Patrně bych jako novinář tolik neprožíval od druhé poloviny devadesátých let až po přelom tisíciletí takový pocit bezmoci, kdyby se mi tehdy mohla dostat do ruky knížka reportéra americké televizní stanice CBS Bernarda Goldberga Jak novináři manipulují. Byla to doba, která na mě tíživě doléhala stejností a plochostí všech médií, znějících nepřátelstvím vůči Václavu Klausovi a Občanské demokratické straně. Nebyl jsem jejím členem, ani jsem nebyl oddaným stoupencem jejího předsedy, ale převažující zaujatost médií proti občanským demokratům byla pro racionálního člověka těžko snesitelná. Vysvětloval jsem si tuto levicovou předpojatost novinářů ve vedoucích pozicích jejich pocitem viny za to, že působili v totalitních médiích nebo studovali na totalitních školách. Důkazy o chybách a omylech pravice je totiž v jistém smyslu mohly rehabilitovat za jejich postoje před pádem železné opony. Měl jsem také za to, že intelektuálové, k nimž se většina novinářů instinktivně počítá, tíhnou přirozeně k levici, protože vědí, že sociální stát jim nabídne větší existenční pohodlí než pravicové vlády. Přesto, že jsem si snad dokázal levicovou předpojatost médií rozumově vysvětlit, byl jsem jí unaven a zklamán. Obsahovala totiž v sobě i stopu zbabělosti, zabedněnosti, vychytralé opatrnosti se špetkou všeho toho dalšího, co dělá novináře pisálkem bez osobnosti. I to jsem však považoval za následek Husákova normalizačního režimu, který vynikl ve schopnosti potlačit lidskou individualitu. Goldbergova kniha mě ale vyvedla z omylu. Levicová předpojatost, intelektuální mělkost, uniformita a mafiózní povaha je organická porucha patrně všech médií na celém světě. Goldberg popsal prostředí a činnost největších televizních stanic v USA od druhé poloviny devadesátých let do počátku nového tisíciletí tak, jako by se díval nikoli z okna na Manhattanu, ale z okna na Kavčích horách.

Z pohledu mediálních elit je pravičák každý, kdo stojí napravo od Lenina, píše Goldberg. Problém je podle něj v tom, že když jde o velká sociální a kulturní témata, novináři propadají snaze prosazovat levicové myšlenky na úkor nestranného pohledu.

V českých souvislostech mě napadá případ Matiční ulice v Ústí nad Labem nebo vepřína v Letech u Písku. Novináři prostě přehánějí, aby dosáhli podle nich ušlechtilého cíle. Ten, kdo jim v tom brání, jsou sympatizanti nebo exponenti pravice.

I když se to zdá neuvěřitelné, uvádí Goldberg, organizované levicové spiknutí neexistuje. Mediální elity mají jen podobné vzdělání a sociální zázemí a jsou beznadějně vzdálení realitě obyčejných občanů.

Podotýkám, že redakce všech českých celoplošných médií sídlí v Praze, jejich zaměstnanci mají většinou vysokoškolské vzdělání, mohou se počítat ke skupině obyvatel s nadprůměrným příjmem a ponejvíce se stýkají sami se sebou.

Podle Goldberga se příslušníci mediálních elit domnívají, že všichni civilizovaní lidé smýšlejí jako oni. Považují se za rozumné a umírněné osoby, názorově stojící uprostřed. Aniž si to uvědomují, vnášejí do svých zpráv všechny své předsudky a životní zkušenosti. Například podceňují publikum. Předem k němu přistupují jako ke xenofóbnímu, homofóbnímu, rasistickému davu, který má skon utlačovat minority a kohokoli, kdo se mu vymyká. Proto se levicoví novináři snaží prosazovat opak a každý nesouhlas považují za zpátečnický předsudek. Trvale žijí v sebeklamu, že v otázkách, na kterých skutečně záleží, stojí na správné straně.

