Neviditelný pes
První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996KNIHA: V německém zajetí při výrobě V-2
Její veřejné prezentace po 65 letech se dožil už jen autorův syn, od něhož komunisty zatracenou a sešrotovanou knihu s jejím rukopisem získala
Společnost Edvarda Beneše a k vydání ji připravily předsedkyně této organizace historička prof. dr. Věra Olivová a Jana Čížková (Nakladatelství EVA – Milan Nevole, Praha, 304 stran). Úryvky z ní přečetla podmanivým hlasem herečka Hana Benešová (*1972), potomek rovněž Benešova rodu, z něhož jedenáct členů bylo zatčeno gestapem - po celou dobu války byli vězněni a čtyři z nich usmrceni ďábelskou technikou. Jsou zahrnuti mezi 360 000 mrtvých občanů naší republiky na konci této válečné apokalypsy.
Ke slovu ve velké zasedací síni Magistrátu hl. m. Prahy, kde byla kniha představena, se přihlásil také někdejší autorův spoluvězeň Alexandr Venglář (*1920). Ovšem autorova paměť na očité svědky z koncentračních táborů byla obdivuhodná. Uvádí jich v knize desítky včetně jejich civilních povolání a míst původu, z nichž mohou ještě někteří být naživu. Jistou zajímavostí jsou zejména Petr Zenkl a Alois Neumann, budoucí národně socialističtí představitelé a členové našich poválečných vlád, když první z nich po únoru 1948 emigroval a stal se předsedou exilové Rady svobodného Československa ve Washingtonu.
Jak závažné skutečnosti a svědectví sdělovala Benešova kniha „V německém zajetí“ lze doložit mimo jiné tím, že její informace byly využity již v norimberském procesu s válečnými zločinci nacistického Německa ve dnech 20. listopadu až 1. října 1946. Zvlášť mimořádné jsou kapitoly s obsáhlým líčením nejvíce střeženého a přísně utajeného podzemního koncentračního tábora pod jménem Dora s továrnou Mittelwerke, čtyři kilometry od města Nordhausenu (v kraji Erfurt na úpatí Harzu).
Zde se vyráběly nejtajnější německé zbraně „V-2“ s 16 metrů dlouhou raketovou bombou o hmotnosti 980 kg a rychlostí 1600 metrů za sekundu už po desáté sekundě letu. Raketa sama vážila 2700 až 3000 kg, když posléze visela v ohromné 25 metrů vysoké hale na drátěných lanech pojízdného jeřábu. Každá měla radiové zařízení pro pohyb kormidel rakety, napájené elektrickým motorem, jehož součástí byla olejová pumpa se 7000 obrátkami a vysokém výkonu. Tento tzv. trimmotor byl velmi malý a lehký, všechny čtyři od jedné rakety se vešly pohodlně do aktovky. Po 70 sekundách měla raketa dosáhnout do výše 90 kilometrů a rychlosti 3600 km za hodinu. Její akční rádius byl 3000 km.
Mnohé jiné a další podrobnosti získával český vězeň Jiří Beneš jako písař vojenské kontrolní a přejímací komise v této podzemní továrně. Uměl dobře německy a výborně ovládal psaní strojem. Stal se součástí a nástrojem ustavičného pracovního vypětí pod obávaným komandem esesmanů a krutých vězeňských bachařů.. Uvažme, že se pracovalo v podzemním lágru, jímž byly dva tunely dlouhé 2200 metrů, dvanáct metrů široké a stejně tak vysoké, spojené řadou šachet a rozsáhlými halami. Původně je začali Němci stavět už v roce 1926 pro uskladnění miliónů hektolitrů benzínu a olejů. Teprve za války, když Angličané zničili na Baltickém moři továrnu na tajné zbraně a když podobnou továrnu rozbili Američané ve Vídeňském Novém Městě, rozhodla se nacistická generalita z nařízení samotného vůdce a s podporou válečného průmyslu a finančních oligarchů vyklidit benzinové skladiště u Nordhausenu a postavit zde velmi rychle továrnu na nejvíce utajovanou německou zbraň.
V náročných a nelidských podmínkách zde hynuli vězňové ve stovkách denně. V době od 1. ledna 1944 do 2. dubna 1945 bylo při výrobě „V-2“ zahubeno a přišlo o život více než 22 000 převážně zahraničních vězňů (z Němců pouze a výhradně jen několik desítek kriminálních těžkých zločinců z káznic a z povolání). Většinou umírali tak rychle, že bylo nutné dodávat stále nové a nové vězně z ostatních koncentračních táborů, aby původní stav byl udržen a výroba se nemohla zastavit.
Přesto celá produkce byla ve skutečnosti ohromným podvodem, jak odhalil Jiří Beneš podle stejně přísně utajovaných výpovědí samotných vynálezců. Báli se přiznat neúspěchy, museli zahájit sériovou výrobu bez prototypu, německý stát investoval miliardy do tohoto pochybného podniku a nechtěl přijít o své zisky , své tu sehrály četné menší i větší sabotáže vězňů (včetně autora, který se už po válce ve své knize doznal, jak se mu dařilo měnit dokumentaci k příslušným raketám, přičemž falešně číslované úvodní listiny byly podepisovány důvěryhodnými přejímacími techniky a kontrolory).
Po válce v knize Jiřího Beneše bylo také poprvé zveřejněno, že ze 6330 raket, vyrobených v Mittelwerke za výše uvedenou dobu, jich bylo 540 spotřebováno při zkouškách, 5222 bylo posláno nazpět jako neupotřebitelné a rozmontované, 60 jich zůstalo neodesláno a pouze 508 jich bylo skutečně vystřeleno, přičemž více než polovina z nich minula své cíle. Za tento žalostný výsledek nacistické Německo zaplatilo přes dvě miliardy marek.
Ale všichni esesmani, civilní zaměstnanci a vojáci o „V-2“ hovořili jen s největší úctou a obdivem, vyprávěli o jejích vlastnostech, jak smetou ohromným výbuchem vše v celém širokém okolí kamkoliv dopadnou, že tato zbraň rozdrtí Anglii a rozhodne konečně zběsilou válku. Jiří Beneš v utajovaných rozhovorech nestačil své kamarády ujišťovat, že nová zbraň může sice vyhrát jednu bitvu, ale nikdy nerozhodne o válce. Protože to bude nakonec mravní síla a hospodářská moc, kdy bude nacistické Německo rozdrceno ohromnou převahou Spojenců a také vnitřním mravním rozkladem. „Přesto pohled na každou novou raketu nám připomínal, na čem a pro koho my pracujeme, ale zároveň nás nutil přemýšlet stále a znovu, jak bychom mohli ten ďábelský vynález poškodit či zničit…“, říká autor na jednom přesvědčivém místě, jakých je v knize značné množství.
Jeho kniha, jako ostatně všechny knihy jeho strýce Edvarda Beneše a stovky dalších knih českých autorů, byly vyřazeny z knihoven a likvidovány komunisty jako odpad. O katastrofálních důsledcích, které vedly a stále ještě vedou k desinterpretacím o demokratických tradicích předválečných i válečných dějin naší země, se přesvědčujeme neustále. Rovněž tak o historickém výkladu česko-německých vztahů a téměř negativnímu hodnocení samotného vzniku Československa a jeho vývoje i po druhé světové válce. V takových chvílích si nelze nevzpomenout na vystoupení Edvarda Beneše 14. prosince 1945, když na prvním sjezdu Svazu osvobozených politických vězňů a pozůstalých po obětech nacismu, řekl varovná slova před budoucí politikou stoupenců nacistů: „Že začnou, o tom buďte přesvědčeni. A konečně přijdou opět, aby od očišťování přešli k útoku. Buďte na tento útok připraveni a mějte svá fakta a své záznamy, své vzpomínky pohotově, neboť se nikde tolik nezapomíná, jako právě v politice…“
Kniha Jiřího Beneše je takovým pramenem, z něhož se mohou dnešní generace napájet, ucítí-li žízeň. Avšak přimět k napití, když žízeň není – to je spíše současná realita naší společnosti. Historička českých dějin paní Věra Olivová ve svém pokročilém věku neumdlévá, když říká, že je zapotřebí vždy a za všech okolností nastavovat zrcadlo válečné doby, znovu a znovu do něho nahlížet a uvědomovat si její memento.
