JAZYK: Už Toníček pádí...
„Už Toníček pádí …,“ zpívalo se před čtyřiceti lety. Pamatujete? Pokud ne, nechte si to vyprávět od rodičů! Z rádia se pojednou přestala ozývat píseň Už koníček pádí v podání Waldemara Matušky, do té doby často uváděná. A naopak tím houšť po českých hospodách, dílnách a kancelářích zaznívala neoficiální, posměšná, rozverně „disidentská“ parafráze uvedeného hitu, již mnozí připisovali samotnému Waldovi (což tento nikdy nedementoval) a v jejímž názvu a refrénu se jediným pozměněným písmenkem (koníček – Toníček, později recyklováno v jiné souvislosti Ivanem Mládkem) neodbytně předjímal odchod Antonína Novotného z nejvyšších stranických a státních funkcí. Ve vzduchu bylo cítit „vanutí nových větrů“ (jak nicméně kdosi ex post a ne zcela spravedlivě konstatoval, mělo se jednat o „nové větry ze starých zadelí“)…
Kýžený odchod „Tondy“, „Toníčka“, k němuž nakonec skutečně došlo (v lednu 1968 odstoupil Novotný z čela KSČ a v březnu 1968 z prezidentského postu), odstartoval posléze mnohé změny – bezprostřední i dlouhodobé. Spolu s jinými pádil za normalizace do emigrace i Waldemar Matuška, který už jako světoběžník oslavil začátkem července 2007 pětasedmdesátiny (dodatečně gratulujeme). Mezitím čas oponou trhnul ještě více, a to na scéně domácí i mezinárodní. Leč po čtyřiceti letech od vzniku populární parafráze známé písně nastala v důsledku globálního i tuzemského vývoje situace nanejvýš paradoxní: Matuškovským motivem „Už Toníček pádí …“ bychom dnes mohli klidně shrnout, ba i nahradit a překonat sáhodlouhé analýzy z pera slovutných politologů a odborníků na média.
„Už Toníček pádí …“ Jaký že Toníček, jaký že Tonda? Blairů přece! Koncem června 2007 se po deseti letech odporoučel z funkce premiéra Spojeného království Velké Británie a Severního Irska pan Blair. Tony Blair. Totiž Anthony Charles Lynton Blair. Pro média, a tím pádem pro „nás“ všechny (čti: pro obyčejný people) ale dycinky jenom Tony. Nejeden analytik věnoval pozornost tomu, že Blair byl historicky prvním britským premiérem, jehož křestní jméno se v oficiálním veřejném diskurzu zkracovalo, a tím zdrobňovalo. Tento úzus převzala a prosazovala dokonce i tradičně konzervativní BBC. Ten či onen starosvětský samorost se, pravda, cukal až do samotného konce s výhradou, že koho on má či bude označovat familiární, domáckou formou křestního jména, chce přece dle svého obyčeje a ze zásady rozhodnout sám, a to až v určité pokročilé fázi vzájemného vztahu s dotyčným. V hlavním proudu však britská média šla Blairovi v daném ohledu bezproblémově na ruku a převzala praxi, která už je ostatně dávno běžná v USA nebo v Irsku.
„Už Toníček pádí …“ Pramálo protokolární označování premiéra Blaira familiárně zkráceným křestním jménem představuje v britském veřejném diskurzu nezanedbatelný předěl, jisté překročení Rubikonu. V hrobu se v této souvislosti musel obracet Kenneth Hudson, autor svérázného Slovníku chorobně narušené angličtiny (poprvé vydaného roku 1977, potom vícekrát znovu). Každá stránka Hudsonova slovníku a každé jeho heslo chce být „voláním do zbraně“ proti orwellovským „nepřátelům svobodné a demokratické společnosti“. A teď pozor, jedno takové heslo (s. 221) výslovně zní: „zkrácené křestní jméno“! Konzervativní veterán z BBC si – ve vleku tradičních představ o protokolech a kodexech, jimiž veřejný diskurz přese všechno zůstává rámcově sešněrován a vázán – ještě roztrubování papalášova zkráceného křestního jména a s ním související náznak manipulace (apriorní navození dojmu demokratičnosti, který může být ve skutečnosti zkratem, iluzí) dokázal spojit pouze se soukromým sektorem!
