Dne 31. července 2013 pokračovalo u Obvodního soudu pro Prahu 2 hlavní líčení v neobvyklé kauze: nestává se každý den, že by se před trestní senát dostali jako spolupachatelé soudce a vysoký úředník ministerstva spravedlnosti. V tomto případě se jedná o kladenského soudce Vlastimila Matulu a bývalého vrchního ředitele justiční sekce ministerstva spravedlnosti Vladimíra Chrásteckého. O věci jsem psal již 30. května 2013 po zahajovacím dni hlavního líčení a 12. července po druhém hlavním líčení. Obžalovaní se odpovídají z pomoci k přerušení výkonu trestu Josefa Blažka a Rudolfa Tesárka, odsouzených za krádež 74 milionů Kč z auta bezpečnostní agentury. Trestného jednání se měl obž. Vladimír Chrástecký dopustit tím, že zadal obž. Vlastimilu Matulovi vypracování stížnosti pro porušení zákona a souvisejícího rozhodnutí o přerušení výkonu trestu výše zmíněných pachatelů. Soudce Vlastimil Matula jako stážista na ministerstvu spravedlnosti se měl provinit tím, že vypracoval stížnost tak kvalitně, že ji Nejvyšší soud přijal k projednání na veřejném zasedání. Oba jednali s vědomím, že podnět ke stížnosti pro porušení zákona již dříve vyhodnotila záporně referentka Ilona Jakůbková a paní exministryně podepsala soupis odložených stížností, v němž byl tento případ uveden.

Pak se podařilo podsunout dokumenty k podpisu exministryni Daniele Kovářové. Orgány činné v trestním řízení nezjistily, kdo se o tuto klíčovou část operace postaral.

Zato vyšlo najevo, že příkaz k propuštění podepsal a do věznice zaslal Matulův nadřízený, vedoucí oddělení Jiří Balzer, kterého ale státní zástupce neobžaloval.

Nejvyšší soud nakonec stížnost neprojednal, protože ji po nástupu k výkonu druhého mandátu vzal zpět exministr Jiří Pospíšil bez ohledu na nařízené veřejné jednání. Údajně tím chtěl vynutit rychlý návrat Josefa Blažka a Rudolfa Tesárka do vězení. Spěchal tolik, že odňal obžalované zákonnému soudci. Ale právní moc zpětvzetí nastala až dva dny po plánovaném datu veřejného zasedání Nejvyššího soudu, takže vlastně nedosáhl ničeho, co by dalo jeho zásahu punc rozumnosti.

V předcházejících dvou částech hlavního líčení soud vyslechl obžalované a řadu svědků, mezi nimi dva bývalé ministry spravedlnosti, Danielu Kovářovou a Jiřího Pospíšila. Nejzajímavější a jediný skutečně škodlivý pro obžalované byl výslech výše zmíněného Jiřího Balzera, který má na ministerstvu rozhodující slovo při rozhodování o podnětech ke stížnosti pro porušení zákona. Ten s podáním stížnosti zásadně nesouhlasil, odpor ale neprojevil, nakonec zařídil propuštění odsouzených a na účast na nekalém počínání obžalovaných navázal "práskáním" Jiřímu Pospíšilovi.

Třetí den hlavního líčení začal pod hlavněmi samopalů eskorty, která do soudní síně přivedla jako svědka recidivistu Jana Ptáčka, jenž se zná s ods. Rudolfem Tesárkem z místa bydliště a z ročního sdílení vězeňské cely. Uvedl, že se mu spoluvězeň chlubil známostí mezi jeho advokátkou a exministryní Kovářovou a brzkým propuštěním na svobodu, zaplaceným dvěma miliony korun. Záporné výsledky vyšetřování podezření na přijetí úplatku exministryní Danielou Kovářovou ale jeho výpověď zpochybňují, takže žalobkyně jí nepřikládá význam. Přesto na základě jeho tvrzení bulvární hyeny v titulcích oznámily světu, že propuštění zařídila odsouzeným exministryně Kovářová, popřípadě advokátka Hana Riedlová skrz paní exministryni, a to za dva miliony.

