Když občas nahlédnu do novin (i do těch strašných), nebo když nechtěně vyslechnu rozhovory lidí na veřejnosti (původně jsem napsal v kavárně, ale ono by to u nás mohlo bohužel dostat jiný význam), zmocní se mě těžko identifikovatelné obavy a nálady. Ty pak, jsou li umocněny dotazy některých známých, kteří začínají setkání místo obvyklého „ahoj“ slovy „tak co říkáš tomu Babišovi“ (místo tohoto jména dodejte Chovance, Sobotku, Šlachtu a desítky jiných), mě vedou k tomu, že si vždy vzpomenu na Hanse Falladu (1893-1947) a jeho nejznámější román Občánku, a co teď?

Ne, nechci zde vyprávět příběh málo sebevědomého človíčka Pinneberga a jeho ženy s příznačným jménem Ovečka, který autorovi posloužil k charakteristice malosti, bezvýchodnosti a neschopnosti. Možná, že by bylo dobré, kdybyste si ho po čtyřiaosmdesáti letech přečetli také. Vyšel totiž v roce 1932 jako obraz života v Německu, avšak velice rychle vyšel česky (1933 přeložil Ivan Olbracht pod pseudonymem Vrbata), vzápětí přišlo do kin jeho filmové zpracování (1933 německý režisér Wendhausen, 1934 americký režisér Borzage) a objevil se i na českých jevištích. V roce 1935 ho například dávalo Městské divadlo v Ostravě. Je stále nějak platný, protože v roce 1938 podle tohoto románu vznikl v Německu další film, s názvem Staré srdce jde do světa (režisér Junghans) a v roce 1987 pod stejným názvem byl natočen německý televizní film (režisér Knötzch). V roce 1960 vznikl podle tohoto Falladova románu například italský televizní seriál.

Čím tak zaujal autor svět kolem nás ve třicátých letech minulého století? Především svými postřehy a vývody, jakkoli nedoporučuje žádná řešení. K nim musí čtenář dospět sám. I v tom je genialita autorova.

I přes jeho mnohá osobní negativa (drogy, alkohol, zpronevěra) ho svět ctí. Byl po něm pojmenován asteroid, v Gartwitzu má muzeum a téměř čtyřicet let uděluje město Neumünster jednou za dva roky Cenu Hanse Fallady. Odpovědět jednou větou na to, v čem je i pro naši dobu tento román aktuální, nelze. Musíte si ho přečíst. V antikvariátech je dost českých překladů, neboť u nás naposledy vyšel v roce 1973 v Odeonu. Jenže když vyšel u nás ve třicátých letech minulého století, mohli jsme mu rozumět jinak. Totéž platí i pro dobu totalitní. Dovolil bych si tvrdit, že teprve dnes je tento román znovu aktuální. Události a doby se pochopitelně navlas neopakují. Chování lidí a otázky, které jim doba klade, ano. Je to smutné a poučné zároveň. Lidé, čtěte!

P. S. A kdybyste chtěli něco ausgerechnet o dnešku, zkuste román Vlk mezi vlky.