19.3.2024 | Svátek má Josef


KNIHA: Modrá krev v protinacistickém odboji

23.1.2020

Se šlechtou je u nás, či spíše „v nás“, v zemích Království českého, už po staletí problém. Vynecháme-li to, že většina našich knížat a králů z počátku trvalé existence státu si brala za ženy Němky, což je poněkud zatajovaný problém, protože pak byla přemyslovská krev silně ředěna krví germánskou. I když nejen jí.

To „národ“ tak nějak opomíjí, páč by pak neměl moc pohledné „národní dějiny“. První „malér“ ve vztahu s naší šlechtou započal hned za vlády prvních Habsburků na českém trůně, tedy za Ferdinanda Habsburského, od roku 1526. Jak vždy připomínal Masaryk. Mimochodem, Ferdinanda jsme si sami zvolili.

Hlavní malér ve vztahu národa a „zemské šlechty“ vypukl, jak známo, po bitvě na Bílé hoře. Vyhnání utrakvistické (tedy kališnické) šlechty , vyhnání vzdělanců, poprava „českých pánů“ (z nichž byli mnozí Němci a jeden Slovák) a jejich nahrazení zahraniční katolickou šlechtou tíží národ a jeho vztahy se šlechtou dodnes. Jirásek tomu dal navíc na frak, umělecky velmi zdařile, a filmy z „Husitské trilogie“, plné nacionalismu a také komunismu, tomu dodaly.

Šlechta jsou podle mnoha našinců cizinci a vůbec páni. A když i třeba nejsou zlí, tak jsou směšní a úlisní. Jak dokazují scénáře všech českých pohádek o králích. Už od Pyšné princezny. I ten Troška udělal ze šlechticů v Princezně ze mlejna naprosté idioty. Lid to chce, lid to mám mít. Padá to na úrodnou půdu.

Důvodem bylo také to, jak píše momentálně nejznámější český šlechtic, kníže Karel VII. ze Schwarzenbergu, v úvodu knihy „Modrá krev v protinacistickém odboji“, že zemská, či lépe snad řečeno „územní“ šlechta prostě německojazyčná byla. Svatá říše římská (národa německého), do níž jsme patřili od roku 1004 do roku 1806, a pak Rakousko-Uhersko byly německy mluvící. A tak byla logicky i naše šlechta německy mluvící. Ostatně za Rakouska byla a u většiny českých a moravských obyvatel ještě za první republiky němčina „ die zweite Muttersprache“. Tedy druhá mateřština.

Ale možná že díky návratu části zemské šlechty po roce 1989, dále pak diskusím o restitucích šlechtických a církevních majetků, se probudil i zájem o šlechtu. O české šlechtě u nás nevíme prakticky nic. Za první republiky to byli „rakušáci“, tedy nepřátelé, a za bolševika tuplem. Takže jsme se o nich až na ideologické nadávky nic neučili. A dodneška se o nich nic neučí. To je, jako byste národu zatajili dědečka anebo si uřízli jednu nohu.

Modrá krev

Otevřete-li si knížku „Modrá krev v protinacistickém odboji“, najdete hned v úvodu, napsaném Jeho Jasností knížetem a také bývalým českým ministrem, základní informace o české a moravské šlechtě.

Už v devatenáctém století se zemská šlechta rozdělila na dva zásadní politické tábory. Na takzvaně „ústavověrné“, kteří byli smířeni s podřadným postavením Království českého v rakouském mocnářství. Ti byli obecně více liberální a spíše pročeští a požadovali pozvolný pokrok ve vývoji společnosti a státu.

Proti nim stála skupina takzvané „státoprávní šlechty“, která hájila historická práva koruny svatováclavské. Ovšem ta měla velmi konzervativní a prokatolický postoj. Nakonec se to po vzoru Německa všechno rozdělilo podle národnostního klíče, takže mnohé staré české rody se objevily na „německé“ straně a mnohé pobělohorské rody na straně „pročeské“. U nás je to vždycky v politice tak nějak zmatené. Údajná pravice, tedy ODS, buduje „sociální stát“ a údajná levice, tedy ČSSD a ANO, zvyšují občanům daně.

