V prvém dílu článku jsem čtenáře seznámil s jednou z ukázek přístupu k trestu jako k pomstě a posedlosti státního zastupitelství a justice nutkáním ukládat co nejpřísnější tresty.

Odsouzený J.J. sice nastoupil trest, ale nesmířil se s ním. Dal to najevo i způsobem, jakým se rozloučil se svobodou: uspořádal pro kamarády domácí zabijačku.

Oporu našel v rodině, která hned po neúspěchu odvolání začala hledat cestu k zvrácení rozsudků obecných soudů. Změnil obhájce a prostřednictvím nového podal dovolání a po jeho neúspěchu ústavní stížnost.

Analýza trestního spisu vedla k závěru, že v postupu orgánů přípravného řízení nejsou významné napadnutelné vady, důkazní nouze působila jako vis maior. Jedinou cestou byla revize složitých znaleckých posudků s nadějí, že by se v závěrech znalců na straně žalobní našly slabiny. S touto myšlenkou rodina začala připravovat řízení o povolení obnovy procesu. J.J. opět změnil obhájce.

Rodina se nejdříve obrátila na primáře Michala Berana, znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství a forenzní traumatologie. Tento znalec přijal koncept najetí vozidla zezadu, zranění popsal zhruba stejně jako znalci Martin Dobiáš a Olga Císařová a uznal příčinnou spojitost mezi kolizí těla P.H. s autem a jeho úmrtím. Souhlasně s nimi vyslovil domněnku, že zjištěná malá pojezdová rychlost auta byla dostačující pro dosažení zničujícího účinku nárazu na játra. Nicméně současně připustil, že příčinou zranění jater by mohla být také neodborně provedená resuscitace. Pozastavil se také nad tím, že poškozená jsou pouze játra a dolní dutá žíla, zatímco okolní orgány v dutině břišní zůstaly netknuty. Označil to za neobvyklé a usoudil, že násilí působilo na poměrně malé ploše.

Posléze se rodina dověděla o případu zprošťujícího rozsudku ve věci vedené u Krajského soudu v Ústí n.L.-pobočka Liberec pod sp.z. 52 T 4/2005 a u Vrchního soudu v Praze jako soudu odvolacího pod sp.zn. 8 To 34/2008, v které byl odsouzenému na základě znaleckého posudku prof. Jiřího Strause původně uložen trest odnětí svobody v trvání deseti let. Zvrat ve prospěch obžalovaného přinesl revizní posudek z oboru forenzní biomechaniky, zpracovaný znalcem ad hoc doc. Karlem Jelenem z Fakulty tělesné výchovy a sportu KÚ.

Rodina se tedy obrátila na znalecký ústav Fakulty tělesné výchovy a sportu Karlovy university, vedený doc. Karlem Jelenem, který po půlroce práce předložil komplexní znalecký posudek, přehodnocující celou soustavu důkazů, na nichž stál prvostupňový rozsudek. Pracovali na něm znalci z více odvětví, od forenzní biomechaniky až po zdravotnictví. Nad prof. Jiřím Strausem měli převahu v dokonalém přístrojovém vybavení a použití modernějšího softwaru a výhodě víceoborové týmové spolupráce. Tam, kde se znalci obžaloby spokojili s odhady, odkazem na zkušenost nebo prostou vírou, zde nastupovalo exaktní měření, odkazy na mezinárodní standarty a citace odborné literatury.

Posudek obsahuje ostrou kritiku postupu Jiřího Strause, který měnil své závěry podle potřeb znalců z oboru zdravotnictví, ale vytýká přizpůsobení také znalcům strany žalobní z oboru dopravy a Michalu Beranovi. Podle měření a výpočtů skupiny doc. Karla Jelena vozidlo najelo na pošk. P.H. zepředu rychlostí do 4 km/hod. a náraz nastal do třetiny stehna. Řidič měl výhled na P.H. zakrytý sloupkem kabiny a nemusel jej periferním viděním zachytit. Zcela jistě se rozjel bez plynu, což nesvědčí domněnce, že vyjel s úmyslem ublížit poškozenému. Udělená kinetická energie nebyla dostačující na tak závažné poškození jater.

