Reakce na článek Zrušíme milost prezidenta republiky? v NP dne 17.3.2012

Ve svém článku Petr Kolman odmítá přetrvávání institutu presidentské milosti zejména ze systémových důvodů. Namítá, že milostí je znevažování "několikaleté práce soudců, státních zástupců a policistů", dokonce zastává názor, že milostí by mohlo dojít ke znásobení nespravedlnosti ve společnosti, protože "někdo ji dostane a jiný nikoliv".

K tomuto názoru si dovoluji uvést následující zkušenosti: Ve své bývalé dlouholeté praxi poradce Občanské poradny v jednom menším městě nedaleko Prahy jsem se setkal s několika klienty, jimž byl trest zmírněn, resp. zbytek trestu prominut milostí presidenta republiky. (Poradna neřešila jejich trestně právní problémy, ale návazné problémy občanskoprávního charakteru po opuštění místa výkonu trestu.) Ve všech případech takto omilostněných osob se jednalo sice o milost z humanitárních důvodů (onkologická onemocnění, nezastupitelná péče o závislé rodinné příslušníky apod.), přesto je však zajímavé, že při bližším zkoumání jejich deliktů se jednalo minimálně o taková nepodmíněná odsouzení, která by nemohla nikdy obstát při přísném uplatňování zásady "in dubio pro reo". V některých případech na mne při studiu trestního rozsudku dýchlo nepříjemné mrazení, že ona "několikaletá práce soudců, státních zástupců a policistů" byla značně zfušována, pokud ne přímo záměrně zmanipulována v neprospěch odsouzeného (zřejmě aby si tito soudci…atd. zjednodušili práci). Myslím si, že tento poznatek není jenom můj, pan Jemelík na stránkách tohoto deníku mnohokrát píše o tomtéž.

Dovolím si v tomto ohledu parafrázovat výrok jednoho britského lékaře, který na otázku, zda souhlasí s euthanasií, sdělil, že nikoliv, a to proto, že jak zná lidskou povahu, s euthanasií by se začínalo proto, aby se pomohlo silně trpícím nevyléčitelně nemocným, aby se za pár let prováděla jako na běžícím páse proto, že je pátek odpoledne a personál nemocnice spěchá na prodloužený víkend.

Ač to zní smutně, za těch cca deset let své poradenské činnosti jsem se (samozřejmě nejenom v trestních věcech) setkal s právními podáními všech vyjmenovaných institucí, které by svou naivitou, hloupostí, věcnými i formálními chybami, už vůbec nemluvě o chybách stylistických, pravopisných, chybách proti formální logice i veškerým zásadám právního systému tak, jak se konstituoval v naší civilizaci od doby starozákonní na straně jedné a římského práva na straně druhé. Bohužel nemám povahu, abych tyto perličky sbíral a dával je k lepšímu, a to zejména proto, že ve svých 55 letech jsem z nich nepřestal být šokován, protože co taková chyba v systému, to konkrétní zranění konkrétního člověka.

Pan Kolman odmítá presidentskou milost pro její systémovou nadbytečnost, protože tato činnost by měla být vyhrazena státnímu zástupci nebo soudci. Nepřál bych panu Kolmanovi, aby se někdy dostal do soukolí takové systémové práce; jen velmi nepokorná nebo naivní osoba se může domnívat, že jemu se nic takového nemůže stát, protože ze zkušenosti vím, že se to může stát komukoliv. Nikdo není a nemůže být natolik počestný a bezúhonný, aby se v jeho skříni nemohl najít nějaký kostlivec, kterého je za souhrnu "příznivých" okolností možné vytáhnout a podrobit ho systémovému a spravedlivému zkoumání policisty, státního zástupce či soudce s výsledkem plně systémovým, tj. dle požadavku systému a na základě jeho objednávky (díkybohu, že nejvyšším trestem systému je "jenom" doživotní odsouzení).

Samozřejmě, že institut milosti presidenta nemůže suplovat odstranění nedostatků v právním systému, resp. v našem případě nejenom v právním, ale daleko více v etickém systému zacházení s osobou našeho bližního, který se v tu chvíli nachází na opačné straně stolu. Nicméně je obecně známou skutečností, že pokud necháme jakoukoliv entitu rozrůstat ve své nedokonalosti (a každá lidská entita bude vždy nedokonalou přes jakoukoliv její teoretickou systémovou propracovanost – vždy bude minimálně nějaký ten pátek odpoledne, když ne nic horšího), rozroste se postupně do stále děsivější podoby matrixové reality chodeb justičního paláce, v jehož kancelářích je naprosto systémově odsuzován pan K.

Tím však, že do takového (podle mého názoru) zglajchšaltovaného a stále méně lidského systému "vpustíme" jakýsi cizorodý prvek (byť dle názoru pana Kolmana feudální povahy), kromě toho, že donutíme systém nějakým způsobem reagovat (i když třeba obranářsky, kdy tento systém udělá chyby, tím se projeví navenek a bude nezbytné nejkřiklavější chyby alespoň částečně řešit), dodáme všem, kteří se dostanou do jeho soukolí, naději a podpoříme jejich vůli k tomu, aby se bránili. Okno, které takto zůstane otevřené, máme-li zůstat u Kafkovy symboliky, nemusí vždycky jenom obsahovat ruce v tu chvíli jen soucitně, ale neúčinně máchající, ale ruce, které skutečně milosrdně pomohou.

Jistě nemohou pomoci každému, asi tak jako ne každý se nakazil morovou epidemií, stejně jako ne každý se vyléčí z těžké nemoci, stejně jako ne všichni zahynou při zemětřesení a ne každý žebrák dostane polévku, která mu pomůže přežít do druhého dne, v němž třeba objeví poklad. V tom má jistě pan Kolman pravdu, příliš mnoho světské spravedlnosti ve smyslu korektního přídělu stejnosti rozdělované nestejným v tom není. Ale je v tom něco víc: naděje, milosrdenství a živá voda ničící zatuchlost zpohodlnělé bohorovnosti matrixové smrti.

Institut presidentské milosti nemůže, jak již bylo řečeno, napravit nedostatečně fungující právní systém a v případě zvolení nějakého nevýrazného kandidáta příští rok, který projeví méně odvahy při udílení těchto milostí než náš předchozí a současný president, bude její význam klesat. Vzhledem k tomu však, že osobně bohužel nevidím jakoukoliv naději na změnu etiky přístupu osob působících jako soudci,….(atd.) v nejbližší době (jak velký otřes by byl zapotřebí, aby takto "bezchybně" fungující systém měl tendenci něco udělat pro svou změnu k lepšímu?), zůstává institut milosti víceméně jedinou nadějí řady osob, které byly nespravedlivě systémem semlety, a svým způsobem se nedivím, že je trnem v oku lidem, jejichž smysl pro ty správné kolonky narušuje. Musí je totiž strašně zneklidňovat.

Tak pro ten neklid, který je opakem pohodičky matrixové reality, ji, moc prosím, zachovejme!