Ne, nehodlám psát o uplácení soudců, jež mi ostatně připomíná lochnesskou příšeru a jeho reálnost si nedovedu spojit s většinou soudců, jež jsem poznal osobně. Mám na mysli cenu, kterou platí dopadem vedlejších účinků uloženého trestu nejen odsouzený, ale i jeho rodina a další blízcí.

Při psaní tohoto článku se mi honí v hlavě směs zneklidňujících otázek a pochybností, vyvolaných různými dojmy z posledních dnů. Vybavuji si zprávy o zmařených přípravách na vzpouru vězňů, pro kterou vytvořila podmínky kritická přeplněnost věznic a přepracovanost příslušníků Vězeňské skužby ČR, jejichž počty zvláště v některých profesích jsou pro zvládnutí přívalu vězňů nedostatečné. Přemýšlím v této souvislosti, proč máme ve věznicích více než dvojnásobek vězňů, než bychom přiměřeně k počtu obyvatel měli mít ve srovnání se zeměmi našeho kulturního okruhu. Proč je za mřížemi "jen" 72 tisíc občanů Spolkové republiky Německo, když naši soudci by jich tam při stejném počtu obyvatel poslali o 100 tisíc více? Jsme skutečně národem kriminálníků, nebo máme špatnou trestní politiku a orgány činné v trestním řízení zamořené neodpovědnými bezcitnými lidmi, z nichž někteří si nepřátelským postojem k obviněným hojí různé komplexy?

Je pouhým omylem laika můj dojem, že naše orgány činné v trestním řízení zhusta zanedbávají zásadu trestního řádu, že vyšetřování musí dospět k nezpochybnitelnému objasnění skutečnosti při důsledném využití důkazů nejen ve prospěch, ale i v neprospěch obviněného? Mýlím se, když v mozaice skutkových zjištění, na nichž stojí mnohé rozsudky, nacházím mezery, jež žalobci a soudci vyplňují fabulacemi, aby se jim obraz skutkového děje nerozsypal? Platí v praxi slavnostně připomínaná zásada "in dubio pro reo", když častěji se setkávám s výkladem skutkových zjištění v neprospěch obviněných?

Je náhoda, že z procesů, probíhajících pod silným tlakem médií, vycházejí pochybné rozsudky častěji než z těch mediálně nezajímavých? A jsou soudci skutečně nezávislí, když jsou schopni na rozhodnutí vyšší instance reagovat názorovým veletočem o 180°, až do té míry, že původně zproštěného obžalovaného při nezměněné nebo dokonce příznivější důkazní situaci v novém řízení odsoudí k vysokému trestu?

Vzpomněl jsem si v této souvislosti na exministra spravedlnosti Karla Čermáka, který se posmíval spolku Šalamoun, že jeho vystoupení bývají příliš emocionální. Mnohokrát jsem vysvětloval, proč nemůžeme zůstat chladní. Rozdíl mezi naším přístupem k účastníkům trestního řízení a studeným pohledem na ně ze strany činitelů trestního řízení a ministerských úředníků je dán nestejnou šíří a blízkostí styků. Pro ně je obžalovaný jen jeden z mnoha všedních případů, s kterým se setkají na několik minut nebo několik málo hodin při úředních úkonech, aniž by se starali o jejich soukromý život či o dopady trestního stíhání na jejich rodiny a další blízké. Kdoví, zda si uvědomují, že víceletý trestní proces je sám o sobě krutým trestem, a to i tehdy, když nakonec skončí zprošťujícím rozsudkem. My naproti tomu trávíme s našimi chráněnci více času, nedobrovolně se seznamujeme s jejich blízkými a sdílíme jejich soukromá trápení. Denně se přesvědčujeme, že soud uložením trestu většinou postihne také děti, manželské partnery, rodiče a další blízké odsouzeného, kteří na rozdíl od něho přicházejí k postihu bez vlastního zavinění. To je pramen podnětů, které vylučují lhostejnost.

