28.3.2024 | Svátek má Soňa


JUSTICE: Trest jako pomsta I.

16.7.2014

Věznice se utěšeně plní. Za první pololetí letošního roku v nich přibylo 1122 odsouzených. Při tomto tempu budeme v polovině roku 2016 zhruba na stejné úrovni jako před Klausovou amnestií, přičemž si sotva kdo dokáže představit, co by se dnes dělo, kdyby bývalý prezident věznicím neodlehčil.

Doba od vyhlášení amnestie je příliš krátká na to, aby se zásadně změnila trestní politika státu, ale ani se nezdá, že by o to někdo příliš usiloval. Změna nemůže spočívat v tom, že se přestanou trestat skutečně spáchané trestné činy. Cesta vede přes promyšlenou a velmi intenzivní prevenci kriminality a možná ještě více přes péči o propuštěné vězně, která by se měla odrazit v podstatném omezení recidivy. Prospěšné bude širší využití alternativních trestů, zejména domácího vězení.

Za této situace je ale neodpustitelné, že se stále dostávají do vězení nevinní lidé nebo jsou provinilci odsuzováni k nepřiměřeně vysokým trestům. A když už se to stane nikoli ze zlé vůle, ale nedopatřením, státní zástupci a soudci se stejně snaží nevzdat se své kořisti.

K zhoršování situace přispívá chování novinářů, pro které jsou trestní procesy zdrojem senzací, a jimi podněcované veřejnosti, která v nich zčásti nachází příležitost k projevům morálního rozhořčení, zčásti jen vzrušující zábavu. Všechny dohromady spojuje vnímání trestu jako pomsty, která má být zásadně co nejtvrdší, bez ohledu na míru zavinění. Příliš mnoho myslí ovládá zásada „oko za oko, zub za zub“. Jsme přece všichni dobří křesťané…

Chtěl bych obsah posledních dvou odstavců přiblížit čtenáři na příkladu tragické trestní kauzy Krajského soudu Brno- pobočka Zlín, která v několika uplynulých měsících vířila veřejné mínění na Zlínsku a Uherskohradištsku. Úvodem musím ale připomenout, že k trestní odpovědnosti za trestný čin je třeba úmyslného zavinění, nestanoví-li trestní zákon výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti. Trest musí být přiměřený míře zavinění. Soud má v pochybnostech rozhodovat ve prospěch obviněného. A orgány činné v trestním řízení mají povinnost vést šetření ve prospěch i v neprospěch podezřelého.

Když dojde na lámání chleba, na všechny ušlechtilé zásady se zapomíná, zvláště v případech, kdy se kolem procesu rozvíjí hlučná mediální kampaň. Pak je ze všeho nejdůležitější dostat obviněného za mříže a uložit mu co nejkrutější trest i za cenu jejich opomenutí. A nespravedlivé rozsudky pak hájí státní zástupci i soudci za cenu ohrožení své profesní cti. Mohou si to dovolit, protože dojde-li přece jen k nápravě jejich zvůle, stát poškozenému zaplatí odškodnění, ale jich se to nijak nedotkne.

Případ, o němž píši, začal ve večerních hodinách 25. července 2010, kdy po posezení v restauraci přikráčeli alkoholem notně posilnění mladíci P.H. a O.Č. na parkoviště před Kauflandem v Uherském Hradiště Z neznámých důvodů začali napadat třetího muže. Dodnes se neví, kdo to byl, ani čím si útok vysloužil. Na parkoviště v té době přijel s autem Volkswagen Touareg další mladík, J.J., se spolujezdcem T.V. J.J. pocítil potřebu zasáhnout ve prospěch neznámého. Přijel k trojici, vystoupil z vozu, zeptal se, co se děje, čehož napadený využil k útěku. Když O.Č. odpověděl, že se nic neděje a strkanice již skutečně nepokračovala, J.J. se vrátil do auta a rozjel se bez plynu rychlostí do 4 km/hod. Mezi ním a P.H. před tím údajně nepadlo ani slovo.

J.J. si neuvědomil, že má kola stočená doleva. Nerozjel se proto přímo do světelného kužele reflektorů, kam upřel pozornost, ale do boku. Po ujetí asi 1 m ucítil, že na něco narazil. Zabrzdil, vycouval, vyběhl z auta a zjistil, že na zemi leží na zádech P.H. s roztaženýma nohama, s pravou nohou přitlačenou bočnicí pneumatiky. Když se k němu naklonil, zjistil, že je v bezvědomí, krvácí z ucha a chrčí. Začaly oživovací pokusy.

Toto vše od vstupu mladíků na parkoviště až do začátku oživování P.H. se seběhlo během 3,5 minuty. Vlastní nehodový děj od rozjezdu auta do zastavení po vycouvání trval pouhé tři sekundy. Následky té chvíle byly strašlivé.