Překvapující jsou úvahy znalce z oboru zdravotnictví Jana Hemzy, který na základě statistiky a citací z literatury dokládá, že rozsah poškození jater odpovídá nárazu vozidla, jedoucího rychlostí nejméně 50 km/hod. nebo pádu z velké výšky. Pravděpodobnost, že by zmasakrování jater způsobilo vozidlo, jedoucí rychlostí do 10 km/hod., označil za nulovou. Ve prospěch jeho závěrů ostatně svědčí např. známá nehoda Romana Janouška, ale i můj osobní zážitek, z které jsem vyvázl s několika odřeninami, modřinami a pochroumaným loktem. Z rozmístění oděrek a hematomů po povrchu těla P.H. a z vývoje jejich zbarvení a dále ze zjištění příznaků začátku hojivého procesu v játrech znalec vyvodil, že náraz, který způsobil poničení jater, způsobilo rychle se pohybující těleso, dosahující poškozenému do výše lopatek, a to nejspíš v době 6-24 hod. před smrtí, možná i dříve. Podle jeho tvrzení poškozený mohl s poškozenými játry nějaký čas žít, aniž by měl významné subjektivní potíže. Pád, vyvolaný nárazem auta, dokončil na játrech dílo zkázy, odbrzdil proces, vedoucí k vykrvácení. Znalec ale připustil také možnost poškození jater neodborně provedenou resuscitací.

Slabou stránkou výše uvedeného vyjádření jsou chybějící důkazy o nehodě, odpovídající údajům ve znaleckém posudku, což umožnilo žalobci, soudu a znalcům žaloby závěry Jana Hemzy odmítnout jako nesmyslné. Pomáhali si ovšem „podpásovkou“: interpretovali jeho zjištění tak, jako by k protržení dolní duté žíly došlo bezprostředně při srážce s neznámým tělesem. Je pravda, že po něm musí smrt následovat velmi rychle.

Neobvyklosti rozsahu poškození jater při tak malé pojezdové rychlosti auta při nárazu do těla P.H. si všimli všichni zúčastnění znalci z oboru zdravotnictví. Michal Beran a Jan Hemza navíc připouštějí možnost poškození jater při neodborné resuscitaci.

Jakmile proskočila k novinářům zpráva, že se připravuje pokus o obnovení procesu J.J., začala se rozjíždět mediální štvanice proti němu a jeho rodině. První drsné projevy nevole se objevily již v červenci r. 2013. Nikdo neprojevil veřejně pochybnost nad přiměřeností rozsudku s J.J., nikdo se nepozastavuje nad tím, že stále chybí významný svědek z místa činu – muž, kterého v onen tragický červencový večer napadali opilí mladíci. Od zahájení řízení o povolení procesu pak zní nenávistný mediální doprovod nepřetržitě. Čtenáři bulváru si přejí pomstu za smrt mladého člověka bez ohledu na míru zavinění řidiče, novináři je v tom podporují. Jako by neštěstí jedné rodiny mohlo umenšit trápení druhé.

Řízení o povolení obnovy procesu proběhlo u zlínské pobočky Krajského soudu v Brně v období mezi 15. květnem a 9. červencem 2014. Na rozdíl od pražského soudce Jiřího Lněničky, který v r. 2008 doc. Karla Jelena jako oponenta proti prof. Jiřímu Strausovi vůbec nepustil do soudní síně (intervenující státní zástupkyně VSZ v Praze v tom měla jasno: „proč bychom poslouchali dalšího znalce, když těm posudkům stejně nerozumíme“) a připustil jej jako znalce ad hoc až po zásahu Ústavního soudu, předseda senátu Jiří Dufek účast celé skupiny znalců na veřejném jednání sice nepovažoval za nezbytnou, ale nakonec ji připustil, umožnil jim výklad, doplněný diaprojekcí a vystavil je otázkám soudu i stran. Od r.2008 se ovšem ledacos změnilo: forenzní biomechanika prodělala vývoj, který ji zbavil nátěru šarlatánství, doc.Karel Jelen byl jmenován řádným znalcem a naopak dřívější vládce oboru prof. Jiří Straus byl odvolán z funkce vedoucího katedry Policejní akademie a hrozí mu ztráta oprávnění působit jako znalec. Kvalita jejich postavení je v jistém smyslu opačná než v r. 2008, což ovšem žalobce ani soud neberou na vědomí, protože se jim to nehodí do mozaiky.

Dojem z chování celého senátu byl takový, že jeho členové naslouchají výkladu velmi pozorně a chápou, o čem je řeč. Předseda senátu se tvářil rozšafně, vlídně. V soudní síni byla pohoda. Již zde se ale projevil první rušivý moment. Intervenující státní zástupce- stážista Jiří Zemek založil do spisu krátkou cestou úřední záznamy o podání vysvětlení několika svědků, kteří měli prokázat, že P.H. kromě střetu s vozidlem Touareg neutrpěl žádný jiný úraz. Kromě kamarádů zesnulého byla mezi nimi i jeho matka. Státní zástupce nesdělil, zda je policie iniciativně vypátrala, zda se přihlásili sami, případně zda je někdo zorganizoval, ačkoli se jedná o okolnosti, významné pro posouzení věrohodnosti svědků. Soud se po nich nepídil, otázky obhajoby zůstaly bez odpovědi. Na pozadí čtyřletého nezájmu o osobu klíčového svědka z místa činu stojí pohotová angažovanost orgánů činných v trestním řízení v neprospěch obviněného za pozornost.

