MÉDIA: Další mýtotvorná lež I
Do zmíněného sklonu k bulvarizaci zpravodajství postupně sklouzla všechna „seriózní“ periodika i Česká televize, jež jinak výrobu novinářských „kachen“ nemají „v popisu práce“.
Stranou proudu se dosud držely Hospodářské noviny, ale již do něj vpluly také, a to článkem Zuzany Kemenyové ze dne 25. července 2010 o stížnosti pro porušení zákona, kterou se měla za pražského radního Martina Langmajera přimluvit u soudu bývalá ministryně spravedlnosti Daniela Kovářová.
Autorka se pohoršuje nad tím, že „ministerstvo spravedlnosti … věnovalo nanejvýš neobvyklou péči smrtonosné havárii vlivného pražského radního Martina Langmajera“. Paní ministryně si měla vyžádat stanovisko státního zastupitelství k jeho žádosti o stížnost pro porušení zákona, ale pak na ně nevyčkala a o stížnosti rozhodla sama, což prý bylo vybočením ze zavedeného postupu. A ke všemu si již ani nepamatuje, proč takto rozhodla. Postup paní ministryně měl být špatný i proto, že Martin Langmajer se na Nejvyšší soud ČR obrátil již jednou dovoláním, které bylo odmítnuto, takže jde o druhý pokus o totéž.
Zuzana Kemenyová zjevně nerozumí látce, do které se pustila. Především na podání stížnosti pro porušení zákona nic „hříšného“ není a ani být nemůže. Ministr jím vykonává osobní právo ústavního činitele, pro jehož uplatnění zákon nestanoví žádná procesní pravidla. Nerozhoduje o osudu obžalovaného, pouze mu dává naději tím, že jeho věc předá k přezkoumání Nejvyššímu soudu ČR. Dává tím najevo starost o to, aby se občané právního státu nestávali oběťmi justičních selhání, o jejichž občasném výskytu není pochyb.
Na „péči“ věnované věci Martina Langmajera nic neobvyklého není. Ministerstvo nemá pracovní kapacitu na to, aby vyhodnotilo stovky podnětů ke stížnosti pro porušení zákona, které mu přicházejí. Nechává si proto provádět jejich přezkum státním zastupitelstvím. Zákon mu to nepřikazuje a je to nesystémový postup, porušující rovnováhu stran řízení: státní zastupitelství jako orgán žaloby jím dostává možnost navíc, aby zmařilo snažení obhajoby. Má přece svou zákonnou příležitost hájit neprolomitelnost rozsudku a tím opodstatněnost obžaloby při projednání stížnosti pro porušení zákona Nejvyšším soudem ČR, jehož se jako strana zúčastní státní zástupce NSZ. Proto se exministři Pavel Němec i Daniela Kovářová snažili nechat vyhodnotit přímo právníky ministerstva aspoň ty podněty, jež budily na první pohled dojem důvodnosti. Pouze alibistický Jiří Pospíšil důsledně odesílal všechny podněty státním zástupcům. Chválili ho za to a spokojeni byli i úředníci ministerstva, které neobtěžoval prací navíc. Je pravda, že omezil počet podaných stížností, a téměř ve všech případech s nimi uspěl. Pavel Němec a Daniela Kovářová, kteří byli vůči odsouzeným podstatně velkorysejší, tak úspěšní nebyli, ovšem celkový počet odsouzených, kteří jim vděčí za nápravu bezpráví, je výrazně vyšší. To je podle mého názoru rozhodující okolnost pro posouzení mravnosti přístupu toho kterého ministra k institutu stížnosti pro porušení zákona.
Z tohoto hlediska je také třeba posuzovat záměr Jiřího Pospíšila na omezení nebo úplné zrušení institutu stížnosti pro porušení zákona, o němž se autorka zmiňuje. Nelze tleskat úmyslu vzít trpně na vědomí skutečnost, že naše soudy občas pošlou za mříže nevinného člověka nebo aspoň uloží nepřiměřeně tvrdý trest. Volá to po přejmenování Pospíšilova úřadu na ministerstvo nespravedlnosti.
Zuzana Kemenyová se také mýlí, když považuje stížnost pro porušení zákona v kauze, v které odsouzený neuspěl s dovoláním k Nejvyššímu soudu ČR, za „druhý pokus o totéž“.
Dovolání a stížnost pro porušení zákona jsou mimořádné opravné prostředky, které mají společné jen to, že směřují proti pravomocnému rozsudku. Dovolání podává odsouzený a lze jím napadnout pouze právní vady rozsudku, jejichž výskyt je poměrně vzácný. Většina dovolatelů se na Nejvyšší soud ČR obrací jen z opatrnosti, s vědomím, že asi neuspějí, protože chtějí předejít možnosti, že by později Ústavní soud ČR odmítl jejich ústavní stížnost kvůli nevyčerpání všech dostupných opravných prostředků. Úspěšnost dovolání je velmi nízká.
Martin Langmajer se dovoláním domáhal nápravy vad dokazování. Nejvyšší soud ČR mu nemohl vyhovět, protože mu to zákon neumožňuje.
