MÉDIA: Hlavně tahlecta objektivita
Pak čas oponou trhnul; nejen rokem 1968 (kdy jsem z basy vyšel, posléze jediné positivum i pro mnohé další), ale arciť zejména příjezdem „bratrské pomoci“. O znovupřijetí se hlasovalo až po ní. Přijati jsme byli dva. Já a Rudolf Černý, který ovšem pilně psal do okupačních Zpráv. A to prý proto, že Svaz musí být objektivní. Takže psát do Zpráv patřilo k té objektivitě. Jistě, subjektivně nesmíme hodnotit ani K.H. Franka a objektivně je mu nutno přiznat shodná práva jako třeba Ferdinandu Peroutkovi. Oba měřili 182 centimetrů.
Že tato „objektivita“ Svaz nezachránila a stal se posléze jen útočištěm významných kolaborantů s okupační mocí a jimi trpěných kašpárků, je známo. Pikantní je, že došlo i na Rudolfa Černého, neb sepsal knihu o Antonínu Novotném a ten se za Husáka už také nesměl. Takže oběť normalizace. Rukopis dokonce zabavila StB.
K této poznámce o objektivitě mne přiměl právě obdobně „objektivní“ program ČT o tom, jak to vypadalo před a jak za železnou oponou. Podle hesla: nenadávejte na to, že vlak má zpoždění, v Americe zase lynčují černochy.
Inu, hned vedle objektivity a co pramen její, máme objektiv, že? Což je optické zařízení uzpůsobené k nezkreslenému reálnímu zobrazení čehokoli. Potom zde máme objektivitu a objektivismus. To druhé, třebaže v buržoasním vokabuláři se nevyskytující, pak na rozdíl od objektivity, velice kritisováno samým Leninem, jako přístup netřídní.
Klasickou ukázkou budiž Chruščovova poznámka pronesená při odhalování sochy arménského básníka Čarence, zavražděného ve třicátých létech. Socha se odhalovala v rámci odstraňování pozůstatků kultu osobnosti (jiné sochy se zas právě bouraly) v Jerevanu. Nikita ji přijel odhalit osobně, aby nám tam náhodou nevypučel, při vzpomínání na tu vraždu, nějaký ten buržoasní nacionalismus. Socha se mu hrubě nelíbila. I otázal se Nikitka přizvaného sochaře (Chačaturjan, nikoli příbuzný toho skladatele), proč se básník tváří tak ponuře. Když se mu dostalo sdělení, že byl přece zavražděn, dostalo se sochaři marx-leninské odpovědi, že to přece byla pouhá subjektivní episoda v básníkově životě, zatím co objektivně musíme hodnotit realitu existence Arménské sovětské socialistické republiky, která pochmurná být nemůže, neb je sovětská a socialistická. Následně to také byla, tedy pokud vím, poslední socha, kterou bylo sochaři dovoleno udělat.
Nuže, na mou věru mám za jisto, že právě tento typ řízně bolševické objektivity naplňuje naše milovaná a drahá, až předrahá ČT v mnoha směrech. Navýsost však svým pořadem o obou stranách železné opony. Neb železnou oponu zajisté nevytvořili oškliví imperialisté, ale naši milení komunisté a právě jen oni na ní také vraždili, případně odsuzovali k desetiletým i delším trestům za pouhý pokus překročit ji. Film Ellie Kazana, předvedený jako „propaganda druhé strany“, nebyl natočen za peníze daňového poplatníka a nesl atributy Kazanova pozdějšího Ameriko-Ameriko, s námětem útěku jednoho Řeka z Otomanské říše, tedy z míst, kde nemáme domov jako místo bezpečí, a byl natočen prostě jako film a nikoli jako propaganda.
Film Únos, bagatelizující úlet tehdy celkem tří letadel ČSA, mohl být samozřejmě dnes vysvětlen osvětlením skutečného případu. Nebyl. Pro mozek zastoupený narudlou bedničkou ptačího trusu příliš náročné.
Typické však budiž, k otázkám svobody a nesvobody člověka za onoho času u nás, že v něm hrála třeba pozdější „útěkářka“ Soňa Červená a roli amerického vojáka, v civilu horníka sloužícího v US Army, jak nás film poučil, jen proto, že je to lépe než být nezaměstnaný, Vjačeslav Irmanov, dítě ruské emigrace a jazzový zpěvák, což se právě tehdy (1952) vůbec nesmělo.
Nicméně, film jsme, přiznávám se, navštěvovali. Kvůli dvěma scénám. Ta první byl tanec čili trsání, tehdy velice netrpěné a při neméně tehdy netrpěné muzice, a pak ty flažoletky, co vize světa nám odepřeného. Při jedné té návštěvě jsme si dovolili onomu trsání zatleskat, načež bylo promítání přerušeno, v sále se rozsvítilo a byli jsme přivolanou SNB dopraveni do Bartolomějské a dotazování, čemu že to tleskáme? Americkému způsobu života jste tleskali?
Tak. Obhájil to spolužák a později dobrý malíř Ludoslav Matušík slovy, že tleskal, neb to poskakování bylo směšné. Ostatně on, jehož otec i dědeček jsou horníci, by americkému způsobu života nikdy tleskat nemohl.
Kdo by Matuškův dědeček, nevím, jeho tatínek byl v každém případě krejčí (zužoval nám nohavice a zvyšoval záložky), nicméně ten esenbák to tehdy přijal. Asi hlavně proto, že nebyl ve straně a řešil jen to, co řešit musel. Jmenoval se Kroha a byl to slušný člověk. Znali jsme se i později, a proto vím, že nebyl ve straně a řadu dalších věcí.
Což vše dodávám k doplnění oné soudružské objektivity naší drahé až věru předražené ČT.