Na dalším veřejném jednání vystřídal stážistu Jiřího Zemka státní zástupce KSZ Brno, mediálně známý Roman Kafka, a pohoda skončila. Vstup do řízení zahájil veřejným oznámením v soudní síni, že zamýšlí podat trestní oznámení na zadavatele znaleckého posudku a na znalce. Narušoval pak jednání vykřikováním o křivém znaleckém posudku. Poskytl rozhovory novinářům, v nichž si stěžoval na zastrašování policistů (kteří v této fázi v řízení v podstatě nepůsobili, takže smysl jejich zastrašování mi uniká) a státních zástupců a hovořil o nemravnosti pokusu o koupení spravedlnosti za peníze. Sliboval, že na veřejném jednání předloží důkazy o uvedených skutečnostech. Vrhl tím stín na obhájce a rodinu obžalovaného, ale i na znalce. Nakonec ovšem žádné důkazy nepředložil, pouze upřesnil, že obhájce ani rodinu obžalovaného neměl na mysli. Temné síly, jež se měly pokusit zvrátit výsledek procesu ve prospěch J.J. tedy neodhalil, nicméně čtenáři bulváru nadále ukazují prstem na rodinu a na obhájce.

V nepřítomnosti znalců z týmu doc. Karla Jelena pak obhajovali své závěry znalci ze strany žalobní. Terčem zpochybňování obsahu posudku, předloženého obhajobou, byl samozřejmě závěr znalce Jana Hemzy o úrazu, který měl P.H. utrpět před souzenou nehodou. Jiří Straus předložil na obhajobu svých tvrzení počítačovou animaci, na které procházela noha ležící postavy loukotěmi kola automobilu.

Došlo také na výslech svědků, dodaných žalobcem. Samozřejmě svědčili, že zesnulý P.H. byl večer před nehodou v pohodě, jeho matka vyloučila, že by měl nějaké potíže v posledních dnech. Roztomilá byla servírka, která si po čtyřech letech pamatovala přesně, kolik vypil P.H. piv, ale u ostatních spolustolovníků to nevěděla. Stejně se mýlila, protože na to, aby se s uvedeným počtem vypitých piv dostal P.H. na dvě promile alkoholu v krvi, by mu musela do piva lít vodku, avšak k tomu se nehlásila.

Všichni svědci měli osobní vztah k poškozenému a mají zájem na zachování původního rozsudku (aspoň to, když už nelze obžalovanému dále přitížit), protože změkčení trestu by vnímali jako zmaření pomsty.

Svědectví servírky a kamarádů jsou navíc bezcenná, protože pokrývají velmi krátký úsek života zesnulého. Nechci ale úplně zlehčit svědectví matky, která jej měla na očích delší dobu. Nicméně podotýkám, že život někdy připravuje zcela nečekaná překvapení. Znám hodně zblízka příběh patnáctileté dívky, která se před rodinou a učitelkou tělocviku běžně pohybovala v bikinkách a pouze díky povinné prohlídce patnáctiletých bylo zjištěno její těhotenství několik dní před porodem. Povila pak krásnou zdravou holčičku dva dny po svých patnáctých narozeninách.

Soud další rozvíjení dokazování nepřipustil. Nevyhověl požadavku obhajoby na konfrontaci znalců z týmu doc. Jelena s jejich odpůrci na straně žalobní, ani na provedení důkazu znaleckým posudkem Michala Berana.

Došlo na závěrečné řeči. Před nimi si ovšem Roman Kafka vynutil souhlas k provedení důkazu čtením nenávistných anonymů, jež vyjadřovaly vůli čtenářů bulváru, jak má dopadnout rozhodnutí soudu. Z hlediska objasnění skutečností byly zcela bezcenné, pouze přenesly do soudní síně špínu z ulice. Přidala se také zmocněnkyně poškozených Markéta Jančík-Vallová, které sice ze zákona nepříslušelo hodnotit důvodnost návrhu na povolení obnovy, nicméně s vědomím nepatřičnosti se do toho pustila. Oba výstřelky bez odporu strpěl předseda senátu Jiří Dufek, který na druhé straně nepřipustil věcné požadavky obhajoby na doplnění dokazování.

