Seděli jsme s panem Machálkem proti sobě v restauraci Na Kahánku a povídali o běžných záležitostech. Tak to bylo obvyklé – vždy do té doby, dokud některý z nás nezačal hovořit o něčem, co považoval za zatraceně důležité. Pan Machálek při své znalosti lidské povahy a podle mé nervozity brzy poznal, že tím, kdo začne, budu já, a hned začal jemně a pro nezasvěceného neznatelně šprýmovat. Dělal to tak, že rychle mluvil o něčem bezvýznamném (špatně u nich vyštěrkovali chodník, už dlouho není k dostání jeho oblíbený sýr, špatně mu účtovali telefon – a tak dále). Tak napínal mou trpělivost – věděl, že bych se ho rád na mnoho věcí zeptal.

Začínal už jsem být hodně nervózní, když se pan Machálek odmlčel. Víte pane kolego, pospíšil jsem si říct mu, já mám problém. Povolili mi v týdeníku článek (slíbili, že ho otisknou), pokud přijdu s něčím novým o českých médiích. Tak jsem si vzal dva významné texty, které vyšly o médiích, shodou okolností v Mladé frontě dnes. První je od Jiřího Paroubka („Něco nového v médiích“ z 5. srpna) a druhá je Šafrova stať „Pravdivý obraz našeho politika“ z 12. srpna. Snažil jsem se z obou těchto článků vyjít. Ale ať je dávám jakkoli dohromady nebo se pokouším dostat podle nich dílčí odpovědi, nedaří se mi to.

Pan Machálek zakýval hlavou. Víte, rozpovídal se, je těžké mluvit o těch textech jako o dvou stejně významných článcích. O úloze médií ve světě i u nás obecně hovoří pouze ve své analýze Pavel Šafr. Co se týče článku Jiřího Paroubka, je sice ojedinělý, ale ta ojedinělost není dána kvalitou a když, tak zápornou. Hlavní váha tohoto článku spočívá v hodnocení jednotlivých žurnalistů (a médií). Paroubek je sice slovně posuzuje podle kvality, ale ve skutečnosti je odsuzuje nebo chválí hlavně podle toho, jak příslušní novináři sympatizují se sociální demokracií a ovšem hlavně s ním. Tento způsob hodnocení publicistů, který připomíná to, jak se připravují koně před dostihy, je krajně urážlivý. Stejně jako kdokoli jiný má publicista nebo novinář svou důstojnost, a kvalitu jeho práce nelze vyjádřit dvěma či třemi atributy, zvláště když se ti lidé hodnotí podle toho, jak píší o samotném autorovi textu. Paroubkův způsob, zdá se, nebere dostatečně v potaz lidskou důstojnost žurnalistů.

Ale Jiří Paroubek má pro některé žurnalisty a média i slova chvály. V době, kdy uvedený článek psal, byl předsedou české vlády. Pavel Šafr mu právem vytýká, že si chválí „dobrou spolupráci s mnoha médii na celostátní i regionální úrovni“. Pokud média tímto způsobem „spolupracují“ s vládou, stávají se v zdrcující míře konformními a závislými, publikují zejména to, co vláda chce, aby sdělila veřejnosti. Paroubek tím tedy chválou této spolupráce sám sobě nevydává o své práci s médii hezké vysvědčení. A o médiích, která s oficiálními orgány takto spolupracují, taky ne.

Těžko popřít fakta, která uvedl Pavel Šafr o Paroubkově práci s médii. Je to výstižné a je škoda, litoval pan Machálek, že tu ten článek nemáme, já si to takhle všechno nepamatuju. – To nevadí, prohlásil jsem úslužně (čekal jsem na tu chvíli), chci-li, abyste mi něco řekl o těchto článcích, musím je mít s sebou. A rozložil jsem před Václava Machálka Šafrův článek.

– Vida, liboval si pan Machálek, tady to je. Tak tedy podle Šafra Jiří Paroubek s velkým zanícením:

1. neustále reaguje na údajně nepřesné zprávy;
2. píše množství článků, zejména polemických;
3. podává žaloby na tvrzení, jimiž se cítí uražen;
4. veřejně označuje kritické novináře;
5. usiluje o prosazení systémové nápravy médií, která jsou u nás údajně příliš „balkanizovaná“, takže to neumožňuje objektivně (rozuměj pozitivně) referovat o práci vlády.
6. O šesté Paroubkově činnosti jsme již hovořili. Jde o veřejné jmenování dobrých (i zlých) novinářů.

– No, poznamenal jsem, četl jsem si o té Paroubkově práci s médii už dvakrát a vůbec se mi to nelíbí. – Bodejť, takřka se rozčílil Machálek, vždyť dáte-li dohromady státní (vládní) pochvaly, žalobu na to, co se vládě nelíbí, a spolupráci s médii, získáte projekt právě „balkanizace“, hrubého omezení svobody projevu, něčeho, čeho bychom se měli bát jako čert kříže.