Na oživovacích pokusech se do příjezdu záchranné služby zřejmě podílel hlavně O.Č., který nejdříve odháněl J.J. s tím, že „to P.H. rozchodí“, ale pak hlásil, že má kurs první pomoci a začal provádět resuscitaci. J.J. podpíral poškozenému hlavu a utíral mu krev.

Vyšetřováním bylo zcela nepochybně zjištěno, že auto nepřejelo přes nohu poškozeného, ani přes jeho tělo. „Spravedliví mezi lidem“ tomu nevěří, ale je to tak. Přesto P.H. v nemocnici skonal následkem vykrvácení: měl těžce poškozená játra, protrženou dolní dutou žílu, přes kterou vykrvácel, a utrpěl také zlomeninu lebky, patrně pádem na nějaký malý předmět. Podle pozdějšího vyjádření znalce zranění hlavy dávalo 80-90% naději na přežití, ale poranění jater a dolní duté žíly bylo smrtelné. Operatéři se pokoušeli naslepo zastavit krvácení, ale neuspěli, protože nezjistili, že krev proudí z protržené dolní duté žíly.

Vyšetřování probíhalo v situaci důkazní nouze. Řidič se při rozjezdu díval dopředu, nebyl připraven na zabočení vozidla doleva, výhled na P.H. mu patrně zakryl levý sloupek kabiny. Neviděl P.H. padat. Pouze se domníval, že zavrávoral a spadl pod kola. Jeho spolujezdec T.V. si v okamžiku pádu P.H. zapínal pás, měl hlavu skloněnou dolů, pád neviděl. Před rozjezdem viděl P.H. stát čelem k vozidlu, zabývajícího se mobilním telefonem. O.Č. věděl pouze tolik, že s P.H. stáli čelem k autu, které se rozjelo proti nim. On sám stačil uskočit, P.H. nikoli. Auto mu narazilo zepředu do horní části břicha. O.Č. se ale při vyšetřování choval jako nevěrohodný svědek. Lhal, že P.H. pil jen kofolu, ač měl v krvi více než dvě promile alkoholu. Ráno nevěděl, že v noci rozmlouval se strýcem zesnulého, který se přišel zeptat na průběh nehody, a nepamatoval si na to ani u soudu. Podle vlastního vyjádření vypil více piv než P.H. Nicméně dodatečně, s odstupem času, při třetím výslechu na policii, se jeho paměť probudila: vzpomněl si, že J.J. před nastoupením do auta řekl: „jak chcete, chlapci“. Přihlásili se další dva svědci, kteří viděli nehodu zpovzdálí. Byli to manželé. Oba shodně tvrdili, že P.H. stál před nehodou opřený rukama o kapotu, jako by chtěl zabránit v odjezdu auta. Srážku těla s autem ale neviděli, protože se právě v tu chvíli podívali jinam. V prachu na karoserii se ale nenašly otisky dlaní P.H. a i jiné příčiny vedly k tomu, že mimo žalobce Romana Kafku je nikdo nebral příliš vážně. Nenašel se důležitý svědek: muž, jehož napadali opilí mladíci. Policie po něm příliš nepátrala, novináři jeho nepřítomnost nerozmazávali a sám se nepřihlásil, ač v regionálním tisku se o případu hodně psalo a dostal se i do televize, takže o procesu mohl vědět.

Přestože v průběhu řízení byly výpovědi všech pěti svědků ve větší nebo menší míře zpochybňovány a v některých ohledech se vzájemně popíraly, v jednom se všichni shodli: P.H. stál před rozjezdem auta k němu čelem.

Za dané důkazní situace vyhodnocení míry zavinění řidiče zůstalo na znalcích. Byl přizván prof. Jiří Straus, tehdy ještě slavný a nezpochybnitelný znalec z oboru forenzní biomechaniky a vedoucí katedry na Policejní akademii, později z funkce vedoucího katedry odvolaný a čelící správnímu řízení o zbavení postavení znalce. Ten vědecky zdůvodnil, že vozidlo najelo rychlostí 5-10 km/hod. zepředu na P.H. a prudkým nárazem mu přivodilo zranění. Rychlost vozidla o d h a d l . Když mu ale znalci-lékaři řekli, že stopy na těle ukazují na náraz zezadu do bederní krajiny, pohotově vydal doplněk, kterým opět vědecky zdůvodnil, že náraz šel zezadu, po něm se tělo prudce prohnulo a rotací se stočilo tak, že poškozený padl na záda. Lékařům se přizpůsobil také znalec z oboru dopravy František Kropáč, který rovněž stanovil náraz zezadu do bederní oblasti, ale na rozdíl od Strause v y p o č í t a l rychlost vozidla při nárazu na 5 km/hod. Připustil, že řidič mohl mít zakrytý výhled na poškozeného levým sloupkem kabiny, ovšem poukázal na to, že nese odpovědnost, protože o pohybu osob před autem věděl. Lékaři-znalci Martin Dobiáš a Olga Císařová popsali těžké poranění jater a zlomení lebky. Domnívali se, že rychlost při nárazu 5-10 km/hod. je způsobilá způsobit tak těžká zranění, nicméně při výslechu před soudem Martin Dobiáš přiznal, že tak těžké zranění chodce při autonehodě za svou praxi neviděl. Konstatoval, že operatéři nenašli místo krvácení, ale k otázce jejich případného pochybení se nechtěl vyjádřit.

