avšak je velmi drahé a výroba benátských skláren nestačí. Takže různé evropské země si zvou benátské skláře k zakládání skláren, nebo podporují ty skláře, kteří s technickou benátského skla umějí pracovat. Ve stejné době dochází na západní (saské) straně Krušných hor ke zvýšení cen dřeva, protože lesů ubývá nejen díky sklářství, ale i díky rozšiřujícímu se dolování v Krušných horách. Některé sklářské saské rodiny (Rücklové, Preislerové, Schürerové) přecházejí do Čech a na Moravu, kde ještě lesy jsou, a poptávka po kvalitním skle roste.

Však také, když uzavřel olomoucký biskup Stanislav II. Pavlovský z Pavlovic (1545-1598) smlouvu s Dominikem Schürerem (huťmistrem v této vsi Kunčickej) o prodeji „hutě skelní“ v Kunčicích, vymínil si biskup mimo finančního plnění i dodávky skla. A ve výčtu druhů skel nechybí 5 kop sklenic pivních a vinných a 1 kopu pěkných benátských …ročně. A to Dominik uměl. Ona zmíněná huť tehdy ovšem stála v Šajtárkách mezi Velkou Stolovou a horou Noříčí. A biskup Pavlovský zase uměl jeho schopností využít – posílal Dominikovo sklo i na císařský dvůr. Dodnes najdeme ve sbírkách Pražského hradu některé skleněné výrobky pocházející z kunčické dílny vedené vynikajícím sklářem Dominikem Schürerem.

Ten ovšem musel převzít sklárnu v Mlýnici po svém otci Georgovi a v roce 1583 odchází z Kunčic, později zakládá další sklárny ve Štítech a v Bílé Vodě.

Historie kunčického sklářství v následujících dvou stoletích místy smutná, místy zajímavá. Po Dominikovi přešel huťmistr Andreas Fischer, po něm Matyáš Kaden. V roce 1602 se sklářská huť stěhuje vlastně na území Čeladné, za řeku Čeladnici na jih od Smrku (Břestové). V roce 1621 zakresluje huť sám Jan Amos Komenský na svoji mapu Moravy – zřejmě byla o huti v Kunčicích všeobecná známost.

V roce 1667 přechází huť do majetku frenštátských Michnů. V té době se objevují také mistři sklářští Šrubařové. Jejich příjmení bylo odvozeno od šroubovitých sklenic, které vyráběli. 1668 vzniká sklářská huť pod Šorštýnem v osadě později nazvané Karlovice, kterou vedl Michal Michna. 16. června 1680 přepadli kuruci Čeladnou a Kunčice, obě obce drasticky vyplenili a zabili mimo jiné i huťmistra a fojta Michala Michnu. Rok poté byly z příkazu míst nejvyšších srovnány se zemí Karlovice, včetně sklárny.

Provoz sklárny za řekou Čeladnicí obnovují Konvičkové, v letech 1689-1695 je například dodáváno z Kunčic sklo na přístavbu kaple Panny Marie Karmelské u farního kostela sv. Václava v Moravské Ostravě. V roce 1716 se kunčická sklárna objevuje na Müllerově mapě Moravy.

Ovšem krajina pustla. Sklárny a hamry spotřebovávaly více dřeva, než bylo únosné. Zdevastované pozemky byly v roce 1748 nabídnuty zájemcům o osídlení a na základě toho vznikly výnosem biskupa kardinála Troyera ze dne 30. srpna 1754 Trojanovice.

V roce 1770 Karel Konvička ruší sklářskou huť u Smrku a přenáší její činnost na nádvoří statku Huťařství ve středu obce Kunčic. Jenže statek Huťařství, včetně hospody, vynášel daleko více, než výroba skla. A tak dědic Karla Konvičky, Jan Konvička v roce 1790 výrobu skla zastavuje.