Je dost lidí, které nepotěšilo odvolání Renaty Vesecké z funkce nejvyšší státní zástupkyně, ani jmenování Pavla Zemana na její místo, natož některé jeho následné kroky. Také odvolání Vlastimila Rampuly z funkce vrchního státního zástupce rozjitřilo nevoli Zemanových odpůrců. Za těchto okolností je dobrý každý způsob, kterak šéfovi žalobců "nasadit psí hlavu".

Sofistikovaným nástrojem tohoto málo ušlechtilého úsilí je článek Jana Hrbáčka "Absence bez bližších podrobností", který vyšel s podtitulky "Šéf žalobců Pavel Zeman špatným postupem zhatil řádné dokončení soudního procesu" a "Nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana tvrdě pokáral Nejvyšší soud" 6. listopadu 2011 v 45. čísle týdeníku Euro a následně v jeho internetové verzi Euro Online. Z Eura jej převzal 17. listopadu Neviditelný pes. Zadavatel si dobře vybral obratného a v provozování podobných taškařic zkušeného autora, který dokáže využít neinformovanosti čtenářů a z polopravd hbitě ušít požadovanou masku psí hlavy.

Shrňme, čeho se článek Jana Hrbáčka týká. Městský soud v Praze odsoudil obžalovaného za podvod, kterého se měl dopustit uplatněním nároku uznaného soudem v konkursním řízení. Policie pohrdla pravomocným soudním rozhodnutím a zmrazila na účtě peníze, které měly být obžalovanému vyplaceny.

Trestní senát dospěl k odsuzujícímu rozsudku zpochybněním listinných důkazů, které obžalovaný použil v konkursním řízení, a tvrzením, že uvedl soud v omyl. Vrchní soud v Praze ale obžalovaného osvobodil. Opřel se o judikáty Ústavního a Nejvyššího soudu ČR, podle nichž soud nelze uvést v omyl, a trestný čin se proto nestal. Tato formulace sice zní laikovi divně, ale při hlubším zamyšlení je zřejmé, že má vnitřní logiku. Není přece možné, aby trestní senát jako orgán nespecializovaný ve věcech obchodního práva nedbal pravomocného rozsudku obchodního soudu: to by byl konec právní jistoty.

Nicméně nejvyšší státní zástupce nebyl s rozsudkem odvolacího soudu srozuměn a rozhodl se podat proti němu dovolání v neprospěch obžalovaného. V jeho nepřítomnosti je ale podepsal jeho 1. náměstek Igor Stříž. A to byl kámen úrazu: Nejvyšší soud ČR dovolání odmítl jako podané neoprávněnou osobou, protože dle jeho názoru právo podat dovolání patří mezi výlučné osobní pravomoci nejvyššího státního zástupce, které nemůže bez vážného důvodu přenést na svého zástupce.

Podtitulek o zhacení řádného dokončení soudního řízení v sobě zahrnuje názor, že Nejvyšší soud ČR by dovolání, podepsané osobně Pavlem Zemanem, projednal meritorně, a možná i předjímá, že by rozsudek ve prospěch obžalovaného zrušil. A zde začíná nekorektní nakládání s informacemi, které má čtenáře popudit proti Pavlu Zemanovi a možná i proti obžalovanému.

Běžný čtenář totiž neví, že Nejvyšší soud ČR odmítá pro nepřípustnost nebo zamítá pro vadnost argumentace většinu dovolání. Úspěšné dovolání je bílá vrána. S přihlédnutím k výše zmíněným judikátům Nejvyššího a Ústavního soudu ČR lze očekávat, že Nejvyšší soud ČR by se při projednání dovolání podepsaného Pavlem Zemanem cítil vázán svým dříve vyhlášeným právním názorem a potvrdil by správnost rozsudku Vrchního soudu v Praze. Takže praktický výsledek pro obžalovaného by byl stejný, jako když dovolání podepsal 1. náměstek.

Ještě méně je běžný čtenář způsobilý posoudit, do jaké míry byl Igor Stříž oprávněn podepsat se pod dovolání místo Pavla Zemana. V tomto bodě Jan Hrbáček zatajil před čtenáři skutečnost, že názor o nepřenosnosti výlučné osobní pravomoci ústavního činitele na statutárního zástupce nemá přímou oporu v zákoně a navíc není ani jednoznačně uplatňován v praxi funkcionářů státní správy soudů a státního zastupitelství. Týká se to netoliko práva podat dovolání, ale také kárné agendy nebo v případě ministra spravedlnosti rozhodování o podnětech ke stížnosti pro porušení zákona. Například i tak významná právní autorita, jakou byl bývalý veřejný ochránce práv Otakar Motejl, se nepozastavila nad trvalým přidělením agendy podnětů ke kárnému řízení místopředsedovi soudu. Velká část předsedů obecných soudů se vyhýbá nepříjemné agendě návrhů na kárné stíhání soudců jejím trvalým přenecháním některému z místopředsedů soudů. Ve shodě s příslovím, že "ryba smrdí od hlavy" špatným příkladem všem ostatním jde hlava státní správy soudů a státních zastupitelství ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil, který ve většině věcí své výlučné pravomoci sice nepřenáší na náměstky, ale rovnou ponechává volnou ruku k vyřizování podání subalterním úředníkům.

