Majetková přiznání jsou nejlepší prevencí kriminality, jak dokládají zkušenosti vyspělých zemí. K velkému majetku člověk může přijít dědictvím, restitucí, darem, výhrou a sem tam někdo snad i pracovní aktivitou, k majetku může pomoci půjčka, hypotéka. Všechno je řádně podchyceno, případně zdaněno, pod kontrolou nejen úřadů, ale díky médiím často i pod kontrolou veřejnosti. Bez povinnosti prokazovat zdroj majetku je ochromena a bezzubá policie, k smíchu celý kontrolní systém a státní zastupitelství i právo.

Nelze pochopit, proč byly všechny návrhy na povinná majetková přiznání vytrvale házeny pod stůl a nelze spočítat, jaké faktické finanční a hlavně morální škody tím vznikly. Nejde o opatření, které by plošně obtěžovalo většinu národa, jak mnozí „ochránci svobod“ namítali. Když plné dvě třetiny lidí pobírají méně než činí průměrný plat v ČR, je jasné, že by se povinnost týkala pouze špiček, které na svých více než deset milionů dosáhly. Podvodem získané, korupcí zmnožené a špinavé peníze by jejich majitele držely „v šachu“, v neustálém napětí i strachu a braly chuť k jejich dalšímu „plození“.

Podnikatelské prostředí by se pročistilo, protože by konečně mohla platit známá stará česká přísloví: Bohatnout není hřích, když se tak děje bez něčího ochuzení a Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne.