Dvě věci: článek kolegy Tomáše Zahradníčka v MF Dnes s názvem Proč ve zprávách není, co v nich není a přednáška rakouského filozofa a esejisty Konrada Paula Liesmanna s názvem Jednou to bude minulost, o které se psalo skoro ve všech médiích u příležitosti udělení ceny Dagmar a Václava Havlových. Obě události totiž spolu souvisí. Pan Zahradníček připomíná, že otázku, kterou položil již v názvu svého článku, si klade odborná veřejnost, protože je zklamaná skutečností, že zprávy, které pokládá za prvořadé, se nikde v médiích neobjeví, zatímco média jako na běžícím pásu šíří informace, které se příslušné odborné veřejnosti zdají podřadné a zavádějící. Pak autor vypočítává kritéria, která musí zpráva splňovat, aby se dostala do médií a odpovídá takto: musí být 1. aktuální, 2. našimi prostředky sdělitelná, 3. závažná, 4. zajímavá a 5. ověřitelná.

Vy s těmito parametry nesouhlasíte?

Na první pohled se s nimi souhlasit dá, ale stačí, když se člověk nad těmi pojmy trochu zamyslí a hned zjistí, v čem je ošidnost těchto kritérií. Aktualita a informace totiž není totéž, to věděl již německý filozof Hans Georg Gadamer, který zemřel před osmi lety, když napsal, že informace je jen takový druh sdělení, jehož význam s nabývajícím časem roste, zatímco aktualita je takový druh sdělení, jehož význam se s nabývajícím časem blíží nule. Plníte-li noviny aktualitami a nezamýšlíte-li se na jejich důležitostí, tedy trvanlivostí sdělení, dopouštíte se chyby: kašírujete svět. Je to také jedno z kritérií, které se používá pro odlišení bulváru od prestižních médií. Bulvár pracuje s aktualitami, prestižní média s informacemi. A podobně, budeme-li uvažovat o druhém kritériu, které hovoří o tom, je-li zpráva prostředky daného média sdělitelná, zjistíme, že i tento bod je ošidný, protože jak napsal již McLuhan v šedesátých letech The Medium is the Message. Jinými slovy je-li estetika a forma média příliš zjednodušená a marketingem tlačená k tomu, aby zasáhla co nejvíc konzumentů, skutečně podstatné zprávy se do takového média již z principu dostat vůbec nemohou. Estetika diktuje etiku. A v tom je problém našich popmédií.

A co s tím má společného profesor Liesmann?

Pan profesor Liesmann ve své přednášce řekl toto: "Trh, jemuž jsme až donedávna bezmezně důvěřovali, zná sice Futures..., nepočítá však v rocích a staletích, nýbrž v sekundách a minutách. Zrychlení, které od průmyslové revoluce zachvátilo lidstvo, pohltilo oprávněně nejen budoucnost, ale i přítomnost. Musí-li vše přicházet stále rychleji, musí všechno i rychleji mizet. Víme, že většina toho, co vyrobíme a produkujeme, je určena k rychlé spotřebě, a proto nemá žádnou budoucnost." A my můžeme dodat, že totéž bohužel platí i o mediálních produktech, které díky těmto proměnám už nejsou z velké části schopné nás o ničem podstatném informovat: kvůli tomu ztrácíme schopnost se v naší společnosti orientovat a zodpovědně se i rozhodovat. A to třeba i ve volbách.

Situace by se mohla změnit jen tehdy, kdyby se z konzumentů médií stali opět čtenáři a posluchači, a to se může stát jen tehdy, když na mediálním trhu vznikne skutečná konkurence. Zatím všichni spolu soutěží jen v jednom segmentu trhu, a proto jsou stále stejnější. Ale protože tu chybí mnohaletá tradice prestižních médií a veřejnoprávních médií, které ve staré Evropě nastavila před desítkami let vysoké standardy, nevím, jestli jsme toho v nejbližší budoucnosti schopní.

Autor je novinář a spisovatel