Co vás, pane Hvížďalo, zaujalo tento týden v médiích?

Dva články a oba se týkají České televize: pondělní komentář Martina Komárka, který věnoval veřejnoprávním institucím, a úterní rozhovor generálního ředitele České televize Petra Dvořáka v Hospodářských novinách. Mladá fronta mě překvapila zpochybňováním existence veřejnoprávních institucí, protože to bych od média, které o sobě tvrdí, že je seriózní, nečekal a rád bych si tam přečetl zasvěcenější a hlubší analýzu tohoto problému, a v Hospodářských novinách mě zase překvapil Petr Dvořák, který tam řekl u nových Událostech, že - cituji - "teď, když jsme změnili formu, můžeme se soustředit na obsah."

Tak začněme u vyjádření generálního ředitele ČT, co vás na něm tak překvapilo?

Opačná logika uvažování: To máte jako když nejdřív vymyslíte obal a pak teprve začnete hledat produkt, který v něm budete prodávat. S touhle logikou - jak redaktoři připomínají - by každé privátní médium muselo zkrachovat. Každý kreativec ví, že nejprve musí mít dokonale definovaný obsah a z něho následně vyplyne forma. Postupuje-li se opačně, zužuje se prostor pro originální přístupy, což je to jediné, čím může televize připoutat diváky: Opakujete-li témata, která lidi znají z internetu, rozhlasu a printu, a ještě jim dáte každý den stejnou formu, zmenšujete si šanci někoho zaujmout.

Vraťme se teď ke zpochybňování veřejnoprávních médií. Co stálo v Mladé frontě Dnes?

Ono to začíná již titulkem, který zní Veřejnoprávní snílci, který oba ředitele televize i rozhlasu považuje apriori za nerealisticky myslící lidi, protože si autor komentáře myslí, že jde o přežitou formu. To ale, jak ukazuje vývoj v naší civilizaci, neodpovídá skutečnosti, protože zvláště po třetí mediální krizi, kdy se boj mezi médii o čtenáře, posluchače a diváky přiostřil, což vede k zjednodušování, banalizaci, sázení jen na osvědčené hvězdy, tedy k cenzuře, význam veřejnoprávních médií zvyšuje. Má to několik důvodů: Veřejnoprávní média totiž vytvářejí tzv. sjednocující prostředí, což je podmínka vzniku kvalifikovaného veřejného mínění.

Co to je sjednocující se prostředí?

To je prostředí, v kterém se mluví jazykem, který je srozumitelný většině. Jen prestižní a veřejnoprávní média jsou totiž schopná, pracují-li řádně, překládat soustavně a současně ptydepe politiků do přirozeného jazyka, blemblem řeč PR agentur do přirozeného jazyka, bulvární ejakulaci emocí do přirozeného jazyka a naopak odborné oborové jazyky překládat s přiměřenou mírou zjednodušení do přirozeného jazyka, aby se lidé mohli ve společnosti orientovat. Dále jen veřejnoprávní média necenzurují ty, které pouští na obrazovku: zaručují všem relevantním hlasům za stejných podmínek vstup do veřejného prostoru, podílejí se na spoluvytváření morálně-legálních autorit, které ve veřejném prostoru oponují prominentům z politiky a byznysu a podporují segmentovaný pluralismus, tedy představují občanům co největší vějíř názorů, který se vztahuje k důležitým tématům.

Konec konců, kvůli tomu byla nakonec veřejnoprávní média zaveden po vzoru BBC na konci šedesátých let i v USA, kde se jmenují Public Broadcasting Service, protože to bylo mnohem levnější než platit armádu úředníků, která kontrolovala, jak privátní média dodržují povinnosti veřejné služby, které jim přikazoval zákon. Jediný rozdíl od evropských veřejnoprávních médií je v tom, že v USA musí v PBS mít soukromý sektor o jedno procento větší podíl, než státy, města, univerzity a církve, které tato vysílání provozují. Tedy existence veřejnoprávních médií se v Evropě nezpochybňuje, to činí jen extrémní pravice a levice, jen se uvažuje o novém systému financování.