„Už Toníček pádí …“ Označování veřejného činitele familiárně zkráceným křestním jménem je, ať se nám to líbí či nelíbí, globálním trendem, který odpovídá nejvlastnější logice mediálního působení. (Mimochodem, právě v těchto dnech organizuje jistou globální kampaň jakýsi Al. On je to sice úředně Albert Arnold, ale mediálně – tj. pro „nás“ všechny – dycinky jenom Al. Jak šarmantní, jak globálně „proteplené“!) Oproti Anthonymu, z něhož musela pro všechny udělat Tonyho až média (jejichž práci přece jenom lze kritizovat a zpochybňovat), zde mají nepopiratelnou konkurenční výhodu ti, kdo dostali zkrácené a zdrobnělé křestní jméno jaksi do vínku od rodičů. Mezi ně patří shodou okolností i současný český premiér Mirek Topolánek. V mediálním věku znamená taková výbava pro politika obdaření přímo samotnou Štěstěnou. Nikoli zanedbatelný „mediální náskok“ v daném bodě mohou úřadujícímu českému premiérovi jeho kolegové a kolegyně v Evropě i ve světě jenom tiše závidět. (Pozor, tím naprosto nechceme navádět rodiče, aby dětem do úředních dokladů oficiálně zapisovali zkrácené, domácké formy křestních jmen. Zdaleka ne každý se hodí k působení ve veřejné sféře! Např. lidi spíše introvertní by neměl nikdo, ani vlastní rodiče, předem nasměrovávat do oblastí a situací, v nichž by se těžko mohli cítit dobře.) Nešťastný Stanislav „Bejby“ Gross by možná mohl premiérovat o něco déle, pokud by mu rodiče svého času zapsali do dokladu jako úřední křestní jméno „Standa“, popř. pokud by se jako „Standa“ dokázal sám důsledně prezentovat v médiích. (Ještě před nástupem do funkce, kdy Gross doslova vymetal média a jako jeden z mála aktivních politiků hostoval dokonce i v někdejším pořadu Peříčko, jej od tohoto úspěšného zaplutí do globálního trendu dělily jenom centimetry. V okamžicích, kdy se nacházel již ve funkci a stále ještě na vrcholu popularity, by bylo bývalo možno plynulou mediální transformaci na „Standu Grossů“ s určitým know-how poměrně hladce zrealizovat.)
„Už Toníček pádí …“ Tony Blair rezignoval na rozdíl od Tondy Novotného sám od sebe. Na rozdíl od Tondy Novotného odešel se ctí. (A na rozdíl od Tondy Novotného také vzápětí přešel do jiné funkce, jemu osobně speciálně šité na míru.) To je něco jednoznačně pozitivního, co stojí za zmínku!
„Už Toníček pádí …“ K mediálnímu obrazu Tonyho Blaira vedle familiárně zkráceného křestního jména nedílně patří kondiční běh, jogging! Zde se rozdíl oproti Tondovi Novotnému jeví jako ještě markantnější. U toho ve funkci běh zdánlivě vůbec nepřicházel v úvahu. Běhat Novotnému nedovolil nejenom věk, ale ani zdraví a důstojnost funkce. A přece – bylo třeba toto vše překonat a po sokolském vzoru překonat i sebe sama! To z českých čelných politiků objevil Vladimír Špidla a kam až doběhl! Jak vám potvrdí nejeden politolog, obraz běžícího výkonného politika je ztělesněným symbolem mobility moci a je něčím mediálně velice důležitým. Zkuste si jenom na internetu dohledat obrázky Nicolase Sarkozyho, jak ještě jako prezidentský kandidát zdatně jogguje tu nebo onde (ve Francii, na Maltě atd., atd.)! Už tehdy měl takříkajíc našlápnuto! Nešťastného Stanislava Grosse s jeho image fotbalisty zde sice znovu vedl instinkt vcelku žádoucím směrem, leč nakonec zase o rozhodující centimetry vedle. Fotbal je kolektivní sport, i kapitána týmu lze vystřídat. (Jinak je velmi zajímavé srovnat, jak – nezávisle na sobě a každý poněkud jinak a v poněkud odlišných souvislostech – rozkrývají nesmyslnost některých obrazů ze světa sportu v citátech politiků a politických komentátorů autoři Slovníku chorobně narušené angličtiny a Slovníku floskulí.)
„Už Toníček pádí …“ Ten zlidovělý matuškovský refrén předběhl zvláštním řízením osudu svou dobu nejenom o pár měsíců do ledna či března 1968, ale o celá desetiletí. Vydá za sáhodlouhé politologické studie. Sedí na moderní trendy v politice i médiích jako ona pověstná Jandákova zadel na hrnec. A to je porád řečí vo tom, jak zavostáváme a jak mušíme dohánět Západ!
Odkazy
Hudson, K.: The Dictionary of Diseased English, The MacMillan Press LTD 1980
Just, V.: Slovník floskulí, Praha Academia 2003