Nejsilnějším z podnětů z posledních dnů, které vyvolaly mé znepokojení, byl noční e-mail od bývalého kriminalisty, který po sedmnácti letech služby u policie prožívá devátý rok trestního stíhání, v přípravném řízení vedeného Inspekcí – dříve ministerstva vnitra, nyní Policie ČR. Nejdříve byl pět let stíhán na základě trestního oznámení čtyř asociálních pachatelů, kteří tvrdili, že se při výslechu na nich dopustil násilí. Trestní stíhání bylo po pěti letech zastaveno státním zástupcem s tím, že se skutek nestal. Během vyšetřování byl postaven mimo službu se sníženým platem.

O několik týdnů později se zúčastnil podání vysvětlení podezřelého, který se měl dopustit leasingového podvodu. Muž si vedl nesmírně sebevědomě. Chvástal se svými styky na nejvyšších místech vedení policie, u Inspekce, mezi politiky, ale i mezi podsvětím. Stejně se pak předváděl i před soudem, což později soudce v posledním ze čtyř rozsudků, jež po tomto seznámení následovaly, ocenil slovy, že "se tak trochu snažil udělat se důležitým". Muž na závěr slíbil vyšetřujícím policistům, že je do měsíce "dostane do tepláků", nenechají-li ho na pokoji, a odešel. Dále uvidíme, že se nechvástal planě, neboť mu na to nakonec stačil týden.

Jeho vysvětlení bylo nutné doplnit vytěžením jeho obchodního společníka, který byl v té době v domácím léčení po operaci. Kdysi dávno sloužil rovněž u policie a kriminalista se s ním z té doby přátelil. Vydal se tedy za ním do bytu na neohlášenou návštěvu. Protože se jednalo o kamaráda, šel sám. V době jeho přítomnosti přišel do bytu nečekaně další host – výše zmíněný podezřelý, který bydlel poblíž. Za chvíli se rozloučil s tím, že má pro policii listinné důkazy o své nevině, a protože se mu "nechce chodit stále po policajtech", přinese je ke kamarádovi, kde budou v pátek připraveny k vyzvednutí.

Kriminalista očekával v pátek odpoledne návštěvu z Brna, na kterou se nesmírně těšil: milovanou ženu, která zaujímala v jeho životě významné místo. Jejich vztah byl složitý. Milovali se vroucně, ale mladá žena chtěla založit rodinu, mít dítě a trestně stíhaný kriminalista se v situaci životní nejistoty zdráhal jí vyhovět. Proto od něho po dlouhých třináct let střídavě odcházela a zase se vracela.

Z kanceláře vyrazil v dobré náladě. Namířil ke kamarádovi vyzvednout slíbené listiny s tím, že se zde nezdrží a pojede na nádraží vyzvednout svou lásku. Podezřelý muž ale slib nesplnil, listiny nedodal. A když kriminalista vyšel z domu, byl zatčen příslušníky Inspekce ministra vnitra, kteří v jeho příruční brašně našli 200 tis. Kč, vložených mezi stránkami časopisu. Mezi zatýkajícími byl příslušník Inspekce, který pracoval na jeho dřívějším případu, je znám jako účastník protiústavní provokace proti Janu Marešovi, bývalém šéfovi skupiny finanční kriminality z Policejního prezidia, a působí jako přísedící u Městského soudu v Praze. Na bankovkách byly nalezeny daktyly čtrnácti osob. Kriminalista mezi nimi nebyl.

