O Neviditelném psu (NP) jsem se dověděl již krátce po jeho založení (v mém případě poněkud netradičně z rakouských sdělovacích prostředků) a ihned jsem si ho ze zvědavosti vyhledal. Od té doby se NP stal do jisté míry mým každodenním průvodcem. V daném případě není mým úmyslem hodnotit, chválit nebo hanit obsah tohoto internetového deníku. Jeho kvalita - jak jinak - je podmíněná hodnotou jednotlivých příspěvků, a ty mohou být výborné přes zajímavé až po téměř špatné. Výhoda pro čtenáře spočívá v tom, že si může každý vybrat, případně i sám něčím přispět. Rád bych se v daném případě zmínil o „diskusi“, která je součásti každého článku. I ta může být pochopitelně podle libosti čtenářů ponechána bez povšimnutí. Ale v mnoha případech je jistě zajímavé zjistit, co si o dané problematice myslí i jiní čtenáři, případně neodolat touze a sám se diskuse zúčastnit.

Pokud něco nevím, tak si vždy rád dám poradit moudrou Wikipedii, a ta o diskusi říká následující: Diskuse (z lat. discussio od dis-quatere, pře-třásat, zkoumat, diskutovat) je věcný rozhovor několika osob o určitém tématu, jehož cílem není rozhodovat, nýbrž věc pečlivě rozebrat z různých stránek, shromáždit argumenty a případně připravit půdu pro racionální rozhodnutí

Diskuse od účastníků vyžaduje:

• věcnost: věnovat se tématu a argumentovat, nikoli napadat nebo překřikovat;
• otevřenost: nevylučovat nikoho, kdo může k danému tématu přispět;
• poctivost: podstatné informace nesmějí účastníci zatajovat nebo tvrdit něco, čemu sami nevěří;
• trpělivost: pochopení argumentů druhého může vyžadovat čas;
• zdvořilost, která vyjadřuje společný zájem všech na každé věcné informaci.

Pouze ve výjimečných případech bychom mohli zjistit, že diskuse na NP v jisté míře splňuje požadavky rozumné a lidské diskuse. Zejména u politicky laděných článcích jde o vzájemné osobní útoky – nezřídka i za hranici drzosti a hulvátství. Mnohdy se také diskuse zcela zvrtne a projednávají se otázky, které s vlastním článkem nemají vůbec nic společného. Osobní útoky jsou zcela běžné a zneužití osobních jmen (nemluvě už o názoru na oponenta či oslovování soudruhu) také velmi oblíbené jako „diskusní zbraň“, když chybí argumenty. Emodži mohou být velmi vhodné při mobilním kontaktu a daly by se do jisté míry akceptovat i zde, ovšem ptám se, proč to musí být podtrženo hned mnohonásobným použitím „ručiček, sluníček a vlaječek“? Není to poněkud dětinské pro dospělé lidi? Určité „firmy“ se vyznačují dokonce tím, že celý „diskusní příspěvek“ tradičně a vytrvale omezuji pouze na emodži. Když to počítač umožňuje a chybí slova, tak to použiji. Mně to alespoň připadá poněkud dětinské a ubohé. Domnívám se také, že mnozí diskutéři (protože se naučili ovládat internet a psát na tastatuře) již s netrpělivosti čekají na půlnoc, aby se okamžitě vrhli do „boje“ a do takových 10 hodin se nasbírají mnohdy i přetucty příspěvků (nezřídka s podobným obsahem). Tím se diskuze na NP odlišuje od starých známých hospodských debat. Podotýkám ale, že existují i čestné výjimky, které si člověk velmi rád přečte. Pokud někdo sleduje diskuze delší dobu, tak snadno sestaví seznam těch diskutérů, kterých se výše uvedené týká a již dopředu odhadne jeho reakci.

Nebylo by za těchto okolností správnější požádat Astona, aby pod některými články umístil oddíl polemika místo diskuse? O polemice totiž říká moudrá Wikipedie následující:

Polemika (z řec. polemiké techné, válečnické umění) znamená původně umění sporu, později odborný, politický nebo umělecký spor vůbec.

