Neviditelný pes
První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996JUSTICE: Cepl ml., justiční mafie, Žáková a ohrožení demokracie
Jen místopředseda Nejvyššího soudu Pavel Kučera v Lidových novinách i po tomto nálezu situaci viděl optimisticky: „My jsme to svým způsobem před vrchním soudem vyhráli.“ To je pravda, protože Ústavní soud zrušil jen druhý výrok usnesení Vrchního soudu, to znamená, že soudce Cepl má v případu pokračovat. Tak zní nález IV. senátu Ústavního soudu za předsednictví Vlasty Formánkové, soudkyně zpravodajky Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného. A proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
Nebezpečná otázka zní: Není však na optimismu pana Kučery přece jen kus pravdy? Využijí-li zkušení právníci všech kliček, může se celý proces táhnout léta (zatím soudce Cepl vynesl rozsudek do půl roku, což je velmi krátká doba), čímž se bude výkon práva v České republice dále znehodnocovat jako v jiných v případech, které se táhnou léta. Jak známo, jen rychlá justice je účinná a přesvědčivá. Co komu pomůže, když se dozví za pět či deset let, že je nevinný. A právě s protahováním je třeba nyní počítat, jak vyplynulo ze sdělení některých účastníků sporu, kteří se sice nemohou proti Ústavnímu soudu odvolat, ale pokusí se namítat u soudu podjatost soudce Vojtěcha Cepla ml. za to, že svůj rozsudek komentoval veřejně. Opírají se při tomto názoru o jedno precedenční rozhodnutí, které se ale týkalo trestní věci, a proto je dle právních expertů nepřenosné do civilního sporu. Než se tedy tento případ vrátí k soudci Ceplovi ml., nikdo si již nebude pamatovat, o co šlo, a veřejnost o spor ztratí zájem – o to „justiční mafii“ jde.
Na celé kauze je však i pro laiky, kteří se pročtou nálezem Ústavního soudu až k VI. oddílu, pozoruhodné, čím soudci své rozhodnutí zdůvodňují. Za klíčovou lze považovat větu: „Není zřejmé, zda vrchní soud zvažoval střet základních práv účastníků řízení či mechanicky aplikoval zákonem svěřenou aplikaci“ a dále konstatování, že dostatečně nezdůvodnil výčet vad. Podle soudu absence zdůvodnění zakládá porušení ústavněprávního práva stěžovatelky na zákonného soudce.
Důležitý je i závěr (odstavec 37), v kterém Ústavní soud zcela v souladu se zdravým rozumem konstatuje, přeložím-li právní jazyk do přirozené češtiny, že chtějí-li špičky české justice očistit své jméno, a tím pádem i jméno naší justice v očích veřejnosti, musí tak učinit před zákonným soudcem, a ne si zařídit, aby je omilostnil nějaký jejich známý.
Vrátíme-li se ale k rozsudku senátu Vrchního soudu v Praze, pod který se podepsala soudkyně Naděžda Žáková, můžeme konstatovat, že jádro sporu spočívá v tom, že její senát zrušil rozsudek na základě nedodržování procesních pravidel a vyhnul se rozhodování o skutkové podstatě. Na tyto chyby hned po rozsudku poukazovali mimo jiné i soudci Kühn, Ryška, Mottl, ombudsman Motejl a bývalý ministr spravedlnosti Čermák. Nabízí se otázka: Je takovéto rozhodnutí soudkyně Žákové a jejího senátu jen výjimečný exces, nebo jde o záměr podkopávat kontrolní roli justice vůči ostatním mocnostem, tedy prezidentovi, vládě a parlamentu?
Na tuto otázku se již pokusil odpovědět Ivan Brezina v Britských listech dne 18. března 2009 a připomněl, že to byl právě tento senát, který již v roce 2001 zrušil rozsudek Městského soudu v Praze, podle kterého se měl Miloš Zeman tomuto novináři omluvit za zcela vymyšlené tvrzení, že ho platí ČEZ. Soudkyně Žáková zrušení rozsudku zdůvodnila takto: „Zeman prý jen „pravdivě citoval“ prokázanou lež.“ Slova pana Breziny jsem neověřoval, protože jsem vycházel z přesvědčení, že kdyby byla nepřesná, členky senátu by se dávno proti tomuto článku soudně ohradily.
V červnu 2002 tentýž senát nařídil hudebnímu publicistovi Janu Rejžkovi, aby se omluvil Heleně Vondráčkové za výrok, podle něhož „za svůj nynější úspěch zřejmě vděčí kontaktům na mafiány z normalizace“. V rozsudku podle Breziny tehdy soudkyně Žáková doslova uvedla, že se Rejžek „nemůže zbavit odpovědnosti za své výroky“. Jediný rozdíl mezi oběma kauzami, jak napsal kolega Brezina, byl v tom, že „v mém případě chtěl řadový občan omluvu po celebritě, zatímco v Rejžkově případě chtěla naopak celebrita omluvu po řadovém občanovi“. V prvním případě se podle názoru senátu celebrita své odpovědnosti za výrok zbavit mohla, ve druhém se naopak občan odpovědnosti za výrok zbavit nemohl. V březnu 2005 rozsudek zrušil Ústavní soud stejně jako rozsudek v případě „justiční mafie“.
Podobně v červenci 2004 tento senát přikázal České televizi, aby se omluvila za tvrzení o působení soudkyně Stanislavy Píchové v komunistické justici, odvysílané v roce 1998 v pořadu Nadoraz. Podle Ústavního soudu, který rozsudek v červenci 2007 zrušil, tím bylo porušeno právo na svobodu projevu a šíření informací. Takových případů lze uvést více, ale většinou jsou velmi složité a těžko je lze v novinové zkratce vysvětlit.
Z uvedených skutečností zcela evidentně vyplývá, že soudkyně Naděžda Žáková a její senát (v němž zasedaly střídavě soudkyně Dudová, Vostrejšová, Říhová či Ferešová a soudkyni Žákovou nepřehlasovaly, nesou tedy spoluzodpovědnost) soustavně podkopávají jedno ze základních práv: ius resistendi, právo odporu proti komukoliv, tedy i proti mocným a třeba i státu (včetně šance vyhrát). Toto právo nejdříve měla vůči králi jen šlechta a církev, později měšťanstvo a od francouzské revoluce v roce 1789 každý občan. U nás by toto právo mělo sice platit od roku 1989, tedy o dvě stě let později než většinou ve staré Evropě, ale to by předpokládalo, že všichni soudci se chovají jako představitelé třetí mocnosti a ne jako součást výkonné moci, jako to předváděla soudkyně Žáková a její senát. Podobnými rozsudky, které jsem citoval, se sami někteří soudci podílejí na likvidaci právního vědomí, čímž devastují právní stát, který je základem každé demokracie.
(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem redakce)
Autor je novinář a spisovatel