Následoval převoz na služebnu Inspekce, výslech, cela předběžného zadržení, vazba. Jeho milá se marně pokoušela na něj se dovolat. Výše zmíněný příslušník Inspekce se vytrvalému vyzvánění mobilního telefonu zadrženého pobaveně usmíval. Až v noci se dověděla od jeho nadřízeného, co se stalo. Sehnala obhájce, na jehož zaplacení si musela vypůjčit peníze, k němu později dalšího. Nějaký čas pak denně jezdila mezi Brnem a Prahou, aby byla ve styku s obhájci, posílala do vazby vitaminy a léky. Nakonec změnila zaměstnání, přestěhovala se do Prahy a čekala na jeho propuštění, po němž se ovšem jejich život vyvíjel dále podle výše naznačeného scénáře.

Zatčení bylo výsledkem píle podezřelého muže, který po odchodu z policejní služebny začal plnit daný zlověstný slib. Navštívil starého známého na Policejním prezidiu, který ho doporučil na Inspekci. Tam byl podle jeho slov přijat velmi vstřícně, neboť Inspektoři prý po kriminalistovi "šli" již dlouhou dobu. Příslušníkům Inspekce tvrdil, že ho kriminalista vydírá, dožaduje se úplatku. Došlo k dohodě, že muž nastrojí na kriminalistu past v podobě předstíraného převodu hotovosti, kterou zanechá v kamarádově bytě místo slíbených listinných důkazů. Inspekce prý neměla možnost tak rychle obstarat potřebnou hotovost, proto podezřelý vyzvedl z vlastního účtu čtyřicet pětitisícovek (a již bezmála pět let čeká na jejich vrácení).

Muž se později před soudem chlubil, že v kritický pátek se od rána zúčastnil operativní porady na služebně Inspekce, v které byla vystavena fotografie kriminalisty v životní velikostí, byl svědkem rozdávání jeho fotografií účastníkům zásahu a celý den pak poslouchal hlášení z terénu. Bankovky po pořízení jejich evidence a naskenování, převázané páskou a vložené do obálky, zavezl do kamarádova bytu a měl vystaráno.

Příslušníci Inspekce se před soudem nedokázali shodnout na tom, kdo zásahu velel, kdo z nich našel peníze, a proč ze zatýkání nebyl pořízen videozáznam nebo aspoň hlasový záznam.

Jak se později ukázalo, snažení podezřelého bylo nadbytečné. Kriminalisté po prvních výsleších zjistili, že trestní oznámení není dostatečně podloženo, takže není důvod k zahájení úkonů trestního řízení. Právě v ten kritický pátek odevzdali spis k založení ad acta a jeho oživení se již nikdy nikomu nepodařilo. Po přezkumu, vyprovokovaném podnětem spolku Šalamoun, státní zastupitelství potvrdilo, že založení spisu ad acta bylo důvodné.

Následovalo úmorné soudní řízení. Věc dospěla třikrát ke zprošťujícímu rozsudku pro nejasnost důkazní situace, objasněné vyčerpávajícím způsobem. "Kamarád z bytu" odmítl vypovídat před soudem z obav, že by si přivodil trestní stíhání. Bez změny jeho postoje nebyla možnost dalšího vývoje. Dlužno dodat, že jeho obavy z možného trestního stíhání byly důvodné, protože zprostředkoval vyjednávání mezi uplácejícím a upláceným a umožnil předání hotovosti. Byl aktivním účastníkem trestného činu: je divné, že nebyl obžalován.

Dle názoru nalézacího soudu s přihlédnutím k zásadě "in dubio pro reo" důkazní situace jiné východisko než zproštění nenabízela. S tím ale nebyl spokojen žalobce, ani senát odvolacího soudu, jemuž předsedá soudkyně s ošklivým "škraloupem" z totalitní minulosti a se sklonem k zaujímání vyhraněného osobního postoje k obžalovanému. Třikrát vrátila věc soudu prvního stupně, neboť důkazní situaci důsledně vykládala podle zásady "in dubio contra reo". Když se předseda nalézacího senátu ani potřetí nepodvolil její vůli, věc mu odebrala a soud ji přidělil jinému senátu. V její praxi nic ojedinělého.

