Česká lékařská komora i řada dalších profesních sdružení (ambulantní specialisté, stomatologové) vyzvaly své členy při pomoci s očkováním proti koronaviru. Nejde o líbivé gesto pro veřejnost. Spíš o jednoduché kupecké počty. Při dostatku, zatím od jediného producenta, jsou nejefektivnější cestou velká očkovací centra. Vezmeme-li velice hrubě průměrný počet těch, které bude třeba proočkovat v jednom okrese, pohybujeme se někde mezi 50 - 70 tisíci obyvatel. Něco zvládnou praktici, ale distribuce zatím jediné dostupné vakcíny je logisticky velice náročná.

Cestou jsou zatím velká očkovací centra. Takže pokud by jedním centrem prošlo denně 1000 našich spoluobčanů a centrum bude pracovat sedm dní v týdnu deset hodin, budeme potřebovat dva měsíce pro podání prvé dávky. Po třech týdnech, kdy má dojít k aplikaci druhé dávky, se celý postup fakticky zastaví nebo bude třeba dramaticky navýšit kapacitu centra. Představa, že menší zdravotnická zařízení typu okresní nemocnice vše zvládnou vlastními silami, je naivní. Lékaři i sestry prostě nejsou.

Takže jsem oslovil kolegu, který má na starosti koordinaci očkování v kraji. Dál šlo všechno jako na drátkách. Překvapivě vlídné a rychlé vyřízení formalit na osobním oddělení nemocnice. Vyhradil jsem si dny, kdy bych mohl pomáhat. Praxi provozuji jen na částečný úvazek, takže to rozhodně nebyl nepřekonatelný problém. Potěšilo mě, že dobrovolníků - jak lékařů, sester i těch, kteří mají mít na starosti administrativu - je poměrně dost. Nikdo z nich asi nezbohatne, za přislíbenou hodinovou odměnu nedostanete domů instalatéra. Ti lidé prostě chtějí pomáhat. Očkovací centrum je připravené v místním kulturním domě. Tady ale pohádka končí.

Příští týden nebudeme potřeba. Není vakcína. Tohle selhání nepadá na vrub vlády, ani našich poslanců napříč celým politickým spektrem. Ti se alespoň starají o pobavení národa pranicí v parlamentu. Smlouvy, které uzavřela Evropská unie s producenty, jsou veřejnosti neznámé, včetně případných sankčních doložek za nedodání preparátu. Stejně tak nevíme téměř nic o postupu, kterým jsou vakcíny schvalovány na evropské úrovni. Vše zajišťuje bruselská byrokracie. Dá se předpokládat, že pracuje stejně“ efektivně“ jako ta naše.

Bohužel, virus žije svým vlastním životem. Tvrdošíjně odmítá respektovat čísla jednací, úřední hodiny, dokonce i dovolené. Drze překračuje mnohdy jinak nepřekonatelné hradby mezi úřadem A a úřadem B. Kašle na ideologické mantinely, které brání nákupu vakcíny od těch nesprávných producentů. Sympatie běžného občana tak získávají Britové, kteří šli vlastní cestou při povolování vakcín, i Maďaři, kteří si dovolili nakupovat ideologicky nežádoucí očkovací látku. Není nic strašnějšího než dát lidem naději a poté pomyslné světlo na konci tunelu zhasnout. Bohužel, nejen v našem státě tak přibývá lidí, kteří si kladou kacířské otázky.

Co vlastně můžeme čekat od byrokratického aparátu, který věnoval spoustu energie velikosti banánů nebo správnému zakřivení okurek? Jehož hlavním starostí jsou zářné bezuhlíkové zítřky v roce 2050. Co můžeme čekat od molocha, v jehož čele stojí dáma, které se téměř podařilo zlikvidovat bundeswehr?

Neviditelný virus se tak může stát koncem existence nejen bruselské byrokracie, ale bohužel i koncem celé evropské myšlenky.