15.9.2019 | Svátek má Jolana


JUSTICE: Nechme Sicilanům jejich spolky

13.6.2008

Když někdy píšu do oblíbeného Psa, podepisuji se jako soudce. Což může být po komickoostudných projevech mého kolegy ze sídla tuzemské filiálky Volkswagen dost sebevražedné. Co nadělám, od právníků nelze čekat kdovíjaké zázraky. V Americe vyhodili prý jednoho mého kolegu, který uvěznil všech 36 diváků líčení, když se žádný nechtěl přiznat, že mu v průběhu něj zazvonil mobil. Určitě psali do novin i Castro, Husák a Lomikar, slovutní doktoři práv. Občas psychiatři, a to ještě jejich soukmenovce Karadžiče ani nechytli. I učitelé, nerdící se za kolegu neznámé aprobace ze Sorbonny, známějšího pod jménem Pol Pot. Nechci odvádět pozornost od vlastních řad, ani se přiživovat na aktuální kauze, když se zmíním o dalších profesionálech trestního řízení.

Jednomu se říkalo východočeský Cattani. Rád se vyjadřoval ke všem kauzám, které se kde šustly, bez ohledu na to, zda se ho věcně týkaly. Taky že gaunery nerad a dodnes se chlubí, že prý byl tuze přísný státní zástupce. Moc nechápu, jak se to pozná. Soudce napůl ucha poslouchá, jaký trest žalobce navrhuje, a beztak ho uloží na základě důkazů a vlastního uvážení (či senátu). Ještě možná tak u okresních soudů, kde v praxi i bez výslovné právní úpravy dochází zvláště ve zkrácených řízení někdy k něčemu jako dohodě o trestu mezi státním zástupcem a obhájcem. „Cattani“ však žaloval trestnou činnost, kde spodní hranice začíná pěti lety a tam žádnou domluvu moc očekávat nelze. Jednou jsem ho s úžasem pozoroval v televizi před soudní síní, kde právě zprostili obžaloby kohosi za zabití z důvodu nutné obrany. Plamenně hřímal do kamer: „Dali jsme jasný signál veřejnosti, že před útočníkem se ustupovat nemá!“ Proti tomu nic, ale pak nechápu, proč vůbec obžalobu podával, případně na ní do konce trval. Vždyť ve sporu vlastně prohrál! Jeho dříve místní, dnes už povýšená, kolegyně, co o ní jen v Googlu je přes 40 000 odkazů, zase s oblibou připomíná, jak pro jisté manžely prosadila doživotí. Možná skvěle dozorovala vyšetřování a bez ní by policajti na nic nepřišli, ale uvážím-li, že obvinění šli k soudu asi tak s osmi doznanými vraždami na krku, s doživotím by zřejmě odešli, i kdyby na straně žalobců seděla jejich mzdová účetní.

Úloha státního zástupce je převeliká v řízení tzv. přípravném. Kde úkoluje, dozírá a pomáhá policii. U soudu však důkazní břemeno moc udržet nemusí. Přečte obžalobu, občas se někoho na něco zeptá (pokud je věc vůbec jeho a nezastupuje jen kolegu), něco navrhne a kouká po hodinkách, kdy už to skončí. Samozřejmě ne vždy a ne všichni. Je to už pár let od drobné úpravy trestního řádu. Prezentované tvůrci s nadšeně planoucím zrakem, že od teď už nebude soudce jen papouškovat důkazy, ale obžalobu musí prokazovat státní zástupce. Občas jak v kraji zvykem, jedna věta v zákoně popírá předchozí. Ta další zní asi tak, že tím se nezbavuje soud povinnosti obstarat si i sám důkazy, pokud jich potřeba. Takže v podstatě vše při starém a čekám, až někdo u ústavního soudu zpochybní nezaujatost soudu, na kterém leží obstarávání důkazů a rozčilování nad tím, když nejsou k mání, svědci se vypaří nebo na celé řízení kašlou, čímž může být náhled soudce na ně předpojatý. Například ve Švédsku je striktně zapovězeno soudci se obžalovaného i jen zeptat na cokoli, co by mohlo zhoršit jeho postavení. Píská zkrátka mač a dohlíží jen, aby převaha útočníků nefaulovala.