Ani čtvrté kolo nepřineslo zásadní změnu do důkazní situace. Podezřelý se při výslechu před novým senátem chvástal velmi umírněně a opravil své tvrzení o účasti na poradě příslušníků Inspekce tak, že pouze občas něco zaslechl pootevřenými dveřmi. Dokonce i "fotografie v životní velikosti" se scvrkla. K věci samé jednoznačně prohlásil, že obžalovaný kriminalista jej nikdy osobně o úplatek nepožádal. Zprávu o jeho nárocích měl od "kamaráda v bytě". Ten ovšem v přípravném řízení naopak uvedl, že se vše dověděl od podezřelého. Dále vyprávěl, že muž mu v onen kritický pátek přinesl obálku s tím, že se do ní nemá dívat, nemá s ní nic dělat a má ji předat kriminalistovi. Zachoval se přesně podle pokynů. Neviděl kriminalistu, že by si obálku vzal a co s ní udělal. Není jasné, kam se pak poděla, proč byly bankovky vloženy mezi listy časopisu a proč na nich byly otisky kdekoho, jen ne kriminalistovy.

Předseda senátu vyložil důkazní situaci přesně opačně než jeho předchůdce. Našel dokonce příčinnou souvislost mezi poskytnutím úplatku a založením věci ad acta, ačkoli patrně znal závěr z přezkumu státního zastupitelství, stvrzující důvodnost založení, a nepozastavil se nad tím, že policie vyšetřování zastavila s předstihem před domnělým pokusem o vyzvednutí úplatku.

Důkazní situace kriminalistu jednoznačně nevyviňuje. Na druhé straně z ní lze vyvodit podezření, že se mohl stát obětí spiknutí podezřelého a jejich společného kamaráda, který byl vyšetřováním rovněž ohrožen a v nedávné době byl ve spojitosti s obchody podezřelého zadržen a vyšetřován policií v jiné části republiky. Ve prospěch této domněnky hovoří nápadná horlivost podezřelého, který neváhal přinést vlastních 200 tis. Kč, aby se zbavil nebezpečného kriminalisty. Mohli bychom ji považovat za neobvyklý případ zneužití Inspekce, která naletěla na intriku. Ale hypoteticky můžeme připustit i možnost, že došlo k provokaci ze strany Inspekce, nespokojené s tím, že se nepodařilo po pětiletém trestním stíhání dostat kriminalistu před soud.

Soud v tomto případě vyložil důkazy v neprospěch obžalovaného a odsoudil ho k podmíněnému trestu odnětí svobody a dlouhodobému zákazu činnosti u policie.

Milovaná žena odsouzeného nepříznivý vývoj událostí neunesla. Před několika dny spáchala sebevraždu. Nechala na rozloučenou dopis, v němž se omluvila za tento způsob odchodu ze života vysvětlením, že nemá sílu, aby nadále snášela ustavičné napětí z hrozby uvěznění partnera a z nemožnosti uspořádat si rodinný život podle svých představ.

Žalobce se odvolal proti mírnému rozsudku.

Toto je výjimečný případ. Sotva se najde jiný, na němž by bylo možné prokázat nezbytnost bezpodmínečného respektování zásady "in dubio pro reo". Kdyby se jí řídil po druhém prvostupňovém rozsudku odvolací soud, mladá žena se mohla dočkat vytouženého dítěte. Kdyby se jí navíc řídil nalézací soud při čtvrtém rozsudku, životní láska odsouzeného by žila.

Spolek Šalamoun razí nadnesenou zásadu, že pro pověst České republiky jako právního státu je lépe, unikne-li deset darebáků trestu, než dostane-li se jeden nevinný za mříže. Ale i za mřížemi se dá přežít. Zde justice zaslepenou potřebou trestat za každou cenu navodila situaci, která stála život mladé ženy, jež se sama kromě velké lásky ničím neprovinila. To nelze odpustit.