Život Konrada Henleina mě osobně nikdy příliš nezajímal, až ho nově, v jedenadvaceti kapitolách, zpracoval Emil Hruška (*1958). Ten vytěžil starší biografie, ale nejen to a nemá v knize nefunkční slovo navíc. I proto vnímám titul Henlein. Vůdce sudetských Němců (2020) jako ucelené vyprávění shrnující kolekci nečekaných pohledů na jednoho známého Obergruppenführera SS.

Emil Hruška tu mimochodem dokazuje, že není jen autor non fiction, ale i schopný beletrista. K věci přitom nepřistoupil nijak bohémsky a odpovědně prošel řadu periodik od roku 1921. Rovněž různé archivy a fond Konrada Henleina v Liberci, což je zločincovo rodiště, kde je - stejně jako ve Varech - dodnes čestným občanem. Hruškova kniha, odvážím se to říct, místy dosahuje kvalit nedávného Pattersonova majstrštyku Poslední dny Johna Lennona (2021).

K dispozici měl Hruška už ke čtyřicítce různých publikací, zápisů, studií a sám za ně jmenuji aspoň čtyři starší pramenné knihy: Kariéra učitele tělocviku (1983), Jak jsem je stíhal (1946), Konrád Henlein (1937) a Život plný nenávisti (1977). K tomu existuje i Henleinem podepsané dílo Reden und Aufsätze zur völkischen Turnbewegung (1939).

Konrad Henlein (1898-1945) bojoval v prvé světové válce, pracoval v bance a stal se cvičitelem Německého turnerského svazu i předákem Sudetoněmecké vlastenecké strany. Bylo na něj spácháno, počínaje rokem 1935, několik atentátů, jimž se Hruška detailněji věnuje, a při vší prostoduchosti se stal tolerovaným vůdcem díky kamarádům za zády. Na ideologii měl Waltera Branda, na politiku Heinricha Rutha. Ale odpovědnost oba rádi viděli na jeho bedrech. Projevy sám takřka nepsal a byl podobnou loutkou, jako dnes v USA dost možná jistý pan Biden. Povahou nesmělý, postavou nevysoký, překvapivě mu chybělo charisma. Působil nicméně zvláštně: bezbranně. A nikomu nevadil. I proto (a pro příjemný bas) se octl v centru. Jako syn Češky od pohledu vzbuzoval důvěru a dělal, co mu řekli. Nehraná zdrženlivost mu pomohla nahoru, ale neostýchal se post vytěžit. Působil skromně, v osobním styku příjemně až jemně. Sňal-li brýle, měl bystré, inteligentní oči. Dokonalý pan Průměrný. Je asi příznačné, že jej nebyli schopni karikovat ani ti nejlepší kreslíři. Byl malicherný, ale s dokonale „lidovou“ náturou. Bodrý, pohodlný, poživačný, nekonfliktní, zbabělý, sobec, sebelítostivý, se sklony k hysterii. Přečkal léčky vlastních kolegů a dokázal mít vedle manželky i milenku: sekretářku Annemarii, jejíž choť byl na frontě. 6. 5. 1945 oslavil 47. narozeniny. Téhož večera zněl z rozhlasu jeho poslední projev. 8. 5. s bílou vlajkou na autě vyjel z Varů do Lokte, vstříc Američanům. Na výšině nad městem ho jeden kapitán pěkně poprosil, aby si přestoupil do jejich vozu, a tím se stalo z vyjednávání zajetí. Počítal s tím?

Možná. Ale nepřiznal totožnost. Ocitl se v chebském zajateckém táboře, v areálu podniku Premier-Werke, a v temné místnosti se svíčkou na stole byl vyslýchán. Další noc ho přepravili do plzeňských kasáren. O půlnoci na 10. 5. si tu nařízl tepny a jelikož se následná transfuze (solným roztokem) nepovedla, skonal. Proč tak složitě? Otázka je na místě, neboť měl ampule s cyankáli. Jimi se fanaticky zabili už jeho rodiče a sestra. Emil Hruška ale v té souvislosti přiměl k rozhovoru vedoucí Ústavu soudního lékařství Lékařské fakulty UK v Plzni MUDr. Helenu Kvapilovou, která míní, že se zločinec zabít nechtěl. Šlo o pokus demonstrační. Chtěl jen pryč z tábora a podle lékařky mu s řezáním tepen pomohl adjutant a přítel Hugo Umann, který se pak pohodlně dostal do Německa a ještě udělal v letech padesátých kariéru jako cvičitel, aby se jejím vyvrcholením stala celostátní turnerská slavnost v Mnichově (1958), kde byl zástupcem hlavního cvičitele.

A Henlein? Leží v Plzni na Ústředním hřbitově v jednom hrobě s třemi oběťmi dubnového náletu 1945. Choť jej přežila o víc než půl století: zemřela roku 1995.