Pokud jde o Česko, připomněl bych zákon o registrovaném partnerství, diskusi o zastoupení žen v politice nebo skandál kolem úmrtí dívky v klecovém lůžku.

Jak dále píše Goldberg, mediální elity jsou politicky korektní, tedy citlivé vůči pejorativnímu hodnocení menšin nebo vtipkování na jejich účet.

V tomto kontextu asi stačí zmínit aféru uvnitř České televize, když se ukázalo, že tři její pracovníci uráželi během přímého přenosu romského pravoslavného faráře.

Podpora slabých je formou vykoupení pocitu viny žurnalisty. Aby to Goldberg vysvětlil cituje Stokela Carmichaela: „Skutečným cílem levičáka je přivodit změnu, která žádným způsobem neohrozí jeho postavení“. Novináři v týdeníku Respekt by nejspíš byli pro pozitivní diskriminaci Romů, ale jen pokud by nešlo o jejich vlastní místa.

Podle Goldberga mediální elity používají určité triky, aby podpořily názory, které považují za rozumné. Například si vybírají „nestranné“ odborníky, kteří vždy řeknou to, co potřebují slyšet.

Téměř dokonalým exemplářem takového odborníka, kterého si vypěstovaly naše televize, je politoložka Vladimíra Dvořáková.

Pravicová řešení, míní Goldberg, levicové mediální elity označují za teorie a někdy nepodložené teorie. Pravicové názory a myšlenky jsou podle nich kontroverzní. Když se jedná o člověka smýšlejícího pravicově, pociťují potřebu upozornit na to publikum. V jiných případech tak nečiní, protože jde o rozumné lidi. Proto je možné i zneužít své profesionální zkušenosti a pravičáka v médiích zesměšnit.

Pro ilustraci patrně postačí prostudovat si, jak média dlouhodobě informovala o volebním programu ODS.

Podle Goldberga je levicová předpojatost téma, o němž novináři neradi mluví, a pokud je vznesete na veřejnosti a jste jedním z nich, jste považován za zrádce. Když k tomu navíc prozradíte něco „o rodinných záležitostech“ žurnalistické obce, pak vás trest nemine. V očích novinářů se totiž nemůžete dopustit většího zločinu než kritizovat svůj vlastní cech. Kritika se rovná zradě. Nikdy nesmíte kritizovat médium, v němž pracujete. Pokud to uděláte, vaši kolegové se nebudou zamýšlet nad tím, zda náhodou nemáte pravdu. Protože většinou vědí, že máte, ale budou se snažit zpochybnit vaši důvěryhodnost a profesionalitu. Nejlépe šířením pomluv a vypudí vás ze své komunity jako cizorodé těleso. V Čechách existují desítky svědků, kteří by to mohli dosvědčit, ale vynucené odchody z redakcí je umlčely.

Novináři si sice osobují právo šťourat se, v čemkoli je napadne, když se chce ale někdo kriticky zabývat médii, brání se téměř hystericky. Bijí se za svobodu projevu a práva na informace, ale jen pokud se to týká někoho jiného. Není lepší přiklad než televizní krize koncem roku 2000.

Já bych dodal, že levicové mediální elity, ať jsou kdekoli, spojuje určitá míra pokrytectví.

Domnívám se, že zvolení Václava Klause prezidentem republiky, neúspěch Vladimíra Špidly v roli levicového intelektuála v čele vlády, totální selhání účelové vzniklé strany Unie svobody, marné pokusy o vybudování alternativy vůči občanským demokratům i vážné podezření, že část sociálních demokratů uvízla v bahně korupce, jsou události, které české mediální elity dost zpražily. Jejich levicová předpojatost ochabla, nicméně zůstává patrná v jisté nechuti informovat o aktivitách strany občanských demokratů a v neutuchající příchylnosti k levicovým vizím a projektům, jako je například zákon na podporu kinematografie.

(Psáno pro server Česká média)