Nic zvláštního nepřinesly výslechy Ivany Svobodové, redaktorky Respektu, která se kdysi velmi zasloužila o rozvíření zájmu o příčiny přerušení výkonu trestu odsouzených Blažka a Tesárka, ani referentky Rešlové z útvaru Vladimíra Chrásteckého. Bývalý 1. náměstek exministryně Daniely Kovářové Marek Görges velmi důkladně vysvětlil administrativní mechanismus vyhodnocování podnětů ke stížnostem pro porušení zákona, ale do dokazování také nevnesl nic nového. Stejně jako před ním paní exministryně projevil potěšení, že konečně poznává soudce Vlastimila Matulu, kterého nikdy dříve neviděl, zato k Vladimíru Chrásteckému se hlásil jako ke spolužákovi.

Zklamáním byli odsouzení Josef Blažek a Rudolf Tesárek, kteří odmítli vypovídat jako svědci, "aby nezpůsobili trestní stíhání sobě nebo osobě blízké". Neměnně vlídná samosoudkyně se jim pokoušela tento postoj rozmluvit, ale neuspěla. Tesárkův komentář k výpovědi Jana Ptáčka by byl jistě zajímavý.

Z listinných důkazů stojí za zmínku zpráva Nejvyššího soudu, z které vyplývá, že naděje na vyhovění stížnosti pro porušení zákona, přijaté k veřejnému projednání, je hodně vysoká a svědčí ve prospěch argumentů obhajoby.

Čtením listinných důkazů skončilo dokazování a došlo na závěrečné řeči. Žalobkyně Pavla Otáhalová v podstatě opakovala odůvodnění obžaloby a s vystoupením tak trochu zápasila, což mohlo být způsobeno dlouhým pobytem v horké soudní síni. Samozřejmě trvala na tom, že obžalovaní jsou vinni ve smyslu obžaloby. Navrhla jim podmíněné tresty ve spodní polovině trestní sazby, pro Vladimíra Chrásteckého navíc žádá peněžitý trest a pětiletý zákaz činnosti ve státní správě. Naproti tomu oba obhájci, Tomáš Sokol za Vlastimila Matulu a Jiří Matzner za Vladimíra Chrásteckého, podali suverénní výkony. Jejich železná logika byla tvrdým protikladem k rozpačitému přednesu obžaloby. Jak se dalo předpokládat, žádají zproštění svých klientů.

Tomáš Sokol v podstatě poukázal na to, že jeho klient jako řadový pracovník na nejnižším stupni splnil zadání a nepochybně odvedl dobrou práci. Výstup ze své práce postoupil do ustáleného schvalovacího procesu nadřízených, za jehož průběh a výsledky neodpovídá. Není hříchem, že uplatnil jiný právní názor než řadová referentka ministerstva, která věc zpracovávala před ním, protože uplatňování rozdílných právních názorů je běžnou součástí soudní praxe.

Jiří Matzner poukázal na skutečnost, že není prokázáno, že to byl skutečně jeho klient, kdo vložil zakázku do příhrady Vlastimila Matuly.

Oba obhájci shodně poukázali na to, že jejich klienti jsou stíháni za něco, co nabylo účinnost teprve podpisem paní exministryně, přičemž svědek obžaloby Jiří Balzer jako přímý nadřízený Vlastimila Matuly nesplnil povinnost zastavit schvalování jeho díla, naopak završil akci zařízením propuštění odsouzených.

Samosoudkyně Mária Petrovková si vzala čas na promyšlení rozsudku, který vyhlásí ve středu 7. srpna 2013 ve 14:00.

Důkazní situace před vynesením rozsudku je neurčitá. Bezpečně bylo prokázáno jen to, že soudce Vlastimil Matula vypracoval kvalitní koncept stížnosti pro porušení zákona a rozhodnutí o přerušení výkonu trestu. Projevil odlišný právní názor na věc než řadová referentka, která vyhodnotila podněty ke stížnosti před ním a navrhla jejich odložení. Jeho dílo prošlo schvalovacím řízením a opatřeno všemi náležitými podpisy se vrátilo k jeho nadřízenému Jiřímu Balzerovi, který zařídil propuštění odsouzených. Nejvyšší soud přijal stížnost k veřejnému projednání, čímž potvrdil solidnost zpracování, ale nemohl ji projednat, protože ji vzal zpět exministr Jiří Pospíšil.