Počkejte, pokračoval honem pan Machálek, když viděl, že se nadýchám, abych k tomu něco dodal. Víte, já mohu k podobné funkci medií říct něco i z vlastní zkušenosti. Po osvobození v květnu 1945 jsem zažil takřka tři roky více či méně svobodného tisku a rozhlasu (televize ještě dávno nebyla). Snad nepřeháním, když řeknu, že většina společnosti pohlížela na tehdejší tisk jako na svobodný. Ale jak by mohl být svobodný, když směly vycházet jenom deníky a publikace čtyř stran Národní fronty (v českých zemích). Poválečná česká společnost sama byla málo svobodná. Tehdejší deníky byly výrazně stranické: Rudé právo (není třeba vysvětlovat), národně socialistické Svobodné slovo, Lidové noviny, patřící lidovcům, a sociálně demokratický Čin. Kdyby tehdy někdo řekl redaktorům těchto novin, že smyslem médií je přinášet informace a ne spolupracovat s politiky, náramně by je to pobouřilo, vždyť chápali povětšinou funkci médií opačně. Každé noviny psaly výrazně podle toho, jestli sympatizovaly s národními socialisty nebo s komunisty. O tom, jak komunisté, podporovaní Sovětským svazem, byli ve výhodě, snad už dnes ani není třeba se šířit; dějiny to ostatně předvedly. Dnes média tímto způsobem „spolupracovat s politiky“ nemohou, ztratila by zájem čtenářů a diváků.

– Dobrá, přerušil jsem konečně pana Machálka. A to tedy před únorem 1948 vedoucí rubrik nenutili redaktory, aby psali podle politické linie listu? – Víte, poučil mě (to on dělá rád), myslím, že je nemuseli nutit právě tak, jako dnešní vedení redakcí nemusí nutit redaktory a přispěvatele, aby psali to, co se líbí vedení příslušného média. V naší zemi máme dnes svobodu projevu, je to svoboda z nejdůležitějších; někdy se mi zdá, že si jí dokážeme vážit, a někdy naopak mám dojem, jako bychom nevěděli, jak velice je na ní demokracie závislá. V novinách (aspoň v MF Dnes a v Lidových novinách) jsou často v jednom čísle texty, které se vzájemně ideově neshodují, ba dokonce často protiřečí. Já vím, je potom zvláštní, že v posuzování některých témat se většina autorů v podstatných věcech shoduje. – Ovšemže, řekl jsem, shoduje se zejména v tom, jak ošklivě se píše o Americe a Izraeli. Je pravda, že to někdo organizuje? – To já nevím, ale těžko pochybovat, řekl Václav Machálek, že – ačkoli demokratizace médií „částečně odcizila média společenské elitě“ (Šafr) – všichni, elita, žurnalisté i „lid“ se řídíme jistými ve společnosti rozšířenými konvencemi a paradigmaty (například o sudetských Němcích). Ta nahrazují do určité míry, aniž o tom víme, jednotu Národní fronty, která byla po roce 1945 povinná. Šafr hovoří o „režimních konvencích“, které se uplatňují zejména v televizích. To je nepochybné, stačí si všimnout jakéhokoli klipu o Američanech nebo nedej Bůh o prezidentu Bushovi. To z velké části nejsou informace, ale pomluvy (a je bohužel otázka, zda a jak to platí jen pro televizi). A jsou účinné.

Jedna z takových nepříjemných („dobrovolných“) konvencí vyznívá v tom smyslu, že všechno umíme sami, že se událostmi v zahraničí nenecháme vyrušovat ze svého klidu. Všechno, co jsme udělali, bylo dobré. Všimněte si, jak se mediálně zachází s vyvlastněnou českou šlechtou. Proč prý jsou všichni potomci šlechtických rodů „nacisté“ nebo aspoň Němci, takže nemohou nic restituovat? Vštěpují nám takové věci média, nebo my jim? Řekl bych, že jde o oboustrannou závislost. Velmi neradi hovoříme hlavně o věcech, v kterých náš stát (národ) provinil, i když třebas jen „málo“. Hříchy si přece nebudeme v televizi připomínat. Takže raději se díváme na to, jak si kráva v Čemtíně zlomila nohu, než abychom sledovali důležité záležitosti ze zahraničí, v nichž jsme nebo můžeme být také namočeni.

– Řekněte mi upřímně, pane Machálku, přerušil jsem ho, proč citujete jenom z Šafrova článku? To s ním tolik souhlasíte? – V mnoha věcech s ním souhlasím, pousmál se pan Machálek, samozřejmě každý má své vlastní názory a nemůže beze zbytku souhlasit se vším, co je v novinovém článku. Já se kupříkladu domnívám, že úplný závěr Šafrova článku o přístupu našich médií k civilizačnímu vzestupu v posledních letech je příliš optimistický. Kromě této zásluhy se naše média zasloužila o rozšíření mnoha nepříliš šťastných konvencí (o některých „zahraničních„ jsme právě hovořili) a nezdá se, že by se jich chtěla příliš rychle zbavit. Mohl bych i něco kritiky přidat; vcelku však považuji článek „Pravdivý obraz našeho politika“ za dobré postižení současného stavu.