Žalobce to měl jasné: znalecký posudek týmu doc. Karla Jelena nepřinesl žádné nové poznatky. Skutková zjištění, která učinil nalézací soud v r. 2011 jsou nezpochybnitelná, obstála v odvolacím řízení, přezkumu Nejvyšším soudem ČR při projednání dovolání a vyhodnocení Ústavním soudem, odmítnuvším ústavní stížnost obžalovaného. Zjednodušil si ovšem situaci tím, že vzal za bernou minci i nesmysly, které při odvolacím řízení uplatnil žalobce Vladimír Kubík (viz 1.díl). Žalobce ale nedbal varovného poučení z výše zmíněné kauzy, souzené u Krajského soudu v Ústí n.L.- pobočka Liberec od r. 2005. Průběh tohoto případu byl daleko složitější: dvakrát rozhodoval odvolací soud, dvakrát Nejvyšší soud ČR, zasáhl Ústavní soud a zprošťujícího rozsudku se obžalovaný dočkal až v r.2010. Podobných příkladů trnité cesty ke spravedlnosti bych mohl uvést více. Tento zmiňuji, protože také v něm proti sobě stáli znalci prof. Jiří Straus na straně žalobní a doc. Karel Jelen na straně obhajoby.

Roman Kafka se snažil zmenšit význam závěrů doc. Karla Jelena z pohledu forenzní biomechaniky tvrzením, že znalecké posudky prof. Jiřího Strause nebyly pro výsledek původního řízení klíčové. Jenže kdyby se prof. Jiří Straus nepřizpůsobil přání znalců z oboru zdravotnictví a trval na svých původních úvahách, lékaři by nedokázali vysvětlit, jak poškozený ke zraněním přišel. Otevřel také cestu k připuštění vyšší než skutečné pojezdové rychlosti vozidla.

Žalobce samozřejmě odmítl domněnku o vzniku osudových zranění před nehodou u Kauflandu. Nedokázal ale vyvrátit zjištění všech znalců o mimořádnosti rozsahu poškození jater, popř. o jeho netypičnosti, ani důkazy Jana Hemzy o jeho neslučitelnosti s nízkou pojezdovou rychlostí. Tyto poznatky jsou ale podle mého laického názoru rozhodující pro posouzení důkazní situace po proběhnuvším řízení o povolení obnovy procesu, i když nastolení souladu mezi svědeckými výpověďmi přímých účastníků nehody a závěry z oboru forenzní biomechaniky o jejím průběhu také není bez významu. Vznikají zde proto jisté pochybnosti o původních závěrech nalézacího soudu.

Ve svém celku vystupování žalobce Romana Kafky v tomto procesu významně odporovalo zásadě nestrannosti státního zástupce a místy překračovalo hranice lidské slušnosti.

Soud si ovšem buď pochybnosti nepřipustil, nebo je vyhodnotil podle oblíbeného českého pravidla „in dubio contra reo“, kterým soudci často nahrazují opačnou zákonnou zásadu. Předseda senátu se dokonce pozastavil nad tím, že obžalovaný přichází s žádostí o povolení obnovy procesu čtyři roky po činu. Přenesl tím na něj odpovědnost za zdlouhavost soudního řízení, zřejmou z toho, že cesta od rozhodnutí odvolacího soudu dne 29. listopadu 2011 do doručení usnesení Ústavního soudu skončila až 3. ledna 2014. Každý, kdo se domnívá, že byl nespravedlivě odsouzen, má nezpochybnitelné právo využít na svou obranu všech zákonných prostředků. Vynášet nad ním morální odsudky kvůli jím nezaviněné délce procesu je nepřístojné.

Za daných okolností nepřekvapuje, že senát předsedy Jiřího Dufka obnovu procesu nepovolil. Obžalovaný podal na místě proti usnesení stížnost, takže se dočkáme pokračování, v němž se možná opět setkáme s Vladimírem Kubíkem, v minulosti spoluodpovědném za držení tří nevinných lidí ve vazbě po dobu 16 měsíců.

Pana předsedu senátu ale za nepovolení obnovy nekřižujme. Kdyby rozhodl jinak, stížnost by podal Roman Kafka a výsledek by byl v podstatě stejný. Soud takto pouze předal míč na další hřiště, odkud se patrně bude kutálet ještě dál. Ostatně nepravomocné usnesení nestojí za rozčilování až do jeho potvrzení stížnostním soudem.