S nastávajícím novým školním rokem opět uslyšíme o problémech s nástupem žáků do škol a s tím spojené vytváření, jak často říkáme a píšeme: „segregovaných tříd.“ Nepoužíváme však tento pojem tak jak by mu mělo být obecně rozuměno. Zde přece nejde o nějaké vyloučení jak je smyslem tohoto slova, tedy o segregaci ve smyslu politickém, náboženském nebo dokonce genderovém a ani dokonce nejde o segregaci sociální, tzn. nějaké vylučování lidí podle jejich sociálního postavení. Školní uniformy by toto jistě zvýraznily, ale neslyšel jsem, že by na nějakou školu nebyl přijat žák jen proto, že je z chudé rodiny. A pokud v nějaké oblasti státu převažují příslušníci určité menšiny, etnika nebo národnosti nebude asi nikdo považovat za segregační, pokud tomu tak bude i u jejich děti ve školách.

Termín „segregace“ používáme v této souvislosti jen sebemrskačsky, sebeobviňovatelně, v čemž nás stále utvrzují mnohé nevládní organizace, ale i někteří představitelé Romů. Problém je přece v něčem úplně jiném. V existenci sociálně znevýhodněného prostředí, ve kterém děti u nás někde vyrůstají. A pokud si nepřiznáme pravdu o příčinách této skutečnosti nějaké zásadní nápravy věci nebude dosaženo. Ale bez samotných Romů, kteří toto učiní, to nepůjde. Stav je ovšem takový, že romská inteligence ani stření třída nemají o řečení zájem, neboť vše pokryly termínem „segregace“ a „diskriminace“ což se jich netýká a sami mají svých starostí dost. V rozhovoru s Norou Fridrichovou (pro Romea.cz) říká Martin Míka, že „v některých regionech stále dochází k segregaci romských dětí a mají obtížnější přístup ke kvalitnímu vzdělání“. Není ani tak jednoduché a není to celá pravda. Karel Gargulák z organizace PQA Rearch v rozhoru s Markem Švehlou (Respekt č. 31) naopak z vlastní zkušenosti konstatuje, že „ typickým příkladem žáka se špatnými výsledky ve škole je romské dítě z vyloučené lokality, jehož rodiče mají exekuci a pracují načerno.“ Vietnamské nebo ukrajinské dítě k nim rozhodně nepatří. S tím má segregace a diskriminace málo společného…

Posuzujeme-li však tyto problémy, je třeba mít na paměti, že školství nemůže zcela vyřešit destabilizaci rodin exekucemi a neefektivním bydlením, tedy onu již zmíněnou sociální deprivaci, se kterou již žáci do školy přicházejí. Slyšíme často o potřebě vzdělávání romských dětí. Aby i oni byli přesvědčeni, že vzdělání je pro ně důležité musela by se asi změnit celá společnost, nejen škola. Akademici – a to jsou vzdělaní lidé- a bezmála stávkují za svoji vyšší mzdu. A již prvňáček vidí, že druhé nebo dokonce třetí generaci jeho rodičů sociální dávky a práce načerno k životu bohatě postačují. Není pak divu, že ředitelka jedné za základních ´“romských škol“ v Bílině v již zmíněném rozhovoru Marka Švehly konstatuje: „Třináct procent zdejších žáků vlovni nedokončili základní školní docházku a odešli do života po absolvování osmé nebo dokonce sedmé třídy. Několik dětí propadlo již v první třídě-obvykle kvůli velké absenci. Nosily sice od rodičů podepsané omluvenky, ale vedení školy v nich vidí spíše skrytá záškoláctví. Velký počet svých dětí řadí škola do kategorie migrujících rodin, protože několikrát běhen roku odejdou z města a školy a zase se sem vrátí…“ A kam se pak zařadí tito již „nežáci“ ´? Do skupin Romů o kterých,

jejichž představitelé a neziskové organizace budou opět, tvrdit že se jim nedostalo odpovídající vzdělání a proto se nemohou uplatnit na pracovní trhu. Kruh se jakoby uzavírá, ale je to jen výmluva! V důsledku již zoufalého nedostatku pracovních sil se naše firmy pokoušejí dovést a zaměstnat občany z exotických zemí, o kterých rozhodně nelze předpokládat, že by měli vyšší „kvalifikaci“ než tito naši Romové.

A tak nás příští jaro čekají stejné problémy. Rodiče se budou snažit dostat své dítě na nejlepší školu kdekoliv (proč by jinak takové školy měly existovat a proč by rodiče neměli mít právo o přijetí svých dětí usilovat?), úřady jim v tom budou nesmyslně bránit využitím černé díry našeho práva, totiž „přihlášení k trvalému pobytu“, mnozí budou opět volat po „desegregaci“, rasismu a mnozí budou nezaslouženě citovat Václava Bělohradského o tom, že „ jiní lidé se musí, přizpůsobit většinové společnosti, jinak to nedopadne dobře.“ Václav Bělohradský tím ovšem myslel migranty, Romové nejsou migranty, ani „jiní“ lidé, ale i tak je na to, aby to nedopadlo dobře již zaděláno…

Ve zkráceném znění vyšlo v Právu 16.8