Na rozdíl od diskuse a dialogu, které hledají spíše shodu, cílem polemiky je vyvrátit názor protivníka, případně ho i odborně nebo lidsky zpochybnit. Polemiky se obvykle vedou písemně, v denním nebo odborném tisku. Prostředkem polemiky jsou především argumenty, mohou to však být i různé informace nebo domněnky a často se v polemikách užívaly a užívají též pomluvy, nepravdivá a zkreslená tvrzení atd. Protikladem polemiky jako útočné řeči je apologie jako řeč obranná, obhajoba.

Slovo polemika se do evropských jazyků rozšířilo z francouzštiny během 17. století. Řečnické polemiky se ovšem vyskytovaly už ve starověku, zejména jako soudní a sněmovní řeči; mezi slavné polemiky patřili Démosthenés, Cato starší, Cicero a další. Slavné křesťanské polemiky, týkající se náboženských a teologických otázek, vedli Tertullián, Ireneus, Ambrosius a Augustinus, ve středověku například Bernard z Clairvaux nebo William Ockham. Význam polemiky prudce vzrostl za reformace, kdy se polemické spisy a pamflety také tiskly.

Pokud bychom připustili (a to je jistě zcela mylný předpoklad), že mentální průměr diskutérů NP odpovídá průměru české společnosti, pak by to zcela jistě nebyla žádná dobrá vizitka pro náš národ. Dost často bývá Švýcarsko dáváno jako příklad - asi tak ve smyslu: zaveďme lidové referendum, a budeme hned jako oni. Osobně nemám žádné zkušenosti se Švýcarskem, ale nějak nepředpokládám, že tam by podobné osobní útoky v diskuzích měly být obvyklé. Soudím tak podle toho, že Švýcaři si svoji toleranci, solidnost a odpovědnost v multilinguální a multinárodnostní společnosti budovali po staletí. A také pokud dělají nějaké rozhodnutí, tak za ně nesou odpovědnost i když se zmýlí. U nás doposud neexistuje dostatečná tolerance a shoda ani mezi Čechy, Pražáky, Moravany a Slezany, a odpovědnost se vždy jednoduše přesune na někoho jiného. A ještě štěstí že došlo k politováníhodnému ale mírnému „rozvodu“ se Slovenskem; jak by asi podobné „diskuse“ (zejména ty politické) probíhaly za jiných okolností? Deformace posledních mnoha desetiletí na nás zcela jistě zanechaly svoje dosud patrné stopy, ať tomu chceme či nechceme – a to by mohlo plynout i z úrovně zmíněné diskuse. Ta stará „poškozená“ generace již vymřela nebo pomalu vymírá, ale dost účinně předává svoje názory a zvyky na ty mladší „zatím nepoškozené“. Objevily se i nové formy bolševiků všelijak zbarvených – asi je to nějak zákonité. Skoro to vypadá, že zastánci extremistických názorů nikdy nevymřou. Demokracii si zvolit můžeme, ale to neznamená, že tím automaticky se stáváme demokraty. Největší konflikty pochopitelně vznikají v politických otázkách, v poslední době k tomu přibyla i válka na Ukrajině a vztah k Rusku.

Ke konci 80. let - kdy komunistický režim už měl na kahánku – jsem měl jisté obavy, aby to neskočilo věšením na kandelábrech. To se naštěstí nestala, vše končilo až moc hedvábně; dokonce souzen za zjevné zločiny byl jen jeden pohůnek a komunisti v parlamentu museli „vymřít“, jinak by asi měli stále svoje místo na Malé Straně. Potrestáni byli zpravidla jen slušnými penzemi a v řadě případů i miliardovými firmami. Pokud lze soudit z úrovně diskuse na NP, tak podpora těch starých pořádků ovšem je stále značná a stále je dost lidí, kteří by ochotně napájeli kozácké koně vltavskou vodou (nebo dokonce chladiče ruských tanků - pokud ty něco takového mají?).

