V médiích by mělo být co nejméně zpráv o pachatelích teroristických činů. Dělají jim zadarmo reklamu

Média mají zvyk, tvrdě podložený ekonomickými ukazateli, že se po jakémkoliv teroristickém útoku předhánějí v publikování všeho, co s tou hrůzou souvisí.

Čelné místo zaujímají fotografie a jména teroristů a vyhlášení teroristických skupin, které na sebe berou odpovědnost za útok, ať už s ním mají co společného, nebo ne. Média jim dělají zadarmo celosvětovou reklamu, která by normálně musela stát v řádech milionů dolarů. Proto se teroristé přihlásí k odpovědnosti třeba i za poruchy vodovodního řadu, protože se vždy najdou novináři, kteří se toho chytí a začnou se sami děsit tím, co jsou schopni z toho udělat. Samosvorný šroub strachu se utahuje a drtí psychiku obyvatel.

Dlouhé roky ponoukám média, aby neplnila přání těch největších zrůd. Už v roce 2004 jsem napsal, v reakci na jakousi pseudouměleckou instalaci obsahující jméno, fotografii a motivaci sebevražedné teroristky, že teroristům je třeba upřít jméno i tvář. Ale byznys je neúprosný, to věděl už i Vladimir Iljič Lenin, když hlásal, že kapitalistu oběsí na provaze, který mu ten kapitalista sám prodá, a ještě ke všemu na dluh.

Po čtyřech útocích proti civilistům, motivovaných velmi různorodě, prohlásil ředitel Institutu psychologie a krizového managementu v Darmstadtu Jens Hoffmann: „Lidé, kteří procházejí duševní krizí a kteří už dlouho o podobném činu přemýšleli, vidí, jak velký měly činy jiných efekt, a řeknou si: Teď to udělám také.“ A dodal, že k omezení tohoto účinku je třeba, aby se v médiích objevilo co nejméně zpráv o osobě pachatele činu.

Výzva Le Monde

Minulý týden konečně nastal výrazný posun. Redakce respektovaného politicko-ekonomického deníku Le Monde potvrdila své renomé a oznámila, že nechce „být nástrojem, který bude Islámskému státu dělat reklamu. Nástrojem, díky němuž by teroristé mohli být oslavováni.“ Tak zní ten průlomový text. Proto se na stránkách Le Monde již neobjeví žádná fotografie teroristy ani přiznání Islámského státu k terorismu.

List tak vystoupí z řady mediálních loutek, snad nevědomě, nicméně plnících přání apokalyptických fanatiků Islámského státu. Nezveřejňování fotografií teroristů je začátek. Redakce přemýšlí o dalších opatřeních, která by mohla šíření teroru zabránit.

Podobně zareagovala i redakce televize BFMTV, jejíž ředitel řekl, že fotografie má symbolický význam a jejím zveřejněním se dostávají na tutéž úroveň oběti i útočníci. Stanice ale bude nadále zveřejňovat jména atentátníků.

Šéfredaktor listu La Croix naopak řekl, že list bude zveřejňovat jen křestní (první) jména a iniciálu příjmení atentátníků. Ani stanice Europe 1 nebude napříště atentátníky ve svých relacích jmenovat.

Zveřejňování jmen a fotografií obětí teroristických útoků bývá doprovázeno zveřejňováním jmen a fotografií pachatelů těchto útoků. Společně jsou pak uchovávány v archivech různých médií. Dalo by se říci, že tam jsou takto pohřbeny oběti spolu se svými vrahy. Jejich památka je tím na věky kontaminována, zhanobena, znectěna.

Přitom je zcela zřejmé, že naprosto nedílnou součástí plánů teroristických útoků je jejich olbřímí medializace. Na tom jsou vlastně teroristické útoky založeny. Odpálí-li se terorista – byť by současně zabil i další lidi –někde na odlehlém místě, kde by jeho ohavný čin zapadl, přišel by tím o pointu.

Říkáme-li o těchto lidech, že jsou na samém okraji společnosti, není přece důvod, aby se jejich činům dostávalo centrální pozornosti. Úkolem prestižní civilizované společnosti, jež má ještě nějaké „netržní“ hodnoty, by mělo být i vytěsnit osoby těchto ztroskotanců na okraj mediálního zájmu.

Bude zajímavé, jestli v souvislosti se zostřenou protiteroristickou kampaní nějakého státního zástupce napadne posoudit roli médií z tohoto pohledu. Vždyť média důsledně budují teroristům svého druhu nesmrtelnost, nebo alespoň chvilkovou slávu a rozšiřují zvěst o jejich ohavnostech a dávají tak šanci různým zmučeným dušičkám začít pokukovat směrem, jak dosíci svých několika hodin slávy.

Při tom všem samozřejmě nejde o to, aby média neinformovala o ničem, není snahou hodit na ně nějakou totalitní cenzorskou deku. Jde o to, kultivovat v nich cit pro rozdíl mezi autocenzurou (motivace heteronomní) a odpovědností (motivace autonomní). Je prostě potřeba upřít teroristům to, o co jim jde: masivní medializaci jmen, fotografií, pamfletů a prohlášení. O teroristických činech je možno informovat, soustředit se na úctu obětem, samotný útok pak identifikovat pouze místem a datem. Teroristy prostě vygumovat.

Kontraproduktivní informace

Je to „omezení svobody“, ovšem té hypertrofované. Jakéhosi až „práva být informován“ i o tom, co mi je k ničemu. Všechny údaje o teroristech jsou důležité pouze a jenom pro vyšetřovací a zpravodajské orgány a jejich zveřejňování může být z hlediska taktiky vyšetřování velmi kontraproduktivní.

Ostatně obyvatelstvo opakovaně projevuje ochotu být připraveno o část svých svobod výměnou za zvýšenou bezpečnost. Omezení svobody být bezbřeze informován i o věcech, které mi jsou k ničemu, avšak které mi chce terorista nacpat do hlavy, by bylo prvním, nepatrným, avšak velmi účinným krokem.

LN, 2.8.2016