Už za doby předchozí nejvyšší zástupkyně, co se se současnou tak nějak nemusí, na jejím úřadě pořád vymýšleli, jak u soudu co nejmíň něco dělat. Přijali pro své ovečky závazná stanoviska instruující je, že jejich povinností není např. zajišťovat účast svědků nebo vypracovávat znalecké posudky. Maximálně svědky vyslýchat, ale když už přijdou, ptát se jich moc těžké není. Na rozdíl od zajištění jejich účasti a o adresách, kde je najít, bych mohl psát dizertačku. Původně, že ani nemusí číst listiny, kromě snad těch vinu prokazujících (když jeden soudce už druhý den byl tak umluvený, že chtěl aspoň se štosem nezáživných faktur pomoct), ale aspoň s tím je nejvyšší soud vypoklonkoval. Někdy to ani nevadí. Rád vzpomínám na jednoho žalobce, který chodil k soudu tak unaven, že ho proklimbal a jeho závěrečný návrh pravidelně zněl: „Však soud už bude vědět, co má dělat …“ Jednou zde stál jakýsi Balkánec nebo Mongol, jehož každé slovo musel překládat tlumočník. Po konci přelíčení přišel ten zástupce za soudcem a udiveně pravil: „To byl, myslím, dneska nějaký cizinec…?“ Nepochybuji však, že ani s ním by osminásobně vraždící manželé míň než doživotí nedostali.

Říkají, že by potřebovali víc nezávislosti od státu, zákonů či koho, ale sám jsem zažil její vnitřní chatrnost. To se taky jedni manželé hádali o svěření dítěte, jak už to bývá. Matka se snažila získat trumfy dost hnusným způsobem. Udala otce z pohlavního zneužívání dcery. Toho policie ani neobvinila, přesto v rámci prověřování se musely dělat pro děcko nepříjemné posudky, vytěžovaly desítky osob. Udání bylo odloženo, přezkoumáno se stejným závěrem všemi stupni státního zastupitelství, co jich má. Tož matka nařkla otce z dalších asi sedmi trestných činů, u soudu nakonec byly žalovány čtyři. Zde smeteny ze stolu a státní zástupkyně, která s matkou měla již své zkušenosti v rámci dozoru nad šetřením předchozího udání, si dovolila něco neuvěřitelného: vzdala se odvolání! Za což si vysloužila důtku a pohanu v jednom novinovém rozhovoru od své tehdejší nejvyšší představené. Že prý se to mělo „prohnat“ odvolacím soudem. Toť nezávislost rozhodování státních zástupců v praxi… Jejich tehdejší vrcholná představitelka, dříve strážkyně dodržování socialistické zákonnosti v rudém Kladně, sice neuspěla se stížností pro porušení zákona ani u nejvyššího soudu, ale konec příběhu moc veselý není. Matka po těchto neúspěších, s výhledem zkoumání vlastní odpovědnosti, sebrala dítě a zmizela na léta neznámo kam. Pokud neutečete do Argentiny nebo Austrálie, nikdo vás hned tak nevypátrá.

Proti státnímu zástupci usedají advokáti, „inteligentní sebranka, jednající často hanebně, a proto třeba je držet ve stavu obležení a velmi zkrátka.“ Jak pravil o nich jistý Uljanov dnes tlející v mauzoleu, mimochodem taky právník. Mýlil se v podstatě ve všem, jistě i v tomto. Problém s nimi je jiný. Rádi hodnotí obecně soudy, proč ne, když tam občas chodí? Sluchu se dostává ale hlavně těm, co mají přístup do médií, asi čtyřem. Jedna má pár let po škole, ale protože dobře vypadá a zastupovala slavného útěkáře, o kterém jistojistě , že není nájemný vrah, nevynechá žádnou zábavnou TV show, kde se o své bohaté postřehy rozděluje. Další píše do Lidovek. Tuhle přirovnal soudní jednání u nás v Brně k čínskému nebo barmskému. Až takhle mu připadalo nalezení důvodů únikové vazby u ženy vydávající se tu za děvčátko, tu za chlapce, u nás i po Evropě, ohroženou osmiletým trestem. (Nemluvě o tom, že tyto důvody potvrdil i vrchní soud). Nevím, jestli pan doktor též někoho zastupuje u trestních procesů, neboť nechápu jeho zježené vlasy nad prý podezřelou připraveností jednoho soudce zavřít obviněného hned poté, co jiný ho právě z vazby pustí. Často se bere do vazby obviněný po propuštění z předchozího výkonu trestu, když další řízení ještě probíhá a hrozí třeba obava, že pláchne. A proč poukazuje na stejně tak údajně podezřele už připravený návrh na vzetí do vazby státního zastupitelství, když po podání obžaloby takového není třeba, mi hlava nebere už vůbec. Jiná advokátka má zas co chvíli komentář v televizi. Asi jen shodou okolností se jmenuje stejně jako zde působící redaktorka. Naposledy vyslovila pobouření nad novelou trestního zákona, ze kterého má být vypuštěno řízení auta bez získaného řidičáku. „Pokud takoví pachatelé tolik zatěžují policii a soudy, má to znamenat, že se přestanou stíhat i vraždy?!“ ptala se afektovaně. Takovou blbost nemá cenu komentovat, stejně jako to, že prý dle „dopravních odborníků“ je nestíhání neřidičů šílené. Zvláštní je, že ještě před dvěma roky se nestíhali. A dva roky je za to v přestupkovém řízení pálka jak řemen. Včetně zákazu řízení, takže pokud dotyčný pojede i pak, stíhán bude tak jak tak. A namísto srovnání s vraždami je vhodnější se ptát, když už chceme všechny zavřít, jestli není šílené nezavírat řidiče jedoucí přes město stotřicet, předjíždějící na dálnici zprava a motorkáře ignorující policii?