Po televizním a hojně sledovaném seriálu „Modrá krev“ o návratu šlechty po roce 1989 přišly v desetidílném seriálu rozhlasové „Paradoxy české šlechty“. Vše to bylo zajímavé, ale monotematické. To „utrpení“ bylo sice skutečné, ale protože bolševici sebrali v té samé době kdekomu kdeco, třeba všem sedlákům pole a statky či majitelům bytové domy, a zabavili také všechny živnosti, nemá to utrpení šlechty, jakkoli skutečné, holt na občany takový dopad.

Dnes přichází zajímavá kniha o šlechtě z jiného úhlu pohledu. O šlechtě v protinacistickém odboji. Důležitá kniha, zvláště proto, že my dodnes neznáme skutečnou historii odboje. A prakticky vůbec nikoho nenapadá, že by mohli nějací „šlechtici“ bojovat proti nacistům. Většina si myslí, jak byla vyučována, že my tady vůbec žádnou skutečnou národní českou šlechtu nemáme. A když, tak jsou to „katolický kolaboranti z doby po třicetileté válce“, že?! Podivný, ale běžný postoj.

A tak pitomý, že existuje dokonce fanatický odpor vůči navrácení sochy největšího vojevůdce naší historie (vedle stejně tak problematického Žižky) maršála Radeckého, správně tedy Josefa Václava Antonína Františka Karla hraběte Radeckého z Radče, samozřejmě šlechtice, na Malostranské náměstí. Prý to byl odporný „rakušák“, jak hlásali pomatenci po roce 1918. To, že na nás už od vstupu na Staré město a Malou Stranu ze všech stran shlížejí z fasád paláců a domů historické rakouské orlice, pomatencům nevadí.

Kniha „Modrá krev v protinacistickém odboji“ začíná podrobněji rokem 1938 a pak se zaobírá dalším tajeným úsekem našich dějin. A to druhou republikou. Aby pak pokračovala dějinami a politickou rolí Československu věrné části starých rodů v době začátku státního útvaru zvaného „Protektorat Böhmen und Mähren“. V období protektorátu z hlediska šlechty musíme brát na zřetel skutečnost, že nacisté předpokládali, že veškerá zemská šlechta bude proněmecká. Což se však nestalo. Část šlechty podporovala Československo a demokracii. Odpovědí nacistů byly zábory majetku, dosazení nacistických správců a věznění.

Schwarzenberg na Malém náměstí

Mnohé šlechtické rody a jednotlivci se zapojili do protinacistického odporu a odboje, což přiznat se dodnes politikům a novinářům tak nějak nehodí do krámu. Ostatně, co si vybavíte, pokud uslyšíte slova „šlechtic s puškou v ruce“? No jistě, hon na zvěř, panstvo na koních a kolem chudí a hladoví vesničané, pro něž byl lesní pych hrdelním zločinem. To ovšem byl ještě středověk.

Co takhle kníže František Schwarzenberg, otec dnešního Karla, v československé uniformě a se samopalem v ruce v době Pražského povstání? 

Fotografie ukazuje knížete Schwarzenberga na Malém náměstí, v bezprostřední blízkosti Staroměstské radnice. Až tam pronikla i německá motorizovaná děla a tam se za velkých obětí bránili povstalci. Jak vypadalo skutečné Pražské povstání, si porovnejme se světově slavným povstáním v Paříži. V Praze padlo v době povstání okolo tří tisíc Pražanů. Dodnes se do toho nepočítá cca 300 padlých vlasovců. Ve světově slavném povstání v srpnu 1944 v Paříži padlo okolo 1500 povstalců. V jejichž řadách bojovala také Československá bojová družina. Wikipedie o ní bohužel nic neví, já sám jsem se o ní kdysi dozvěděl od majora francouzské Cizinecké legie Olina Závory. Ten tam bojoval ve francouzských řadách při osvobození Paříže.

Lobkowicz za kulometem

A co takhle představa prince u Tobruku? A za kulometem, myslím že Brenn. O tom nebylo v českém filmu „Tobruk“ nic. Tam se řešily psychické a „lidskoprávní“ problémy, jen ne proboha skutečnost. Mimochodem, asi mi ve filmu ušlo, ale přiznali vůbec, že 11. čs. pěší prapor byl u Tobruku podřízen polské „Samostatné brigádě Karpatských střelců“? Ta totiž patřila k oné skupině „západních Poláků“, které naši politicko korektní a levicoví publicisté nemohou ani vystát. Takže pod tehdejším podplukovníkem Klapálkem sloužil nejvyšší český šlechtic, princ Eduard Josef Lobkowicz. Který za svoji vlast dokonce prolil vlastní krev. Ovšem, byl to šlechtic, tak co nám, uvědomělým, je po něm, že?!

