Závist patří mezi nejnižší hnutí lidské mysli. Přes její vyvolání vede krátká cesta k rozdmýchání nenávisti. Vědí to od pradávna všichni manipulátoři s veřejným míněním. Čerstvé prolomení tabu kolem platů vysokých státních úředníků je vítanou příležitostí pro „píárové“ novináře, využívající k vyvolání zdání skvělosti zadavatele jejich služeb promítnutí jeho obrazu na nějaké temné pozadí, jímž je třeba jen pomyslný protivník. Nevole ze závisti se obrací nejen vůči těm, jimž je záviděno, ale i vůči zdroji jejich (samozřejmě nezasloužených nadměrných) příjmů.

To je například smysl zveřejňování zpráv o tučných odměnách státních úředníků. Veřejnost jim závidí, ale současně pociťuje zlost na ty, kdo jim záviděné peníze přihrávají.

Příkladem je úterní článek Radima Vaculíka v Právu o tučných odměnách, které nechala vyplácet vysokým úředníkům ministerstva spravedlnosti bývalá ministryně Daniela Kovářová. Vyznění článku je pro ni jednoznačně nepříznivé. Zatímco vláda Jana Fischera měla v úmyslu čelit úsporami vysokému schodku ve státním rozpočtu, paní exministryně rozhazovala plnými hrstmi a přála hlavně svým blízkým spolupracovníkům. Dokonce se prý neřídila zásadami mzdové politiky vlády. Z článku ovšem není jasné, kde na to brala peníze, zda si je nakonec netiskla, když za normálních okolností mohla utratit jen tolik, kolik jí dovolil seškrtaný státní rozpočet.

Naproti tomu Jiří Pospíšil je ve světle autorova sdělení poslušný chlapec, který chápe vážnou hospodářskou situaci státu a šetří, kde se jen dá. Právě v tom srovnání dvou ministrů je vlastní smysl článku. Nejde ani tak o prvoplánový záměr ublížit Daniele Kovářové, která zcela určitě neporušovala mzdové předpisy a držela se rámce seškrtaného rozpočtu. Vzhledem k tomu ji úvahy o její utrácivosti mohou nechat v klidu. Špatně utajeným hlavním cílem je vyzdvižení skvělosti Jiřího Pospíšila. Tento způsob vytváření vlastního líbivého obrazu na pozadí očernění předchůdce žádný z jeho předchůdců nepoužíval. Je ostatně otázka, zda by jeho obraz nevybledl, kdyby se provedlo širší srovnání vlády obou ministrů, do něhož by se zahrnuly i náklady na „zviditelňování“, odškodnění za vadná rozhodnutí aj.

Nicméně čísla, jež autor cituje, jsou skutečně působivá a vytržena ze souvislosti vrhají na jeho oběť ošklivé světlo. Sama o sobě ale neposkytují objektivní informaci o tom, jak se který ze dvou zmíněných ministrů stavěl odpovědně k zacházení s rozpočtovými prostředky. Chybí také srovnání s jinými resorty. Úvahy o nakládání s mzdami a odměnami bez přihlédnutí k ostatním složkám rozpočtu ministerstva je zavádějící, stejně jako srovnávání položek navzájem nesrovnatelných. Pokud se například ve prospěch Jiřího Pospíšila uvádí, že během prvních měsíců r. 2009 vyplatil na odměnách a platech podstatně menší částku než jeho nástupkyně ve zbytku roku, byla zanedbána důležitá okolnost, a to že ve státní správě se odměny vyplácejí nerovnoměrně, převážně koncem roku. Ale autor vyčítá paní exministryni také skutečnost, že v souladu se zásadami státní mzdové politiky dosáhla zvýšení průměrných příjmů zaměstnanců rozdělením zhruba stejné částky sníženému počtu úředníků. Bít Danielu Kovářovou nápadnou spořivostí Jiřího Pospíšila během jeho druhého ministerského mandátu je pak zcela nesmyslné, protože na jeho předchůdkyni ještě nedopadly Kalouskovy nemilosrdné škrty. Z tohoto pohledu by ani srovnání Pospíšilova utrácení v době jeho prvního mandátu s jeho současným hospodařením nevyznělo příliš odlišně od výše uvedeného poměřování utrácivosti Daniely Kovářové.

Posléze jde o to, zda čísla, s nimiž autor pracuje, jsou skutečně věrná. Jeho pozornost například právem upoutal vysoký příjem bývalého prvního náměstka paní exministryně. Jenže v něm je údajně zahrnutá proplacená dovolená za celé funkční období a odstupné ve výši několikanásobku měsíčního platu, které mu nechal vyplatit Jiří Pospíšil, aby jej nemusel potkávat na ministerstvu po dobu výpovědní lhůty.

Nicméně v uvedených číslech se přece jen skrývá čertovo kopýtko. Není daleko doba, kdy první náměstek ministra nedosáhl na plat soudce. Zřejmě se během několika málo let úroveň příjmů úředníků ministerstva zvedla. Zatímco pozornost veřejnosti se čas od času obrací ke sporům soudců se státem u Ústavního soudu kvůli jejich nespokojenosti s krácením platů, změna poměru úřednických a soudcovských příjmů proběhla v tichosti. Stojí za pozornost novinářů podívat se, za kterého ministra k tomu došlo.

Zvýšení úřednických příjmů není samo o sobě nic špatného, protože příliš nízké platy odrazovaly odborníky od zájmu o práci na ministerstvu. Otázka ovšem zní, zda za zlepšením platových poměrů také skutečně následovalo zvýšení úrovně personálu ministerstva a dále zda poměr platu vyšších a vysokých úředníků ministerstva k příjmům soudců a justičních funkcionářů je přiměřený poměru kvalifikovanosti a společenského významu práce obou profesních skupin.