Naproti tomu Nejvyšší i Ústavní soud ČR několikrát judikovaly, že nositel výlučné osobní pravomoci ji smí přenést na svého zástupce jen za výjimečných okolností, např. v případě velmi dlouhé nepřítomnosti ve své organizaci. To ovšem není zákon, ale právní názor, jehož závaznost pro právní subjekty, které přímo nepodléhají Nejvyššímu soudu ČR, není zcela jednoznačná. Konstatuji to s jistou lítostí, protože sám si myslím, že předsedové soudů, vedoucí státní zástupci a ministr spravedlnosti by se neměli zbavovat povinnosti osobně rozhodovat a nést odpovědnost ve věcech své výlučné pravomoci. Například nechuť ministra spravedlnosti k projednávání kárných podnětů má za následek, že není plně informován o rozsahu výskytu případů soudcovské a státnězástupcovské svévole. Věcem, o nichž neví, nečelí, a tím uvolňuje cestu k bujení beztrestné svévole.

Nejvyšší soud ČR v našem případě využil výhody nadřazeného procesního postavení, které mu umožnilo prosadit vlastní právní názor proti zákonnému rozhodnutí nejvyššího státního zástupce.

Ze znění zákona o státním zastupitelství, stejně jako ze zákona o soudech a soudcích lze vyvodit, že vedoucí úředníci státní správy soudů a státních zastupitelství (předsedové soudů a vedoucí státní zástupci) pověřují zastupováním své zástupce v pořadí, které stanoví, a mají právo přidělit jim do trvalé správy jimi samými zvolené části své agendy. O tom, že by některé části jejich pravomoci byly z této právní úpravy vyjmuty, že by byly nepřenosné, není v zákonech ani slovíčko. Přinejmenším z toho vyplývá, že Pavel Zeman neporušil zákon, když nechal Igora Stříže podepsat dovolání místo sebe.

Připusťme ale, že by skutečně platila zásada omezené přenosnosti výlučné osobní pravomoci, tedy že by bylo zastupování náměstkem přípustné ze zákona jen za výjimečných okolností. Pověření k zastupování by i pak bylo výsledkem rozhodovacího procesu nejvyššího státního zástupce, který není podřízeným Nejvyššího soudu ČR, je na něm zcela nezávislý a jeho rozhodování v procesních věcech nepodléhá samovolnému soudnímu přezkumu. Z žádného právního předpisu nelze vyvodit, že by nejvyšší státní zástupce byl povinen obhajovat před soudem svá procesní rozhodnutí. Pokud tedy Jan Hrbáček cituje z usnesení Nejvyššího soudu ČR zjištění, že nejvyšší státní zástupce dostatečně soudu nedoložil důvodnost přenechání úkonu podání dovolání svému náměstkovi, měl by ještě vyložit, z čeho soudci odvozují své právo takové vysvětlení požadovat.

Podle mého názoru je situace přesně opačná, než ji líčí Jan Hrbáček: ve skutečnosti soudci v tomto případě hrubým způsobem zasáhli do pravomoci nejvyššího státního zástupce, který jim není podřízen. Připustíme-li s Janem Hrbáčkem, že bylo zhaceno řádné dokončení výše zmíněného trestního řízení, pak to je výsledek soudcovské arogance.

Jediný, kdo by byl oprávněn zkoumat důvodnost Zemanova rozhodnutí, je ministr spravedlnosti, který je nejvýše postaveným úředníkem státní správy státního zastupitelství a stejné postavení má i vůči soudům. Protože došlo k medializaci události, měl by tak v každém případě dodatečně učinit.

Všechny výše uvedené úvahy platí ovšem pouze za předpokladu, že Igor Stříž skutečně jednal na základě individuálního pověření nejvyšším státním zástupcem právě pro tento jeden proces. Neočekávám ovšem, že by zkušený 1.náměstek podal dovolání na vlastní pěst.

Celá záležitost vyvolává otazníky nad správností nastavení vztahů mezi soudnictvím a mocí výkonnou. Soudnictví se dožaduje stále širší a stále lépe zabezpečené nezávislosti, ale současně stále častěji zasahuje rušivě do chodu ostatních složek veřejné správy, čili ve výsledku prosazuje svou nadřazenost. V projevech jeho mocenských ambicí vyplouvá na povrch reálná síla pozůstatků protiprávního režimu, v soudnictví a státním zastupitelství zachovaných lépe než kdekoli jinde. Tento případ, probíraný shodou okolností souběžně se vzpomínáním na Listopad 1989, dané poměry ilustruje: odborná vyspělost soudců, kteří "si odvážně vyskočili" na nejvyššího státního zástupce, je nezpochybnitelná, a všichni působí dojmem přátelských, slušných lidí, ale všichni tři byli hrdými držiteli rudých knížek. Tehdy i teď patří k nadřazené kastě s tím rozdílem, že na předlistopadového generálního prokurátora by si netroufli ani každý sám, ani v senátu. Odmítnutí dovolání nejvyššího státního zástupce z důvodu podání neoprávněnou osobou bohužel také patří do mozaiky absurdistánských "vymožeností", jež jsme si "vycinkali na náměstích".