Továrník Fuchs měl vychrtlou postavu, rosolovitý nos, vlasy jak uhel a temné, zapadlé oči, a proto se proslýchalo, že provozuje černou magii a obcuje s ďáblem. Se svými dělníky se vůbec nemazlil. Věděl, že ho nenávidí, ale bylo mu to jedno. Dřel je, jak jen mohl, a mzdu jim dával sotva na přežití. Schválně na ně mluvil německy s šišlavým přízvukem, aby mu nerozuměli a mohl je pak pro odmlouvání pokutovat. Sociální útlak se tak snoubil s útlakem národnostním.

Pokrokových myšlenek se bál jak čert kříže, okamžitě propustil Wagenknechta, u něhož objevil ušmudlaný výtisk Komunistického manifestu. A o nějaké lidskosti se vůbec nedalo hovořit. Když Kroupovi utrhla mašina prsty, bez milosti ho vyhodil.

„Měl sis dát pozor, vrtáku,“ řekl mu lámavou češtinou a posupně se zachechtal.

Žádný strom však neroste do nebe a na každého jednou dojde. Jednoho večera popíjel fabrikant v hostinci třešňovici a zakaleným zrakem tupě sledoval, jak velkouzenář s lékárníkem hrají kulečník. Náhle šťouchl velkouzenář tágem tak nešikovně, že se trefil lékárníkovi přímo do rozkroku.

„Koule ke koulím!“ vykřikl ten řezník bujaře.

Fuchs se hrubému žertu divoce zařehtal, ale se smíchem to přehnal. Najednou se začal dusit, celý zmodral a za chvíli bylo po něm. Položili ho na zelené sukno mezi ty koule.

„Odnesl si ho čert,“ šuškali si dělníci druhý den.

Jejich situace se pak zlepšila, protože nový majitel továrny byl docela slušný člověk. Tím se prozatím spokojili, poněvadž čas bojů za lepší zítřky dosud nenastal.