Tak nějak se domnívám, že každá vláda již týden po ustanovení by se měla podle vůle mnohých poroučet k vůli své neschopnosti – otázkou zůstává, proč si tak neschopné vlády neschopných partají volíme? Vždyť přece třeba i ze zmíněných diskusí a různých demonstrací vyplývá, kolik velmi schopných a vševědoucích odborníků republika má. V naší historii snad pouze jedna „strana a vláda“ se nikdy nemýlila a byla schvalována 99% podporou a naprostým souhlasem většiny. Proč tehdy většina držela zobák a krok, ale dnes si otevřeně a bojovně stěžuje na totalitu. I v diskusi nezáleží na tom, jestli to či ono je pravda nebo nikoliv, ale na tom, kolikrát se dotyčné sdělení opakuje. Je to účinný druh manipulace, stokrát opakovaná lež se snadno stává pravdou.

Také mne udivuje, proč právě vztah k ukrajinsko-ruským problémům rozděluje právě naší společnost. Zejména je podivné, kolik diskutérů je ochotno skočit na špek plukovníkovi KGB, který se dal na historii a mimo jiné suverénně odmítá Ukrajině právo na samostatnost a považuje ji jen za umělou odnož Ruska (přesto ale neváhá tyto bratrské ruso-ukrajince – potomky Kyjevské rusi - vyhladit). Při tom rozdíl mezi ruštinou a ukrajinštinou je větší než mezi češtinou a slovenštinou. Každý Ukrajinec rozumí Rusovi, ale málo který Rus dokonale porozumí Ukrajincovi. O tom, že Horní Uhry mají právo na samostatné Slovensko nikdo nepochybuje, i když víc jak tisíc let až do nedávné doby také neměly se samostatnosti zkušenost. A to už se vůbec nezmiňuji o podivné samostatnosti třeba Podněstří, Abcházie, Osetie či dokonce Doněcka a Luhanska. Při tom se také pozapomíná na to, že Ukrajina (spolu s Běloruskem) je již téměř 80 let zakládajícím členem OSN, zatím co Rusko svoje členství a pozici v RB získalo jako dědictví po SSSR. Stalin si totiž po válce vynutil dodatečné hlasy v OSN při jeho zakládání, což by měl Putin (a všichni jeho fandové) také vědět. Tudíž se domnívám, že Ukrajina po rozpadu SSSR ani nemusela OSN žádat o členství.

Velmi oblíbené (ale také mnohdy velmi problematické) jsou paralely mezi současnými a dávno uplynulými událostmi. I když jsem si vědom této problematičnosti, troufám si najít jistou souvislost mezi „speciální vojenskou operaci“ pana Putina na Ukrajině a počínáním pana Hitlera u nás (jehož 85. výročí právě vzpomínáme). I Hitler měl velikou starost o své soukmenovce v Československu, tak se jim snažil pomoci dlouholetým vydíráním, obsazením Sudet a nakonec zřízením protektorátu. Jemu však pramálo šlo o blaho sudetských Němců – již krátce na to je oblékl do uniforem. Čím to skončilo, víme. A jak je na tom pan Putin? Zatím je ve stádiu uniforem (z tisku se dovídáme, že se připravuje mobilizace na okupovaných oblastech). Protektorát je zatím jen v plánech, ale možný protektor Reinhard Ivanov už je možná vybrán. Ani jednomu z výše uvedených pánů neleželo na srdci štěstí a blahu svých „soukmenových chráněnců“, šlo jim zejména o území. Nepředpokládám totiž, že starost o blaho obyčejných lidí bylo na programu při studiu Putina v učilišti KGB. Ještě před Sudety došlo k zabrání Rakouska. Nepřipomíná to nějak již zmiňované: Abcházii, Jižní Osetii, Podněstří a pod? Jak to dopadlo s Hitlerem je známo, jak dopadne pan Putin se můžeme zatím jen dohadovat. Pokud ale vezmeme v úvahu ruskou mentalitu, tak se tak či onak velmi pravděpodobně zařadí mezi obdivované potentáty počínaje Petrem Velikým, Kateřinou Velikou a Visaronovičem Velikým.

Všem českým chcimírům zde v diskuzích i jinde bych rád připomněl, že jejích předkové – tedy naši otcové a dědové – patřili možná k těm výjimkám, kdo si před 85 lety nepřál žádný mír ale naopak právě vypuknutí nové války, protože jen tak mohli počítat s obnovením republiky. Tehdy jsem byl v předškolním věku, takže si to pamatovat nemohu a mých rodičů jsem se na to za včas neptal. Soudím tak ale podle toho, kolik lidí tehdy ještě v předválečných dobách odešlo, aby dobrovolně bojovali v cizích armádách. Ostatně i tehdejší chcimíři všude v Evropě (kteří v zájmu o mír ochotně Sudety a pak i celou ČSR obětovali) se války nakonec také dočkali a nedopadli zrovna šťastně. Jaké právo tedy máme, abychom po Ukrajincích požadovali bezpodmínečně přistoupit na požadavky Putina a v zájmu světového míru dobrovolně se vzdát pohraničních oblastí, možná dokonce i vlastní samostatnosti. A budou tím skutečně splněny všechny záměry pana Putina? Mnohé hlasy z Ruska žádají nejen obnoveni SSSR ale dokonce zaniklé „Ruské impérie“. Pan Hitler přece také po zabrání Sudet prohlašoval, že jeho požadavky jsou tím již splněny. Naši předkové v podobné situaci nebojovali (což jim mnozí dosud vytýkají, možná i někteří dnešní chcimíři). Bezpochyby to bylo proto, že nám tehdy nikdo pomoc neposkytl. Proč tedy je dnešní pomoc Ukrajině odsuzována, že se jedná o podporu války? Mám takový dojem, že by se Benešovi taková současná americká podpora docela hodila. Proto názory, že se na Ukrajině jedná o válku mezi USA a Ruskem považuji za kravinu a výplod bujné fantazie.

Také mne překvapují pohádky (nejen zde v diskuzích) o tom, jak se NATO „věrolomně“ rozšiřuje stále na východ. Pokud vím, tak se o členství v NATO musí požádat a pokud s tím všechny členské státy souhlasí, tak se NATO rozšíří. Je to ale záležitost žadatelských států a nikoliv NATO. Má někdo právo rozkazovat jinému státu, jakých organizaci má nebo nesmí být členem? Rozšiřuje se počet států, které mají jisté bezpečnostní obavy - před kým asi? Proč asi všechny tyto nové členské státy jsou právě někde na východě Evropy? Co bylo důvodem, že jsme se my na Varšavskou dohodu vykašlali a vstoupili do NATO? Nemýlím li se, tak dosud jen jeden stát dostal pozvání ke členství přímo od NATO, a to bylo Rusko. Čeho je Ukrajina členem, po tom Rusku, Putinovi i Lavrovovi nic není, stejně tak jako to, že po jejích „zvláštní vojenské operaci“ o členství požádalo třeba i neutrální Švédsko a Finsko, a velmi o tom uvažuje Gruzie, Moldavsko a snad i Armenie. Proč asi?

S přibývajícím věkem jsem přišel k závěru, že moje nejlepší články a příspěvky byly ty, které jsem nikdy nenapsal a nikam neposlal. Nedivil bych se, pokud by mi v diskusi pod tímto příspěvkem právě toto bylo mnohými doporučeno i nyní. Jenže velmi si cením možnosti sledovat NP (a děkuji tímto Astonovi za tuto možnost) a rád bych se zájmem sledoval i tu diskusi. Při tom jsem nikdy nepodlehl pokušení, vstoupit do jakékoliv internetové (nebo i pivní) diskuse. Těch v úvodu citovaných diskusi dokážu sledovat tak maximálně 2 až 3 stránky, na víc je mi zpravidla líto času a také žaludek to těžko snáší. Ovšem podtrhuji – existují výjimky; pod některými zajímavými články podivuhodně chybí ze záhadných důvodů dokonce jakákoliv diskuse.

Názory na všechny zmíněné i ne zmíněné otázky mohou být různé – nikdo nemá právo někomu vnucovat svůj názor. Snažme se ale diskutovat lidsky, rozumně, fundovaně a zejména slušně – pokud to někdo nedokáže z jakéhokoliv důvodu, ať raději drží zobák.