Stížnost pro porušení zákona podává ministr, a může tak učinit i bez podnětu odsouzeného. Obsahem případného podnětu není vázán. Může napadnout daleko širší škálu vad rozsudku, než v dovolání. Proto je úspěšnost stížnosti pro porušení zákona mnohem vyšší. Úspěch stížnosti, které předcházelo odmítnutí dovolání, není ničím výjimečným.
Ale i kdyby nebylo rozdílnosti dovolání a stížnosti pro porušení zákona, nelze žádnému odsouzenému, který se cítí být nespravedlivě odsouzen, upřít právo použít na svou obranu tolik opravných prostředků, kolik jich právní řád nabízí. Mravní odsudek takového jednání není na místě.
Zuzana Kemenyová vyčítá paní exministryni, že si nepamatuje, proč podala stížnost ve prospěch Martina Langmajera. Zřejmě nechápe, že žádný ministr nepíše stížnosti sám. V nejlepším případě na základě doporučení svých podřízených dá pokyn k vypracování a hotovou stížnost podepíše. Jiří Pospíšil podepisoval přibližně stovku stížností ročně, Daniela Kovářová jich podala za 1. čtvrtletí 2010 přibližně osmdesát. Není v lidských silách zapamatovat si podrobnosti takového počtu kriminálních příběhů a jejich právního pozadí.
Navíc případ Martina Langmajera je z profesního hlediska zcela nezajímavý, čili neprovokující k zapamatování: nejde o pozoruhodnou kriminální zápletku ani právnicky složitou záležitost. Odsouzený narazil svým vozidlem zezadu do pomalu jedoucího nebo stojícího vozidla, které se nacházelo v odstavném pruhu. Jeho řidička zahynula, její dítě utrpělo zranění. Ani tragický prvek nemusí být důvodem k zapamatování, protože se vyskytuje v celé řadě jiných, složitějších, mimořádnějších případů také.
Důvodem podání stížnosti pro porušení zákona ve prospěch Martina Langmajera je nedbání zásady „in dubio pro reo“, které vedlo k zanedbání možnosti spoluzavinění nehody poškozenou. Nežádá se zproštění odsouzeného viny, ale vrácení věci obecným soudům k doplnění dokazování a upřesnění vyhodnocení důkazů. Nevidím záruku podstatné změny původního rozsudku, takže v žádném případě nedošlo k obstarání mimořádné výhody pro odsouzeného.
Kladení důrazu na presumpci neviny a z ní vyplývající zásadu „in dubio pro reo“ považuji za správné, protože orgány činné v trestním řízení se masově uchylují k opačné presumpci viny a zásadě „in dubio contra reo“, což je vede k vynášení nespravedlivých rozsudků. Je prospěšné využít každou příležitost takový postup jim vytknout použitím mimořádného opravného prostředku. Není důležité, zda se tak stane napadením mírného či tvrdého trestu, jde o princip.
Snad by se dalo Daniela Kovářové vytknout, že podala stížnost pro porušení zákona proti rozsudku, který je z laického hlediska mírný, uvážíme-li, že při nehodě došlo k usmrcení a zranění osob. Tak ale nelze na věc nahlížet: pokud dospěla paní ministryně k závěru, že soudy při projednávání obžaloby porušily zákon, bylo na místě, aby podala stížnost.
Spíše by bylo možné zpochybnit mravní postoj odsouzeného, který vyvázl z odpovědnosti za smrt řidičky s podmíněným trestem a dobrovolně vyplaceným odškodněním rodiny. Je pozoruhodné, že tato stránka věci autorku nezaujala: zabil řidič, ale špatná je bývalá ministryně.
Správný bulvární říz ovšem Zuzana Kemenyová dodala článku způsobem, jakým vylíčila skutkový děj. Neopomněla zmínit, že viníkem nehody byl významný pražský radní za ODS. Zahrála tím na strunu plebejské nevraživosti k „vrchnosti“, která dřímá v duších velké části populace. Uvedla, že odsouzený se řítil svým terénním Land Roverem rychlostí 122 kilometrů v hodině, čímž pocit nevole vůči němu jistě posílila. A vše okořenila sprostou lží: podle ní k nehodě došlo ve vesnici, z čehož vyplývá více než dvojnásobné překročení povolené rychlosti a samozřejmě podstatně zvýrazněná míra zavinění. Ve skutečnosti se vše stalo na rychlostní komunikaci mimo obec. Řidič nepřekročil povolenou rychlost.
To vše čtenáři podlého výplodu Zuzany Kemenyové nemohli vědět, takže v nich zcela jistě utkvěl pocit, že se exministryně Daniela Kovářová dopustila čehosi nemravného. Morální újma, kterou jí autorka způsobila, je nevratná.
Článek je ovšem jen jedním z mnoha, jež se v poslední době vyrojily a směřují k vytvoření mýtu o špatné ministryni, podléhající vlivu exministra Pavla Němce, dopouštějící se ve velkém různých nepřístojností. Od těch ostatních se liší nehorázností a průhledností použité lži. Je ukázkou mizerně zvládnutého řemesla.