Europoslanec Jo Leinen před několika dny vyjádřil na adresu českého presidenta Václava Klause názor, že tento „škodí České republice“. Čím škodí? Tím, že má negativní postoj ke snaze některých europolitiků (Leinen k nim patří) oživit předloni neschválenou Evropskou ústavu. Leinen ovšem nijak nevyvrátil Klausův názor na Evropskou ústavu. Leinen dokonce ani nijak nevysvětlil, proč se domnívá, že je třeba se k mrtvé euroústavě vrátit, čím je tak obohacující pro občany Evropy a co špatného nastane, když ji necháme upadnout v zapomnění. Evropský poslanec jen vyjádřil své hodnocení českého presidenta. Dá se tedy stručně říci, že Leinen nepodrobil Klause kritice. Pouze jej označil za toho, za koho jej sám Leinen považuje. Cílem Leinenova výpadu tedy zjevně nebyla věcná diskuse, nýbrž osobní útok. To není kritika. Kritika spočívá ve vyjasnění věcných protiv, v argumentaci a protiargumentaci, ve vyvrácení (domněle) mylných protivníkových názorů. To odlišuje kritiku od pomluvy.

Přestřelka mezi Leinenem a Klausem vyvolala v našich médiích zděšení. Navíc ji svým svérázným způsobem přiživil presidentův tajemník a ředitel politického odboru Ladislav Jakl, když napsal, že Leinenovi se „zřejmě stýská po protektorátu“. Mimochodem: obě funkce L. Jakla jsem nevyjmenoval náhodou. Jakl byl totiž v českém tisku obviněn, že si hraje „na politika“, ačkoli mu jako tajemníkovi, tedy pouhému service-manovi presidenta přísluší pouze činnost státního úředníka, který není povolán, aby veřejně sděloval své politické názory. Naši novináři ale vesměs zapomněli, že po odchodu L. Mravce z funkce šéfa politického odboru Kanceláře presidenta, vykonává i tuto funkci právě Jakl. Tedy mu politická vyjádření příslušejí, dokonce je svým způsobem povinen je vytvářet a koordinovaně zveřejňovat. To mu nelze zazlívat, a činí-li to novináři, vypovídají tím jen o své malé znalosti souvislostí.

Jiní novináři vzali věc za odlehlejší a zdánlivě objektivnější konec. Například P. Zavadil (v LN 6.2.) píše, že polemika Klaus-Leinen svědčí o tom, že našeho presidenta „nelze kritizovat“. Bere si za argument citaci z jiného europoslance, V. Železného (který napsal, že jej „překvapuje absence elementárního taktu“ oněch „protektorských výroků“ J. Leinena). Zavadil si zřejmě myslel, že tím podpoří svůj názor. Jenomže chyba lávky. Železný neřekl, že Klause nelze kritizovat. Železný se jen dovolává tradiční úcty, jíž se i v minulosti čeští presidenti těšili. A tato úcta je protikladem „arogantního poučování německého poslance“, jak řekl Železný. Ani slovo o (ne)kritizovatelnosti Václava Klause.

Zavadil tu – asi nechtěně – zavadil o jednu ze stěžejních chorob českého žurnalismu. Plete si totiž kritiku s denunciací, úctu s adorací a debatu ad rem s debatou ad hominem. Presidenta Klause, stejně jako europoslance Leinena či kteréhokoli novináře samozřejmě kritizovat lze. Dokonce je to žádoucí. Protože jedině z věcné kritiky a argumentačně podložené diskuse vzniká vývoj. Hon na Klause pro jeho euroskepsi ale není kritikou, nýbrž právě a pouze jen honem. A ten nechť podniká třeba nějaký europoslanec, cítí-li to jako svoji politickou příležitost. Nesmí se k tomu ale propůjčovat novináři.

(Psáno pro Česká média)