Už když jsem knihu Vladimíra Palka četla letos v březnu poprvé, zaujala mne jak obsahem, tak stylem – především svým sžíravým humorem. Pak jsem ji na několik měsíců odložila a když jsem se do ní teď ponořila podruhé, bylo to úplně v jiné situaci. Mezitím totiž u nás v Česku proběhla bouře kolem tzv. církevních restitucí, tedy zákona o částečném vyrovnání s církvemi.

Zkušenost to byla hrozná. Vynořily se nejen starší protikatolické resentimenty, ale především nová hloubka české neznalosti o křesťanství a o katolické církvi. Ze svého dětství ji nepamatuji: tehdy byl zřetelný tlak na odchod z církve a ve školách nátlak na nás, děti, zesměšňování a urážky. Na druhé straně každý věděl, co je kostel, co je mše, každý znal alespoň Desatero a pár základních reálií. Dnes už nikdo, vyjma aktivních křesťanů, neví o církvi vůbec nic, ale zato nasákl jakousi nenávistí k evropským dějinám a k minulosti vůbec. Papež Benedikt to nazval "evropskou sebenenávistí".

Předpokládám, že úroveň znalostí bude patrně na Slovensku vyšší, ale přesto jsou základní problémy tytéž.

Palkova kniha se rozpadá na dvě části: na jedné straně historie rozpadu KDH, vznik nové strany a její neúspěch, na druhé straně rozbor obecné situace v Evropě. Schválně je uvádím v tomto pořadí, i když Palko sám vychází z charakteristik evropského vývoje a teprve pak ji uzavírá slovenským problémem.

Klíčovým pojmem knihy je "antropologická revoluce". Poprvé jsem ji zaregistrovala v roce 1998, kdy papež Jan Pavel II. řekl v Latinské Americe, že dnešní formou ateismu je popření člověka jako Božího stvoření. Je to vlna, která zasáhla celou západní civilizaci; není správné z ní obviňovat pouze Evropskou unii, protože nejdrastičtější nátlak na křesťany dnes existuje ve Velké Británii, která je k EU poměrně kritická, navíc tato civilizační krize plně zasahuje například Švýcarsko, které členem EU vůbec není. Ani Amerika jí neuniká, i když např. v USA je náboženská praxe daleko živější. Kromě toho považuji za nejvýznamnější frontu protikřesťanského boje Organizaci spojených národů, kde jsem se v roce 2000 zúčastnila konference o ženách a viděla jsem, jak světová levice transformovala sexualitu, věc ze své povahy soukromou, ba intimní, do politické kategorie.

Terčem útoků světové levice je křesťanství, ale především katolická církev. Je to jediná skutečně globální instituce, která působí i tam, kde je – jako náboženská instituce – utiskována nebo přímo zakázána. To není paradox, ale přímý důsledek křesťanské nauky, jak ji formuluje Matoušovo evangelium v kapitole 25: "Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království. Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, … Cokoli jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili." A tak v Pákistánu, kde je konverze muslima ke křesťanství trestná, rozvinula dr. Ruth Pfau (sestra kongregace Mariina srdce) "Národní program kontroly lepry", díky němuž se podařilo tuto chorobu prakticky vyhladit, v Nepálu, kde je z 23 milionů obyvatel jen 6000 katolíků, provozují desítky škol, kam chodí většinou muslimové, a starají se o desetitisíce uprchlíků z buddhistického Bhútánu, v Etiopii, kde je katolíků 0,7 %, vykonávají 90 % sociální práce…

To vše v situaci, kde se v tradičně křesťanských zemích zpochybňuje křesťanská tradice a prosazuje se striktně sekularistický pohled na člověka a jeho místo ve světě. Zdá se, že odpor proti křesťanskému základu společnosti je dnes důslednější právě v oblastech, jež se stále ještě považují za křesťanské.

Palkova kniha se snaží vyrovnat s tímto odporem, s nímž se musíme vyrovnávat na "křesťanském Západě", s odporem vůči křesťanskému dědictví, za něž jsme odpovědní. Je přitom paradoxní, že v zemích zatížených ateistickým tlakem komunismu je přístup k ideologii antropologické revoluce o mnoho střízlivější: odpor k "lidskoprávní agendě", jež staví jednotlivé skupiny obyvatel proti sobě, je zřetelnější. Tento odpor je naším posláním, který není dán ani tak náboženským přesvědčením, jako spíše zdravým rozumem.

Kniha Vladimíra Palka "Lvi přicházejí" vyšla ve vydavatelství Michala Vaška, Prešov, 2012.