Dneska jsme až skoro pobláznění z našich západních letců, což byli skutečně mimořádní hrdinové, ale nějak nám v panteonu polistopadové historie lehce nahradili všechny ty hrdiny od Dukly. Oni tankisté na T34, pěšáci i letci na východě jsou tak nějak dneska na „špatné straně“...

Jistě, už celé to prostředí letadel ve Velké Británii je daleko efektnější. Jistě, 2500 našich lidí,prošlých perutěmi RAF, z nichž 531 padlo, to je na tak malý národ obrovský výkon.

Colloredo-Mansfeld ve spitfiru

Ale oni našinci letci nebojovali jen v 310. a 313. stíhací peruti. Ale v deseti dalších perutích, polských anebo anglických. A je tady i jeden u nás neznámý válečný pilot a význačný český šlechtic, i když s americkým pasem, a to Franz Ferdinand Colloredo-Mannsfeld. Otec tří dětí. Do války už nemusel, bylo mu 32 let. Po výcviku nastoupil u britské 72. stíhací perutě (Basutoland) a zúčastnil se bojů jako pilot spitfiru nad kanálem La Manche, v Africe i jinde. Byl sestřelen a smrtelně raněn, když doprovázel americké bombardéry B-26 Marauder při náletu na odpalovací rampy německých V1. Co dodat.

Vynechal jsem další hrdiny, jako třeba Mariána Jiřího Patzelta, který sloužil 25 let u RAF. Nejprve za války jako palubní střelec a operátor na liberátorech. Palubní střelec , to není žádná sranda. Od té doby, co nás pár kluků z letiště v Mladé zkoušeli po kubánské krizi jako zadní palubní střelce na Il-28, si jich cením ještě víc.

Marián Jiří Patzelt se vrátil domů, ale po únoru 1948 odešel zpět do Británie a sloužil další léta jako důstojník letectva.

Zdeněk Dohalský

Nakonec jen uvedu osud šlechtice Zdeňka Bořka Dohalského z Dohalic, knížete ze starého českého rodu datovaného od roku 1395. Vstoupil hned po okupaci do odboje, spolupracoval s předsedou protektorátní vlády generálem Aloisem Eliášem, který vskrytu spolupracoval s odbojem a Edvardem Benešem. Po nástupu Heydricha a zatčení Eliáše se Dohalský ukryl do ilegality. Nakonec Dohalského gestapo celkem náhodně našlo. Boj o jeho záchranu, do kterého se zapojila šlechta, čeští bachaři na Pankráci, dokonce komisař Gall z pražského gestapa, který byl napojen na český odboj přes svoji pražskou milenku Hertu Bauerovou, poloviční židovku, byl nakonec neúspěšný. Na příkaz z Berlína „vyhladit ty, kteří nebyli předáni soudům a jejichž spisy nebyly uzavřeny“, byl 7. února 1945 ve věznici gestapa v Malé pevnosti Terezín popraven. V té době byla v Malé pevnosti likvidována perspektivní česká budoucí inteligence, jako dlouhodobý záměr nacistů vyvraždit i tu část odbojářů a inteligence, která ještě unikla smrti.

Smrt z rukou katanů je pro všechny stejná. Pán anebo kmán. A vzpomínáme-li na ty běžné odbojáře, měli bychom vzpomínat i na ty, co měli u jména šlechtický predikát.

Modrá krev v protinacistickém odboji. Zdeněk Hrazda, Jiří Plachý, Jiří Rajlich. Nakl. Tváře, 2019.

*****************************

Při příležitosti uctění Dne památky obětí holocaustu bude v Městské knihovně v Praze, Mariánské náměstí 1, uspořádána beseda s autorem knihy Mauthausen – ďábel v líbezné krajině Václavem Vlkem st. a historiky Vlastislavem Janíkem, Jaroslavem Čvančarou a Vojtěchem Šustkem. Kniha obsahuje příběhy bojovníků proti nacismu, osudy hrdinů heydrichiády, Sokola, brněnských odbojářů a popisuje děj od výstavby koncentračního tábora až po hrdinské osvobození vězňů statečnou jednotkou americké armády.
Beseda, ukončená autogramiádou, se koná 27. ledna 2020 od 17 hodin.
Zájemci o historii si zde budou moci zakoupit knihu se slevou 100 Kč.

pozvanka