MÉDIA: Díváme se na plastický obraz
Iluze prostorového obrazu Zkratka 3D znamená „trojdimenzionální“ neboli trojrozměrné. Obrázek v novinách nebo obraz stávajícího televizoru je 2D, rozeznáváme na něm směr nahoru a dolů, doleva a doprava. Třetí dimenze je „dopředu a dozadu“. Lidé odedávna vědí, že za schopnost vnímat opticky prostor vděčíme páru svých očí. Každé vidí trochu něco jiného, protože jsou od sebe posazené v určité vzdálenosti. Přestože jde o centimetry (průměr je 65 mm), stačí to, abychom se v prostoru bezpečně orientovali. Na tomto principu je založena i stereoskopie, vynalezená Charlesem Wheatstonem v roce 1840 -toho roku byl Daguerrův patent na fotografii právě rok starý. Stereoskopické obrázky tohoto typu jsou snímané dvěma objektivy, dvěma fotoaparáty, nebo jedním fotoaparátem nadvakrát, s posunutím - v každém případě musí jít zase o dvě „hlediska“. Při pohledu speciálními brýlemi nebo kukátkem vidíme iluzi prostorového obrazu.
Toto vše je z dnešního pohledu prastaré, nicméně až do současnosti zůstává nepříjemné omezení, totiž nutnost dívat se na stereoskopický obraz brýlemi. Samsungem uvedený televizor zpracovává filmový obraz frekvencí 48 obrázků za vteřinu a vykresluje je na displej rychlostí 120 Hz. Brýle zůstávají nutností, ale už to nejsou primitivní brýle, které mají jednu plochu do červena a druhou do modra, jak to bývalo v prvním pražském stereoskopickém kině Praha před půlstoletím. Především jsou brýle opticky synchronizované s televizorem. Jejich čočky jsou v jistém smyslu polopropustné, takže divák se střídavě dívá jejich levou a pravou částí. Zakrytí se děje 60krát za vteřinu, takže je nevnímáme.
Podle dosavadních zkušeností je obraz velmi kvalitní, srovnatelný s tím, co vidíme v plastickém kině Imax.
Samsung není samozřejmě jediný, kdo jde touto cestou.
Na vývoji podobných zařízení pracují Sony, Panasonic, JVC, LG a další firmy.
A jsme u toho, proč jsem předvídal dlouhou cestu.
Třebaže je předváděné zařízení jistě kvalitní a efekt velkolepý, vjem je limitován brýlemi. V mých sci-fi povídkách a románech často píši o „plastivizi“, abych vyjádřil své přesvědčení, kudy se bude ubírat technický vývoj. Ostatně už v prvním filmu Hvězdné války je vidět takové „3D promítání“, kdy diváci spatří virtuální postavu promítnutou do prostoru a vnímanou, aniž bude třeba nejen brýlí, ale i obrazovky. To je zřejmě vytčený konečný cíl, kam to všechno půjde.
Bez brýlí to ještě dlouho nepůjde. Už ten hrubý nástin vlastností televizoru Samsung naznačuje, jak složitý problém je vyvolání iluze prostorového vjemu. V současné době je uspokojivě zvládnutá technologie plastického zobrazení trojrozměrného, avšak nehybného objektu, ukázky jistě už viděl nejeden čtenář tohoto článku. Experimenty tohoto typu byly jedním z magnetů elektronické výstavy CES v loňském roce a nejinak to bylo i na CES začátkem roku letošního. Opět zde jde o to, aby levé i pravé oko vidělo něco jiného než soused. Zatím na malých obrazovkách s úhlopříčkou do 10 cm funguje technologie OCB. Obrazovka je speciálně strukturovaná tak, aby tekuté krystaly otevíraly a zavíraly průhled na dílčí, vzájemně posunutý obraz. Vzniká iluze prostoru. Jiné řešení nabídl na letošním CES Technicolor. Jde o zařízení, které se přilepí na stávající obrazovku jako přídavná čočka. Musíte sedět na přesně stanoveném místě a naopak, nedoporučuje se vstát a jít k té věci příliš blízko, mohl by se vám zhoupnout žaludek. Toto zjištění inspiruje k nepříliš důvtipným komentářům, dodám jen, že kdo pamatuje stereokino Praha, jistě pamatuje i čočky, které předělávaly černobílé televizory na barevné... Proč to všechno je Od prapočátku šlo o iluzi. Záznam a reprodukce zvuku také šly cestou monofonního a později stereozáznamu. Zde je zajímavé, že se příliš neujala kvadrofonie, tedy plastický zvuk šířený ze čtyř stran. Nejspíš proto, že vyžadovala adjustaci posluchače v centru, takže se sice používá v kinech a v domácích kinech, nicméně standardem se stalo „obyčejné stereo“.
Stereoskopický záznam bude, protože ho lidé chtějí, tak prosté to je. Film byl nejdřív černobílý a němý, teď je barevný a samozřejmě širokoúhlý a stereoskopický. A zde by měli zpozornět filmoví a televizní tvůrci.
Ono nepůjde jen tak bezbolestně přenést dvojrozměrnou vizualitu do trojrozměrného zobrazení. 3D filmy bude nutno jinak kamerovat než 2D a s tím souvisí i jiná režie a s tím souvisí i jiná literární příprava. Všimněte si, že v současnosti jde vývoj filmové řeči ke stále rychlejšímu střihu. Kde jsou ty časy zásady, že nejkratší záběr smí trvat pět vteřin! Dynamika zejména akčních filmů je do značné míry založená na sledu kratičkých, méně než vteřinových záběrů. Byl bych zvědav, co by takový sled 3D záběrů udělal s laskavým divákem, tuším, že by to odnesl jeho žaludek, jako kdyby se nosem přilepil na přilepítko od Technicoloru. Tudy asi půjde vývoj filmové řeči... už ve dvacátých létech, srdce se chvěje při tom pomyšlení.
Co bude potom?
No samozřejmě odpoutání od obrazovky a filmového plátna, promítání rovnou na sítnici, neřkuli vyvolání obrazu přímo v mozku.
Že z toho zblbneme?
Jednak si myslím, že se už stalo, jednak soudím, že ano, právě o to tady běží... Ale vážně. Jakékoli vypravěčství, jakákoli obraznost ve smyslu tvorby obrazu mají za konečný cíl uvedení do jiné reality, to platí od magických počátků umění v Altamirské jeskyni. To, co se děje, je jen pokračování cesty tenkrát započaté.
LN, 25.3.2010