Všichni znalci v této fázi jednoznačně spojovali smrtící zranění s nárazem pomalu jedoucího vozidla zezadu do bederní krajiny poškozeného. Rozpor s jednotným svědectvím přímých účastníků z místa nehody nikoho nezaujal.

Shrnu-li obraz kolize vozidla s poškozeným P.H. ve světle známých skutečností, pak docházím k tomuto popisu: J.J. se úmyslně rozjel bez plynu rychlostí chůze proti P.H., stojícímu vlevo od něho, na něhož neviděl, a najel do něj zezadu, ač pět osob shodně tvrdí, že stál k vozidlu čelem. P.H. se po nárazu zezadu otočil a padl na záda. Není jasné, proč se J.J. nerozjel proti O.Č., s kterým si vyměnil pár slov, a na něhož viděl. Dává to vše smysl ?

Žalobce Roman Kafka přirozeně převzal závěry znalců a považoval za dané, že smrt P.H. byla zaviněna najetím vozidla, řízeným obžalovaným J.J. do zad poškozeného. Najetí považoval za úmyslné a to proto, že řidič musel vědět, že má stočená kola, a kde stojí mladíci. Pokud se tedy rozjel směrem k P.H., bylo to z jeho vůle. O úmyslu svědčil i výrok „jak, chlapci, chcete“. Jako zkušený řidič musel být srozuměn s následky, které pro lidské tělo bude mít srážka s vozidlem. Připustil pouze, že nelze dovodit záměr obžalovaného usmrtit. Za motiv jednání obžalovaného vzal jeho reakci na konflikt opilých mladíků s neznámým mužem, který podle jeho vyhodnocení byl určitě ostřejší, než svědci při výsleších připustili: J.J. chtěl podle žalobce „postrašit“ P.H. a neuvědomil si, co může způsobit. Proč měl „strašit“ právě P.H., s nímž nemluvil, a na něhož zřejmě neviděl, Roman Kafka neprozradil.

Ve výsledku pak Roman Kafka navrhl uznat J.J. vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví s následkem smrti a uložit trest poblíž spodní hranice trestní sazby, např. 9 let odnětí svobody. V případě, že by soud „vystačil“ s prostým ublížením na zdraví s nedbalostním následkem smrti, žádal opět trest při spodní hranici sazby, která je 5-10 let.

Když ale senát předsedkyně JUDr. Ivety Šperlichové přistoupil na mírnější právní kvalifikaci a uložil trest odnětí svobody v trvání sedmi let, tedy těsně pod polovinou trestní sazby, žalobce podal odvolání v neprospěch obžalovaného.

Odvoláním se u Vrchního soudu v Olomouci zabýval senát Vladimíra Štefana, žalobu zastupoval státní zástupce VSZ Olomouc Vladimír Kubík. Žalobce se sice v podstatě ztotožnil s úvahami soudu 1. stupně, ale požadoval zpřísnění právní kvalifikace. S příznačnou arogancí bývalého komunistického prokurátora podpořil požadavek nesmyslnými argumenty. Tak např. „rozhodl“, že auto v okamžiku střetu jelo rychlostí ne 5 km/hod., ale 5-10 km/hod. (rychlost vozidla se neřídí vůlí prokurátora, ale měřitelnými technickými vlastnostmi), dovolal se výroku „jak chcete, chlapci“, který slyšel jen opilec O.Č. Soud přirozeně požadavku žalobce vyhověl. Zpřísnil právní kvalifikaci a zvýšil trest na osm a půl roku odnětí svobody. To se stalo 29. listopadu 2011.

Přirozeně, v obou rozsudcích byly uloženy vedlejší tresty a povinnost náhrady škody, ale tím se kvůli stručnosti nezabývám.

Následovalo neúspěšné dovolání odsouzeného a po něm ústavní stížnost, podaná v červenci r.2012. Usnesení o jejím odmítnutí ze dne 18. prosince 2013 obhájce odsouzeného obdržel 3.ledna 2014. Teprve tím se otevřela cesta k podání návrhu na povolení obnovy procesu, ale to je již náplň dalšího dílu článku.

V každém případě den 25. července 2010 byl nešťastným pro dva mladé muže a pro dvě rodiny. Samozřejmě mnohem tragičtější je osud P.H., jehož život zhasl zhola zbytečně v nedožitých 21 letech, ale být ve 22 letech kvůli chvilkové nepozornosti a jejím následkům odsouzen k vysokému trestu také není důvodem k radovánkám. Zlá náhoda svedla oba mladíky v nešťastnou chvíli na nesprávné místo.