Václav Havel v nové knize Prosím stručně bilancuje své politické působení po 17. listopadu 1989. Mnohé jeho názory se jistě stanou předmětem diskusí, ať již jde o obecné věci politické nebo charakteristiky lidí a jejich počínání.
Měli by si ji přečíst i ti, kdo nyní v předvolební kampani podněcují protikomunistickou hysterii včetně požadavků zákazu KSČM a propagace komunismu. Havel v knize přesvědčivě vysvětluje, jak to bylo a proč nebylo možné KSČ zakázat.
Sám se musím teď vyslovit aspoň k dvěma věcem, kde s Havlem nemohu souhlasit. Uvádím je proto, že nemají pouze osobní význam, ale jistým způsobem v ideově politickém smyslu přesahují až do současnosti.
Havel tvrdí, že při jednání delegace Občanského fóra s delegací vlády vedenou Mariánem Čalfou o zrušení článku 4 Ústavy o vedoucí úloze KSČ ve státě a společnosti jsem měl poté, co Čalfa a členové jeho delegace na tento požadavek přistoupili, navrhnout zakotvení vedoucí úlohy dělnické třídy či pracujícího lidu. Tento můj domnělý návrh připisuje mé „nostalgii po komunistickém ideologickém jazyku“.
Nevím, jak Havel k této fabulaci dospěl. Žádné takové jednání se nekonalo. Potvrdil mi to Čalfa i různí představitelé OF. Ani Jiří Suk, pozorný analytik činnosti OF, ve své velké knize Labyrintem revoluce žádné takové jednání nezaznamenal.
OF tehdy předložilo Adamcově vládě řadu politických požadavků. Nebylo to jen vypuštění článku 4 o vedoucí úloze KSČ, ale i článku 6 o Národní frontě a článku 16 o marxismuleninismu jako státní ideologii. Ústavní zákon, který v tomto smyslu Ústavu upravil, přijalo Federální shromáždění už 29. 11. 1989.
Chápu, že s odstupem času si člověk nemusí přesně pamatovat, co všechno a kdy se stalo. Přesto mne Havlova charakteristika udivuje. Měli jsme tehdy různé otevřené diskuse a spory, ale tuto otázku a kritiku mé „nostalgie po komunistickém ideologickém jazyku“ jsem od něho nikdy neslyšel. Protože jsem si Havla pro jeho působení v disentu a v čele OF velmi vážil a vážím, hodlám u toho setrvat a nebudu o možných pohnutkách tohoto zvláštního tvrzení spekulovat.

Poměrný systém prosazovalo OF

Vážnější je druhá věc, jež se týká tehdejšího sporu o volební systém do parlamentu. Havlovu interpretaci pozadí mých postojů musím rozhodně odmítnout. Udivuje mne, že s ní Havel po tolika letech vůbec přišel a že ani nyní není s to kritičtěji posoudit své názory z tehdejší doby, pokud jde o volební systém a spory, jež jsme o něj vedli.
Z mé strany to nebyl osobní střet s Havlem. I když jsem své názory důsledně hájil, prosazoval jsem většinové stanovisko OF. Proto jsem tehdy ve sporu o volební systém nezvítězil já, jak Havel píše, ale zvítězil většinový názor OF preferující systém poměrného zastoupení.
Jsem přesvědčen, že praktické zkušenosti z polistopadového vývoje prokázaly, že tehdejší politické rozhodnutí o proporcionálním systému bylo v zájmu demokratické evoluce ČSFR a ČR a že přispělo k vytváření politického pluralismu u nás.
Havel píše, že on tehdy s Petrem Pithartem a dalšími bojoval za „většinový volební systém, který by dával naději, že v budoucích parlamentech se budou objevovat opravdu důvěryhodní lidé a nejen servilní produkty stranických aparátů“. Podle jeho slov tehdy nevěděl, „proč Zdeněk Jičínský tak bojoval proti seberozpuštění OF a za poměrný volební systém. Teprve po čase jsem to začal chápat. Kdyby šli reformní komunisté do voleb samostatně, neměli by moc šancí se do parlamentu dostat, tu naději měli jen jako součást OF... Většinový systém by je mohl v důsledku obecné rezervovanosti k reformnímu komunismu vyřadit“. Musím kategoricky prohlásit, že tato motivace mne tehdy vůbec nenapadla a nevím ani o někom jiném, kdo by tak uvažoval. Ani z žádného jednání OF nic takového nelze vyčíst. Důvody pro poměrný volební systém byly zásadní a je mi líto, že ani po časovém odstupu je Havel není s to ani částečně uznat.
Parlamentní demokracie nemůže být založena jen na aktivitě důvěryhodných lidí, jak se domníval Havel, ale potřebuje pro svou existenci pevnou institucionální strukturu. Byl jsem přesvědčen, že se u nás musí vytvořit systém politických stran s jasnou a rozlišitelnou programovou orientací. Kandidáti do parlamentu musí být voleni jako jejich představitelé, nikoli jako nezávislé individuality. OF se tehdy nemohlo „seberozpustit“, protože by tu nebyl nikdo, kdo by přejal jeho roli vedoucí síly sametové revoluce v uskutečňování demokratických přeměn. Vedle OF tu byly jen strany bývalé Národní fronty, které však neměly morální kredit. Nové politické strany sice vznikaly, ale chybělo jim potřebné zakotvení v občanské společnosti. To vyžadovalo prověření v čase.
Většina v OF si byla vědoma, že OF do budoucna nevydrží, protože bylo vnitřně příliš heterogenní, ale v létě 1990 bylo nenahraditelné v úloze politického a morálního vůdce demokratické revoluce. Zároveň si nepřála, protože opravdu usilovala o pluralistickou demokracii, aby kandidáti OF získali ve volbách všechny mandáty, ale aby do parlamentu byli zvoleni i zástupci jiných stran. Kdyby byl tehdy přijat většinový volební systém, byli by zvoleni jen kandidáti OF - až na dvě výjimky, dva poslance KDU-ČSL na jižní Moravě. Proces vytváření politického pluralismu by byl tak labilnější a komplikovanější.
Systém poměrného zastoupení i s pětiprocentní omezovací klauzulí se v polistopadovém vývoji osvědčil. Oprávněně je možno konstatovat, že výrazně napomohl vytváření relativně stabilního systému politického stranictví. Tento systém má řadu slabin a trpí různými neduhy, jež jsou předmětem oprávněné kritiky. Jeho nedostatky však nejsou způsobeny systémem poměrného zastoupení, ale mají hlubší historické a sociální kořeny.

Právo, 18.5.2006