Skladatel Karel Svoboda si oblíbil zvuk zvonů a užíval ho často ve svých melodiích. Pokud bychom dnes zvony rozezněli na počest muže, jenž činil hudební střední proud snesitelnějším, šlo by o něco jiného, než je nepříjemné zvonění v uších při čtení odezvy, kterou Svobodova sebevražda vzbudila nejen v bulváru, ale i v seriózně se tvářících médiích.

MF Dnes a Právo přidělily s denním odstupem v úterních vydáních Karlu Svobodovi dvě hlavní zpravodajské strany, Lidové noviny prostor o polovinu menší. Vešly se barvité informace o skladatelově tragickém skonu, vzpomínky přátel a sousedů, citace ze starších rozhovorů, úvahy expertů o příčinách sebevražd a k tomu pouze krátká faktografie o umělcově práci. Víc však než ohlédnutí se za chytlavými písněmi a filmovými melodiemi lákala smrt celebrity. Co k ní vedlo? Chatrné zdraví? Dluhy? Nevěra? Tvůrčí útlum? Vždy se najdou lidé, co vám jednu verzi potvrdí a druhou vyvrátí. Je vskutku zajímavé, jak se nebulvární tisk toporně snaží maskovat bulvární choutky. A aby bylo jasné, kdo je kdo, den za dnem bylo mapováno pátrání po zvrhlíkovi, který se neštítil prodat policejně pořízené fotografie bezvládného Svobody Blesku. Z podobného soudku pak byly novinové komentáře věnované rekordně sledovanému internetovému zpravodajství. Martin Komárek v něm ve středeční MF Dnes nevidí morbidní voyeurství, ale přirozenost, cosi jako civilizační dědictví z éry Platónovy či Kristovy. Pozornosti neunikly ani vulgární výkřiky v chatových místnostech. Tomáš Baldýnský se ve středu v LN zaradoval, že jejich aktéři zůstávají skryti v síti sítí a netoulají se ulicemi (což je, obávám se, pohled optimistický, ba naivní), a Miloš Čermák po dvou dnech tamtéž navrhl hromadně odstřihnout nezvedená diskusní fóra od webových serverů. Na tom něco je: vždyť zářící hypermarkety se také nepředbíhají v nabídkách lehkých děv…

Zbývalo už jen čekat, kdo se hitmakerova života a díla chopí tak nějak politicky. Nezklamal Jan Rejžek, který v úterních Lidovkách porovnal Svobodu Karla a Svobodu Milana, zmínil Vorlíčkovu "normalizační ohavnost" Bouřlivé víno (v níž filmové záběry podmalovávala Svobodova muzika) a skončil u "anticharty", jež v těchto dnech slaví smutné výročí. Ten spor je věčný: Slouží umělec posluchačům, čtenářům, divákům anebo Mefistovi? Či snad všem zároveň? Sluší se, aby byl od narození do smrti občansky a politicky uvědomělý, nebo má právo na neznalost, zmatenost a zbabělost? Brát si z každého jenom to lepší, či kriticky vnímat jednoho člověka vedle druhého jako komplex vlastností, názorů a činů, z nichž docela často vykoukne nějaká ta čertovina? Přestože má Rejžkova citlivost a ostražitost leccos do sebe, Adam Černý, aniž by v ten samý den v Hospodářských novinách sklouzl k alibismu, vystihl možná z událostí, na něž bylo zaděláno před třiceti léty, to podstatnější: "Nestačí jen vědět, kdo se nechal dotlačit k podpisu, který ty statečnější v národě odsuzoval, a kdo se styděl už tehdy, kdo potom a kdo vůbec. Mnohem důležitější je, kdo a jak to tehdy spunktoval, kdo a ze kterého telefonu komu volal a čím hrozil, co sliboval." Inu, tvárných smrtelníků jsou mraky, ale deformující satanáši, to je jiné kafe.

Den před Karlem Svobodou odešla vlastní rukou spisovatelka Iva Hercíková. Dozvěděli jsme se to sice později, ale v klidu a s náležitou pietou. Skoro se chce napsat, že tak má vypadat důstojné rozloučení. Autorka spousty bestsellerů závěrečnou totalitní tříletku strávila v USA a ani po návratu se, na rozdíl od Karla Svobody, nestala celebritou s paparazzi a kádrováky za zády. Šťastná to žena.

Literární noviny 5.2.2007, rubrika Lidové Právo Dnes

ředitel Masarykovy dělnické akademie, think-tanku blízkého ČSSD