Televizi může soudce vypnout. Horší je to s obhájci, kterým kolidují termíny jednání. Na tom by nebylo nic neřešitelného. Ale koncipienty nemají – šetří, zastupovat kolegy nechtějí, protože pak mají problémy s dělením odměn. Sdělí soudu, že jejich klient zkrátka trvá na jejich osobní přítomnosti a běda jeho svaté právo porušit! Práva ostatních jsou jim ukradená. Třeba zbylých pár posledních svědků, kteří ještě mají k soudu úctu, co si vzali už na stání dovolenou nebo zařídili hlídání. Buď jim soud nestačí ani odročený termín sdělit, případně je dovolená beztak fuč. Půvabné to bývá, když je obhájců víc. Pokud vyhovíte jednomu, další už určitě má v posunutém termínu jiný soud. Přitom advokacie je podnikatelská činnost jako každá jiná. Často by těch pár dotazů a závěrečnou řeč zvládnul i student právnické fakulty. Ale schopnost domluvit si zastupitelnost předpokládá (kromě vysvětlení takové možnosti klientovi) už jisté manažerské a komunikativní schopnosti.

Když jsem nesouhlasil s Leninem, tak ani s americkým satirikem H.L. Menckenem, který o tomto stavu řekl, že „advokátem je ten, kdo vás chrání před lupičským způsobem tak, že vás zbaví všeho, co jiné může uvést v pokušení“. Pokud ale soudíte asi devět lidí týdně, už trochu poznáte, co obžalovanému nejvíc pomůže. Vzpomínám na dvě dívky, které ze zlosti na možná trochu je vykořisťujícího zaměstnavatele mu sebraly cigarety a alkohol z hospody, kde pracovaly. On tvrdil, že za sedmnáct tisíc, ony přiznávaly o deset míň. Možná poškozený nadsazoval, ale ony krást neměly, tudíž v otázce věrohodnosti logicky tahaly za kratší provaz. Kdyby mu (se skřípěním zubů) vycvakaly těch 17 000 Kč, dočkaly by se podmíněného zastavení stíhání a rejstřík měly nadále čistý. K soudu přišly s advokátkou, která se chtěla prát jako čert. Což je její právo. Provádělo se obsáhlé dokazování, přišla řada svědků, inventurní soupisy, nákupní doklady a počítačové sestavy létaly vzduchem, až se škoda zobjektivizovala asi na tisících čtrnácti. Takže dostaly záznam do rejstříku s povinností stejně škodu uhradit. Náklady trestního řízení při uznání viny obnášejí čtyři tisíce (krát dvě), palmáre taky asi nebylo za stovku. Bylo mi jich líto, ale pokud bych jim poradil, na kom ušetřit, měl bych zaděláno na slušný průšvih!

Snad mých pár postřehů nikdo nenazve generalizací. Byl to taky Mencken, kdo napsal: „Soudní síň je místo, kde by si byli Ježíš Kristus a Jidáš Iškariotský rovni, ale Jidáš by měl větší šance.“ Určitě kecá. Jako ten Uljanov.

soudce Městského soudu v Brně



Adecco spol. s r.o.
Svářeč Ostrava Hrabová, přímo pod kmen

Adecco spol. s r.o.
Moravskoslezský kraj
nabízený plat: 28 000 - 31 000 Kč






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.