Jisté je selhání vedoucího oddělení Jiřího Balzera, který s podáním stížnosti pro porušení zákona údajně nesouhlasil, ale paní ministryni na rizika neupozornil, zařídil propuštění odsouzených, ale později vyprovokoval Jiřího Pospíšila k zpětvzetí stížnosti.

Méně jistá je ve světle dokazování úloha Vladimíra Chrásteckého, který měl pravomoc přidělit věc k vyřízení přes hlavu podřízeného vedoucího oddělení Jiřího Balzera, ale není prokázáno, že to udělal také v tomto případě. Současně byl jedním z těch, kdo měli pravomoc kontrolovat práci stážisty a případně ji nepropustit na vyšší stupeň řízení. Proti němu "svědčí" pravděpodobnost, popř. možnost, nikoli průkazné zjištění.

Neví se nic o tom, kdo zařídil podepsání stížnosti pro porušení zákona a rozhodnutí o přerušení výkonu trestu paní ministryní a dokonce nelze vyloučit, že došlo k souhře náhod, příznivé pro odsouzené. Nebyla zjištěna motivace zúčastněných k zásahu v jejich prospěch, z které by se dalo usuzovat, že jednali se záměrem pomoci jim na svobodu.

Je také jisté, že daný způsob nakládání s podněty ke stížnosti pro porušení zákona se v průběhu let uplatňoval jen výjimečně, nebyl však zcela ojedinělý. Musíme připustit, že způsobilost řadové referentky ministerstva a zkušeného trestního soudce k posuzování kvality provedeného trestního řízení může být rozdílná. Právě v tom může být příčina, proč někdo vrátil věc na stůl Vlastimila Matuly.

Posléze je jisté, že před soudem stojí referent s nulovou odpovědností a ředitel sekce ministerstva s odpovědností středního článku řízení. Orgány činné v trestním řízení nepotvrdily podezření proti paní exministryni a jejímu 1. náměstkovi, bez jejichž podpisu by byla práce Vlastimila Matuly jen zašpiněným papírem. Již tím dostává řízení nádech protismyslnosti.

Dobře viditelnou slabinou obžaloby je selekce "viníků". Že nestojí před soudem paní exministryně Daniela Kovářová a její 1. náměstek Marek Gorges, vyplývá z výsledků vyšetřování. Vynechání Jiřího Balzera je nejspíš odměnou za "práskání", což odpovídá totalitním praktikám prokurátorů. Nemusí být náhodou, že žalobce, který ho ušetřil, je bývalý prokurátor a člen KSČ.

V každém případě zlem není sama stížnost pro porušení zákona, ale pouze přerušení výkonu trestu odsouzeným. Paní exministryně Daniela Kovářová na základě svých zkušeností z advokátní praxe zastávala názor, že podezření na justiční omyl má být důvodem k přerušení výkonu trestu. Užívala proto tento nástroj častěji než její předchůdci. Skandál vypukl jen v tomto jediném případu. Bylo to sice riskantní, ale neprávem propuštění dnes stejně nemají kam utéci, protože policie si je najde téměř kdekoli. Jejich hledání je nákladné, ale odškodnění neprávem vězněných rovněž. Ostatně díky rozhodnutí Ústavního soudu prvostupňové soudy poměrně často propouštějí na svobodu nepravomocně zproštěné obžalované, i když podal státní zástupce odvolání. Někteří toho využívají k útěku ze země, ale nikdo nejde za jejich propuštění před soud. Je ostatně lépe, uteče-li deset viníků, než dostane-li se do vězení jeden nevinný.

Nechť usměvavá samosoudkyně Mária Petrovková rozhodne zítra jakkoli, na rozsudku bude ležet stín nejistoty daný tím, že exministr Jiří Pospíšil zabránil projednání stížnosti pro porušení zákona. Znemožnil tím prověření správnosti rozhodování obecných soudů soudci Nejvyššího soudu, tedy elitou českých trestních soudců. Je samozřejmě možné, že by Nejvyšší soud stížnost zamítl, ale pak bychom měli jistotu, že justice odsouzeným neukřivdila. Zde se projevil rozdíl v přístupu k presumpci neviny a zásadě "in dubio pro reo" mezi politizujícím advokátním koncipientem se studeným vztahem k lidem a zkušenou advokátkou, nadanou mimořádným sklonem k soucitu.